Překážky feminismu v Čechách na konci 20. století
Bohuslav Blažek
(Tento článek vychází ve sborníku "Nové čtení světa: 1. Feminismus devadesátých let českýma očima", který sestavili Marie Chřibková, Josef Chuchma, Eva Klimentová a který vychází příští týden v nakladatelství Marie Chřibkové One Woman Press. Sborník obsahuje celkem třicet příspěvků na dané téma, autory jsou mj. Jiřina Balabán, Nina V. Angeli, Pavel Kosatík, Magdaléna Frouzová, Eva Kantůrková a Olga Sommerová.)
Feminismu se u nás moc nedaří. To o nás vypovídá. Pokusme se z této skutečnosti vyvodit, co se tím
vlastně o sobě můžeme dozvědět.
Překážka první: národní charakter
Obávám se, že metafora o srdci Evropy se nám Čechům stala dobrým důvodem k jakémusi mentálnímu
izolacionismu - nebo také eufemismem pro sklon, který připomíná jiné české úsloví: ohodíme chalupu
hnojem.
Uloženi v teplé kapsičce hraničních hor vytěsňujeme znepokojivá sdělení, která k nám občas dolehnou ze
vzdáleného světa: rozpad kolonialismu a emancipace "barevných", zrod multikulturní společnosti, existence
rozsáhlé české emigrace, široké uplatnění nesoutěživých her ve vzdělávání a církevním životě, aktivní reakce
společnosti na šíření AIDS a na drogy, postup islámu do Evropy - a v této řadě i vlna feminismu ve
veřejném životěŠ Bez ohledu na to, co z toho se ve světě pociťuje spíš jako hrozba, a co jako šance, Češi
před všemi těmito vzruchy dávají přednost "klidu k práci", čímž se rozumí nepřipouštět si nic, co nutí k
uvědomění si a případně k revizi zamlčených předpokladů sebe sama, rodiny, státečku. Raději přijít o kus
území, kde žijí "Nečeši", než se s nimi začít otevřeně domlouvat o vzájemně plodné komunikaci.
Způsoby, jakými se s těmito znepokojivými zprávami "vyrovnáváme", se v psychoanalýze nazývají vytěsňování
(chováme se tak, jako by nebyly) a izolace (neuvádíme věci do souvislostí, aby z jejich konfrontace
nevyplynuly nepříjemné závěry - například násilné činy zaměřené proti nějaké jiné rase nespojujeme s
rasismem). Historické kořeny těchto široce sdílených postojů sahají ale daleko před Freuda.
Je například pozoruhodné, jak nepatrně se u nás prosadil romantismus. Jediný básník hodný toho jména,
Karel Hynek Mácha, nám - právem - připadal vůči svému okolí zcela výjimečný. Z toho však vyplynulo, že
tato jeho "vylomenost" z místního kontextu se pro jeho zařazení stala důležitější než jeho souznění s
kontextem evropským. Projevy romantismu u prozaičky Karoliny Světlé vidí naše mudrácká literární historie
jako ne dost rozvinutý realismus, což většina chápe jako její slabinu. To ale znamená, že jsme "přeskočili"
jednu nezastupitelnou etapu mentálního zrání, jakou romantismus pro Evropu znamenal.
Totéž se stalo i s celosvětovou krizí figurativního způsobu vyjadřování ve výtvarném umění. Pyšníce se tím,
že František Kupka vynalezl světu abstraktní malířství, opomíjíme skutečnost, že se tomuto systematickému
ohledávání základů vizuální komunikace v meziválečné době u nás neoddal ani jeden umělec. Čtverečky a
kolečka se u nás ujaly až jako zvnějšněný dekor na obálkách levicových brožurek.
Tím, že jsme neprodělali naplno romantismus nebo abstrakcionismus, nepřišli jsme jen o důvěrný kontakt
se dvěma z mnoha vlivných -ismů, nýbrž o zkušenost radikálního hledání nových modelů sebe, světa a
jednání. Romantismus objevil myšlenkovou hloubku citů a v tomto smyslu i hloubku ženy.
Abstrakcionismus se přestal uzavírat v sémantické dimenzi vizuální komunikace a odhalil její pragmatické
základy. Tato zdánlivě čistě mužská analytická vášeň jako by strhla nejprve oponu a pak i kostýmy a masky
konverzačních pravidel a ukázala, že smyslem řeči je setkání a střet tělesně reálných promlouvajících, což je
intuice bytostně ženská.
