Jak to chodí na mé vysoké škole v Praze
Odpověď od “čtenáře, co taky nepracuje nejlíp"
Zdravim,
protoze v interpretaci Jana Hurycha (mozna jsem se ovsem spatne
vyjadril) nedoslo (podle meho) zcela k porozumeni, prosim o
zverejneni me odpovedi. Prosim s celym jmenem. Elektrofakulta jiz
stejne byla uvedena na paskal obecny.
Chápu, že někoho můj příspěvek rozesmutnil; mně ostatně při jeho psaní veselo nebylo. Ale po pořádku.
Když píšu, že “nedělám nejlíp", nemyslím tím, že dělám málo a nebo že to nedělám podle svého mínění dobře. Jan Hurych
píše, že “polovičku času vedli laboratorní cvičení, občas něco přednášeli a zbytek času dělali výzkum". Za minulý rok jsem
odpřednášel 152 hodin a 238 hodin vedl cvičení. To obnáší zajišťovat výuku šesti předmětů základního studia; k tomu patří
ještě jeden doktorandský předmět, individuální výuka zahraničních studentů v angličtině a občas přednášky pro kolegy o
práci s jedním matematickým SW (abych nedělal reklamu, nejmenuji).
Profesor, který zajišťoval přednášky ze zmíněných
předmětů, totiž odešel do důchodu; i kdyby na přijetí nového profesora byly peníze, pokud vím, v bývalé federaci nikdo
takový není /ledaže bychom přetáhli kolegu z Ostravy, Košic nebo Plzně, což je iluzorní/ a přijetí zahraničního profesora
z finančních důvodů nepřipadá v úvahu vůbec. Takže těch sedm předmětů přednáším jáŠsnažím se, ale nejlépe na světě to
jistě nedělám. (Ale snažím se to dělat dobře a mohu to doložit z anonymních studentských anket, které dělat nemusím, ale
nechápu, jak je někdo může nedělat.)
Mimochodem, tohle schéma je -aspoň pokud vím, tak na technických VŠ- smutně aktuální a stereotypní; dost přesné je, že
“stárneme za rok o rok", což je u jedince samozřejmé, ale u instituce by to o věkovém průměru platit asi nemělo.
Za ten rok
jsem stihl mít referát na pěti konferencích, z toho jedné mezinárodní; pracoval jsem v organizačním výboru jedné
česko-britské konference. Opět jsem v tomto smyslu nepracoval nejlíp: těch konferencí mohlo být více, jenže v ČR a SR se
v mém oboru víc konferencí nekonalo a kolikrát můžu vyjet na konferenci, kde je vložné 800 Euro (nemluvě o cestovném a
dalších vydáních)? (Vidíte, že jako správný Čech hledám důvody, proč něco nejde:-)))
Když přičtu práci v akademickém
senátu a jedné odborné neziskové organizaci, je toho nakonec dost; často z práce odcházím ve 21:10 (škola se zavírá v
21:00, ale vrátný deset minut počká). Přiznám se ale, že důvod je ten, že většina věcí mě prostě baví.
Jan Hurych píše, že “udělat víc byla otázka osobní prestiže". V minulých letech jsem se dozvěděl, že “skleníkový efekt si
vymysleli vědci" (ve smyslu vymysleli si ho, ale neexistuje) a že “vědci jsou lidé, kteří se snaží balamutit veřejnost, aby jim
dala peníze na jejich pochybné projekty" (možná ale necituji Prof. Ing. Václava Klause zcela přesně).
Náměstek jednoho
z ministrů školství chtěl zavést jednotnou normu na počet žáků na jednoho učitele, která by se týkala škol od mateřských po
vysoké. Nechci čtenáře unavovat, ale podobných deklasujících výroků bylo více. Dnes se naštěstí ministerstvo školství už
nesnaží urážet. Ale rozpočet seškrtává a seškrtává.
Lékaři a vysokoškolští učitelé mají ve výzkumech veřejného mínění jakousi abstraktní prestiž. Dokud to občana nic nestojí.
V reálném životě se mě studenti na oslavách jejich zakončení studia ptají: “ A Honzo, co ty budeš dělat, až budeš velkej?"
Mají pravdu: můj dnešní život jaksi nekonverguje. K pocitu prestiže bych já osobně potřeboval dobré slovo a naději. Aby mi
třeba někdo zalhal, že bude líp (nikoli nejlíp) a budu bydlet na okraji Prahy v paneláku v garsonce 1+0; nejsem filosof a tak
trosku soukromí k pocitu prestiže potřebuji.
Kolegové na FEL, kteří byli kolegy Jana Hurycha za časů jeho asákování, dostali dekrety na byty s regulovaným
nájemným. Jak jsem se informoval na bytových odborech radnic městských částí, nepřipadá něco takového v úvahu.
Opakuji, chci bydlení 1+0, nepotřebuji auto a dovolenou u moře.
Misku rýže neuvaříš nejen mluvením, ale ani pocitem, že jsi na nejlepší cestě být nejlepším na světě třeba v přesném
výpočtu psychologického oslnění od rozlehlých světelných zdrojů UGR metodou.
Vrtá mi hlavou, že (opět z úst Prof. Klause) je samozřejmé, že pekař dostane za upečený rohlík obnos kryjící náklady + zisk
a nikdo ho nemůže nutit prodávat ho pod náklady, když například lékař musí vykonat úkony, které mu pojišťovna nezaplatí. (Moje maminka má lékařskou praxi a mohu toto tvrzení doložit).
Nezdá se vám nemravné mít na vědce, učitele a lékaře jiný
metr než na zbytek společnosti? Proč dostane vlakvedoucí se základním vzděláním od ČD pronájem bytu 2+1 za 580 Kč
měsíčně na dobu 70ti let a u lékařů a učitelů to nejde?
Proč při jednání se stavební firmou nebo klempířem je ono kritizované
“když mi nedáte víc, neudělám víc" samozřejmé, správné a demokraticky tržní a v případě lékaře či vědce je to “k rozesmání
a ukázání na dveře" a nemorální?
Vy “ze Západu" nám vnucujete, jak jsme líní, páchneme v tramvajích, jsme nevzdělaní a hlavně jak jsme nemorální. Jste
šťastní, že jste včas odjeli a neupadli jste do mravního balastu a myšlenkové omezenosti jako Češi v ČR.
Nějak mi to na
pocitu osobní prestiže nepřidává i když se sprchuji víckrát denně, snažím se pořád vzdělávat, činit ostatním, co chci, aby
činili mně a občas třeba trošku přispět na nějakou charitativní akci.
Protože z osobních (rodinných, partnerských) důvodů nemohu být ten “schopnější a chytřejší"(jak píše Jan Hurych) a odejít
za hranice, budu asi “ten opatrnější a přeškolím se na lépe placeného zedníka". (To je smutný vtip, zedničinu neplánuji).
I když možná je část pudla zakopána v tom, že např. Američané jsou vychováváni k tvrzení, že jsou nejlepší, kdežto Češi
se často podceňují. Aspoň mí studenti “ze Západu" tvrdící, že nejlepší jsou, jako kdyby byli na pohovoru o budoucím
zaměstnání, byli v podstatě stejní jako Češi tvrdící “já to moc neumím".
Z mých známých asáků a odborných asáků mají stejné či podobné názory čtyři z pěti. Pátý zdědil byt v Praze a tudíž je více
optimistou.
Jan Kyncl
