Národní divadlo
Koncem 18. a počátkem 19. století dosáhlo germanizační úsilí v habsburské
monarchii vrcholu. Ve snaze vytvořit centralizovaný absolutistický stát, zaváděla vídeňská vláda němčinu jako jednotný administrativní jazyk pro
celou říši. Němčina pronikala do škol, úřadů, kostelů a veřejného života vůbec a českým zemím hrozilo poněmčení. Z obavy před šířením myšlenek francouzské revoluce byl každý svobodomyslnější projev jak v řadách dělnictva, tak inteligence policejně stíhán. Policie a cenzura dusily národní hnutí,
neboť v něm monarchie spatřovala ohrožení své existence.
V této těžké chvíli se národ odhodlal k boji o svou záchranu. Pro obrození národa měla největší význam oblast kulturní, zvláště jazykověda,
literatura a dějepis. Václav Matěj Kramerius a jeho první český nakladatelský
podnik Čeká expedice, Josef Dobrovský s mluvnickým základem nové češtiny, Josef
Jungmann a pětidílný Slovník česko-německý, Jan Kollár s eposem Slávy dcera,
František Palacký a jeho Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě, F.
L. Čelakovský s poklady lidových písní, Václav Hanka s rukopisy, K. H. Mácha s Májem, J.
K. Tyl a Fidlovačka, František Škroup s písní Kde domov můj, to byly pilíře národního obrození.
Po ztroskotání revoluce v roce 1848 se novým představitelem habsburské
vlády stal císař František Josef I. Zrušil oktrojovanou ústavu a nastolil tuhý absolutistický režim, jehož představitelem byl Alexandr Bach. Ten Bach,
který nám poslal Havlíčka do Brixenu. Teprve pád absolutismu umožnil další
kulturní rozvoj národa. Zvlášť významná úloha připadla divadlu a hudbě.
Měšťané
pražští podali 15.1.1845 žádost ke stavům království Českého o přidělení jednoho
ze dvou divadelních privilegií, které stavům v Praze patřily. Zemský sněm
vyhověl a dne 9. 4. 1845 stavové postoupili právo na vybudování divadla české
akciové společnosti, které byla na podnět F.L. Riegra založena. Akciovka
předložila vídeňské vládě stanovy (vydání akcií po 160 zlatých), ale vláda nechávala stanovy nevyřízeny, protože českému podniku nepřála. Teprve 17. 10. 1849
se zemský výbor opět usnesl, že má být postaveno samostatné české divadlo.
Na podporu výstavby byla založen Sbor pro zřízení Národního divadla (s prvním předsedou Fr. Palackým), který počal organizovat sbírky peněz. Již 13. 9.
1852 mohlo být za 45 tisíc zlatých zakoupeno místo na Františkově nábřeží u Železného mostu. Začátkem roku 1865 Sbor vyhlásil novou sbírku "Národ
sobě", na které se během 4 let nashromáždilo tolik, že se mohlo začít se stavbou. Základní kámen byl položen za velkých národních slavností 16. 5. 1868 (B. Smetana: V hudbě život Čechů). Prvotní výpočet nákladů zněl na 500 tisíc zlatých. Skutečné náklady však rostly způsobem nepředvídatelným.
Tak si
Sbor musel r. 1874 vypůjčit od české spořitelny 200 tisíc. V roce 1875 pak
vymohl od německé většiny sněmovní subvenci 300 tisíc zlatých. Ani to však
nestačilo. Proto byla roku 1877 provedena loterie, která vynesla 170 tisíc zlatých. V roce 1880 došlo k reorganizaci Sboru - z původních 300 členů po 10 zlatých ročně na neomezený počet a příspěvky 10 a 20 zl. ročně (dle zatřídění
členů) nebo 500 a 200 jednou pro vždy. Na nových příspěvcích se vybralo přes 200 tisíc zl. Tak mohlo být divadlo prozatímně upraveno a 11. 6. 1881 otevřeno
k prvnímu slavnostnímu představení.
Pak bylo divadlo uzavřeno a prováděly se dokončovací práce. Z obavy před
bleskem a požárem divadla se budova opatřila hromosvodem. Právě při spájení drátů hromosvodu na střeše zaletěl uhlík pod střechu a způsobil požár, kterým
bylo divadlo v několika hodinách zničeno. Zkáza budovy byla pociťována jako
veliké národní neštěstí.
Když bylo nejhůře, opět se národ vzchopil způsobem netušeným. Během 4 neděl bylo sebráno přes 1 mil. zlatých a neprodleně se mohlo začít s obnovou.
Definitivně bylo Národní divadlo otevřeno roku
1883. Stavba první stála 1 824 805 zlatých, druhá 1 385 911 zlatých. S
dodatečnými výdaji pak obojí stavba úhrnem 3 235 000 zlatých (pramen Ottův slovník naučný).
O sto let později jeden Čech napsal, že většinu prostředků
na výstavbu Národního divadla poskytl císař pán. Požádal jsem ho, aby své
tvrzení doložil. Protože tak neučinil, obviňuji ho z urážky českého národa.
Petr Jánský
(Závěr textu byl mírně zredigován.)