Takovýchto kličkování nebo vysloveně vyhýbání se vnějším výzvám je v našich kulturních dějinách nespočet.
Expresionismus byl pro naše závětří příliš drsný, takže k nám ani nedolehl. Jindy místo odmítnutí přišlo
alespoň dochucení trpkých hroznů nebo zředění příliš silné kávy. Naturalismus prošel proto, že se vzdal
své metodické přísnosti a osladil se sentimentem. Sociální umění přelíčilo potemnělou tvář obžaloby
společnosti něhou civilismu. Všechny tyto směry přicházely i s kritickým viděním role ženy ve společnosti -
alespoň dotud, dokud jsme je u nás nezbavili jejich polemického ostří.
Další z cenzurních úprav při dovozu spočívala v tom, že se z radikální kritiky vidění a výrazu stala krotká hra
se symboly nového směru, které se v českých rukách proměnily v pouhé konvenční znaky. Jsme hrdi na
unikátní českou kubistickou architekturu a design, nicméně přiznejme si, co tento výkon duchovně
znamenal: jedno cizí "tvarosloví" se vtipně aplikovalo do nové předmětné oblasti, ale prostorová a funkční
logika stolování, pobývání v bytě a provozu domu tím zůstaly nedotčené, stejně měšťácké jako třeba v
"historizujícím slohu". Inovace tedy vznikla ve sféře "mužské" komunikace s vnějším světem, nic se však
nezměnilo v "ženské" doméně domova (takhle si pohlavní role porcuje sociologie rodiny od dob
Parsonsových).
A propos, rozšířenost zmíněného historizujícího slohu u nás naznačuje, že postmodernu nám nikdo
nemusí importovat - metodu vyďobávání citátů z čehokoli za účelem vytvoření apartního, lehce ironického
celku máme v malíku odedávna.
Mohli bychom tento sklon k hravému eklekticismu pojmout pozitivně a vidět v něm projev jakéhosi
podvědomého odporu Čechů k jednostrunnosti, radikalismu, fanatismu, hysterické vážnosti a
fundamentalismu. V přílivu podnětů zůstáváme vlastně sami sebou, vše nás jen mělce povrchově
"kultivuje".
Tento kompromisnický závěr však není logicky korektní. Od tohoto pomyslného "my" bychom přece měli
odečíst všechny ty, které tyto myšlenkově vyhrocené směry obhajovaly: příslušníky národnostních menšin
a tzv. primitivních civilizací, emigranty, mladistvé buřiče, sociálně nepřizpůsobivé, nedobrovolně chudé i lidi
volící dobrovolně chudobu, osoby důsledně racionální i hluboce citové a v neposlední řaděŠ ženy. Kolik pak
z celku zbude, když tyhle všechny odečteme - slabá polovina, třetina?
Logika je jedna věc, faktické postoje věc druhá. Možná, že po odečtení všech, kdo takto chtějí být obhajováni,
zůstane devět desetin populace. Ženy se totiž u nás většinou necítí feminismem vysloveny a hájeny, je to pro
ně jakási cizí extrémistická ideologie.
Frantina ze stejnojmenné povídky Karoliny Světlé si zoufá, protože při veřejné konfrontaci s panstvem se k ní
ti, které odvážně hájila, nepřipojili. Otroci nevidí rádi, když je někdo hájí před otrokářem, neboť jsou tak
vlastně veřejně usvědčováni, že žijí v otroctví.
Možná, že opravdu většina Čechů a Češek nerada slyší ze světa za horami výzvy k tomu, aby se připojili k
těm, kdo obhajují práva a svobody nějaké specifické podmnožiny lidstva. Neslyšíme na oslovení jakožto
mladí ani staří, jako chudí, ba ani jako ženy, cítíme se tím být vyčleňováni z českého houfu - houfu, který se
vyznačuje tím, že po nás ve jménu příslušnosti k němu nic nepožaduje, a tudíž nám ani nemusí nic dávat.
Překážka druhá: totalitní režim
Existují dalekosáhlé analogie v tom, jak se choval totalitní režim tzv. socialismu k ženám a k venkovu. Oba
tyto zdroje autenticity a permanentní obnovy společnosti označil za oběti vykořisťování a v jejich způsobu
života "odhalil" přežitek. Oběma jako "osvobození" vnucoval "vyrovnání rozdílů". Venkov se měl stát co nejvíc
městský a žena co nejvíc mužská. Venkov proto dostal uniformu paneláků a žena montérek nebo pracovních
plášťů. Venkovana bylo nutno odtrhnout od půdy a domácích zvířat a z vysoce individualizované a přímo
personalizované péče učinit tovární výrobu vedenou "odborníky". Matky bylo nutno oddělit od domova a od
dětí, ty předat do péče jeslí, školek a škol, matky pak vypudit do továren a kanceláří a svěřit je mistrům a
šéfům.
Tento hrubý útlak byl o to odpornější, že byl spojován s pokryteckými projevy úcty k takto deptaným. Omílala
se formulka o vládě dělníků a rolníků a podporoval se - vůči vládnoucí straně velekonformní - svaz žen.
Do totalitního konceptu společnosti se nevešel venkov, do totalitního konceptu člověka žena. Byly to
iracionální "temné síly". Vzorovou socialistickou vesnicí byly geometricky rozložené a navzájem neodlišitelné
domky, které vznikly na místě nacisty vypálených Lidic nebo jako náhrada vesnice zaplavené přehradní
nádrží. Válka a socialistická výstavba tak umožnily vesnici konečně ozdravit. Modelovou ženou socialistické
totality byla životní družka státníkova. Nepohledná ve tváři, neforemná v těle, asexuální, anonymní, přímo do
němoty poslušná (alespoň v tom, co z jejího projevu smělo proniknout navenek).
To, že totalita preferovala městský a mužský model jakožto víc "pokrokové", samozřejmě vůbec neznamenalo,
že tyto dva póly "vyhrály". Být totalitním režimem hýčkán je ve svých důsledcích srovnatelně zhoubné jako jím
být utlačován. Městský model byl zbaven svého rozhodujícího významu, totiž že město je jakousi laboratoří
svobody a tvořivosti pro celou společnost. Město se stalo místem, kde se masově vyráběla konformita a
ideologická lež. Místo vzájemné spolupráce, pomoci a kultivující kritické zpětné vazby se mezi městem a
venkovem rozdmychávalo a udržovalo vzájemné opovržení, závist a nezájem.
Komplementarita venkova a města je pro zdravý život společnosti podobně klíčovou podmínkou jako
komplementarita ženy a muže pro plnost lidského bytí. Muž, který obsadil všechny rozhodující mocenské
pozice v totalitární společnosti, bez ženského partnerství duchovně zjalověl. Vzpomeňme na příslovečné
tlamy funkcionářů, mrtvolnost jejich byrokratické řeči, subhumánní hrubost jejich veselic, ponurou nudu,
kterou kolem sebe šířili. V jejich rukou život přestával být radostí a darem a měnil se v absurdní povinnost.
Čeho se jen dotkli, to otrávili.
Z mužství i ze ženství se v totalitárním světě rozvinuly negativní potenciality obou těchto rolí. Jejich vzájemný
vztah nabyl charakteru "studené války".
Překážka třetí: posttotalitární syndrom
Po pádu berlínské zdi došlo u nás k vývoji, který zatím nebyl ani pojmenován. Společnost zbavená totalitního
útlaku na základě jakéhosi samozřejmého konsensu, a přitom bez kritického zhodnocení, doznání
spoluúčasti na zlu a vědomého vytyčení nových cílů a strategií pro jejich dosahování, prostě odhodila
"břemena", totiž to, s čím byla zrovna přistižena a o čem měla dojem, že by ji mohlo kompromitovat.
Tak se bohužel stalo, že jsme s tím, co jsme takto od sebe pouze odsunuli, zůstali vnitřně spjati. Zbavivše
se šmahem jejích viditelných znaků a příznaků, podstatně jsme si ztížili možnost odhalovat neviditelné
strukturní rysy totality v nás. Jak náš počáteční konsensus opadá, strašidla minulosti se osmělují vylézat
na světlo denní a začínají se vracet. Soudruzi "zvedají hlavu" a nemálo lidí považuje za veliký akt své
intelektuální emancipace, když si zakrákorají, že teď je to horší než za komunistů.
Pro názornost uvedu několik příkladů z více oborů, které tyto na sobě nezávisle probíhající akty "očisty"
zažily:
konec plánování - totalitární plánování pomocí demotivujících vnějškových ukazatelů dekretovaných shora
zmizelo, nebylo však řečeno, že nezbytně potřebujeme - od státu po malé dynamické firmy - strategické
plánování, založené na participaci
konec marxistického žargonu - o to živější zůstaly méně nápadné koncepty jako "základna a nadstavba"
nebo "uspokojování potřeb"
konec panelové výstavby - nastal bez nahlédnutí, že byla nejenom "ošklivá", ale také například energeticky
hýřivá a dehumanizující, a také proto nám nedochází, že nově vyrůstající ghetta zbohatlíků v texaském stylu
jsou podobnou kvazitotalitární uniformitou
konec jazykové prudérie - špinění erotiky zákazem přirozené promluvy na toto téma bylo nahrazeno tržním
pojetím ženy (a zanedlouho i muže) jako spotřebního "masa"
Pokud jsme si my muži nepřiznali, že jsme byli podivným křížencem moralistů s hulváty, těžko se pro nás
stane závazné začít se k ženám chovat jako k rovnocenným partnerům. Je zvláštní, jak nám ani nepřišlo, že
slavení Dnů žen tím, že se chlapi ožerou a ženské jim u toho asistují, je ponižující pro obě strany. Nedošlo
nám také, jak sexistická byla formulka "feminizace školství", jakkoli jsme si mohli namlouvat, že jsme
přitom měli na mysli spíše vládu totalitárních slepic na místě ředitelek než to, že v pedagogickém sboru
převažovaly ženy.
Nechuť vzít vážně kritiku společnosti, s jakou přichází feminismus, je tedy do značné míry neochotou
přiznat, že ponižování žen za totalitního režimu, na kterém se většina z nás - do značné míry za tichého
souhlasu žen samých - podílela, bylo významnou podmínkou fungování totality.
Překážka čtvrtá: pseudoexistenciální identifikace
Nejsme jen příslušníky národa a občany žijícími vždy v nějakém politickém zřízení. Propojenost planety
Země dodává stále více na aktuálnosti nenázorné a zdánlivě čistě abstraktní skutečnosti, že jsme povoláni k
solidaritě se všemi pozemšťany a s mimolidským životem na Zemi. Tuto zodpovědnost za nás
nepřevezme žádná instituce ani ideologie. Rozšíření lidského horizontu do rozměrů planetárních a
kosmických působí paradoxně jako jakési parabolické zrcadlo, které všechny paprsky svádí do ohniska
personální, existenciální zodpovědnosti jedince.
To představuje obrovský tlak, před kterým mnozí hledají únik. Nabídek k takovému úniku je mnoho. Jsou to
postoje, hodnotové škály, přesvědčení, víry nebo role, které se staly natolik samozřejmou součástí
našeho života, že unikají kritické reflexi. To ale znamená, že jsou to anonymní mýty současnosti.
Pro muže je svůdně pohodlné přijmout pravidla hry, podle kterých je ctěn jako ten, kdo má vyšší zájmy, kdo
má právo si hrát, kdo musí mít vyhrazen čas na relaxaci, kdo může občas vypadnout z role věrného manžela
nebo kdo může, ba má být poněkud brutální, aby nepřestal být "chlap". Zapadnout do této dobové
patriarchální pohlavní role a myslet si o ní, že je odvěká, poetická a pro chod světa nezbytná, znamená
vlastně zbavit se autenticity, vyměnit své jedinečné bytí za prefabrikovanou pověru.
Velmi odolné vůči kritice jsou stereotypy v pojetí pohlavních rolí u křesťanů. U nás nabývají tyto otázky
zvláště disgustujícího zabarvení v souvislosti s nepřerušenou tradicí rakousko-uherského sebepojímání
katolické církve. Otázky celibátu kněží, kněžství vyhrazeného pouze mužům nebo obklopení farářů zbožnými
opečovávatelkami jsou vypuzovány z veřejného dialogu, a to jak hierarchií, tak většinou laiků.
Ke konci Rakouska-Uherska a na počátku první republiky panovala u nás vůči církvi, vůči její ochotné
spolupráci s mocí a bohatstvím a v neposlední řadě vůči jejímu pokrytectví ve věcech erotiky a sexuality
nesrovnatelně otevřenější kritická atmosféra než dnes. Machar, Masaryk, Herben, Klíma, Volná
myšlenka - to jsou jen některé silněji znící kritické hlasy z mnoha. Po totalitárním puči v roce 1948 bylo
slušným lidem v katolické církvi i mimo ni proti mysli podílet se na útocích, které proti ní organizovala
vládnoucí ideologie. Z té doby nám zůstala tichá dohoda, že dokud se církev nezačne svými hříchy zabývat
sama, nikdo slušný zvenčí se k tomu nepropůjčí. Pokud se dnes někdo s takovouto kritikou do vlastních
řad ozve - jako třeba Štampach, Friedl nebo Konzal -, bývá podrážděně okřikován, aby nepral špinavé
prádlo na veřejnosti, případně aby začal zametat před svým vlastním prahem a podobně.
Kritická literatura na toto téma, jaká vychází v hojném počtu u našich sousedů v Rakousku nebo Německu,
je u nás mimo pozornost překladatelů a nakladatelství. Nepřímý cenzurní tlak církví spolu s autocenzurou
věřících tak znamenají zásadní ohrožení jejich autenticity. Ti, kdo se co chvíli prezentují jako jediní ochránci
morálky v zesvětštěné společnosti, se tak sami zbavují věrohodnosti.
Vzácnou výjimkou je přehledová práce o feministické teologii od protestantky žijící převážně ve Švýcarsku,
Jany Opočenské (Zpovzdálí se dívaly také ženy. Výzva feministické teologie, Kalich, Praha 1995).
Škála nabídek pseudoexistenciálních identifikací nekončí však s nekriticky přejímanou pohlavní rolí, ať už z
každodenních mezilidských interakcí nebo z náboženství. Mladý člověk často uvěří, že jeho vášeň pro
sportovní výkony, počítač, hudební skupinu nebo sektu je tím životním nálezem, u kterého je možno skončit s
hledáním.
Protože totalitární ideologie tzv. socialismu neměla pro jemné rozlišení existenciální dimenze a jejích
pseudoexistenciálních náhražek senzorium, považovala prostě všechny aktivity tohoto druhu za konkurenci.
Z tohoto důvodu si je rozdělila do dvou skupin: menší část se pokusila manipulativně zneužít ke svým cílům
(tato škála se postupně rozšiřovala, což dodávalo "reálnému socialismu" nádechu jakési pozvolně
rezignující liberalizace), větší část byla zařazena mezi ideologické nepřátele a pronásledována.
S rozpadem totality nastala po tomto zakázaném ovoci velká sháňka. Nabídka esoterismů a různých forem
evaze na našem trhu je obrovská a pořád ještě narůstá. Každá diagnostická forma a podforma sexuální
perverze nachází svůj časopis, klub, trh. Otevírá se pro mnohé svůdná perspektiva, že pohlaví není
biologická danost, ale otázka volby (zatím přeoperování, někdy možná i genetická manipulace).
Než mladý hledač z těchto nabídek ochutná tolik, aby shledal, že po všech zůstává pachuť kocoviny, často
skončí jeho vývojově dané údobí hledání. Existenciální problém byl tak dlouho odsouván a přehlušován, až
jeho hlásek zeslábl docela. Automobilová nehoda, zhoubná choroba, úmrtí mezi blízkými nebo vztahová krize
pak někdy rozevřou propast, na niž je člověk zcela nepřipraven. Že krize může být šance, to je sdělení
nečasté. Tendence trankvilizovat, tlumit, pojišťovat a "euthanazovat" narůstá.
Překážka pátá: existenciální slabost
Feminismus nabízí přirozenou, nenákladnou a nepopiratelně hlubokou cestu k existenciální opravdovosti:
nahlédnout radikální neúplnost své osoby ve vztahu k druhému pohlaví. Dnes už existuje paralelní hnutí,
které problematizuje a radikálně domýšlí mužskou a otcovskou roli. Z této "módní vlny" maskulinismu k nám
došplíchlo ještě méně než z publicistiky feministické.
A zde se ocitáme u té nejneproniknutelnější bariéry feminismu i maskulinismu u nás a kdekoli jinde.
Nacionalismus, totalitarismus, posttotalitarismus i pseudoexistenciální ideologie se dají intelektuálně
překonat. Člověk si to může uložit jako úkol. Můžeme si v tom vzájemně pomáhat, ve škole, ve spolcích,
mezi přáteli, v rodinách. Ke kořenům lidské existence však proniká jenom láska. A ta nikdy v minulosti
nebyla, není ani dnes a jistě nikdy nebude plně v našich rukou.
Z toho ovšem plyne jeden důsledek, který feministky stejně jako maskulinisti neradi slyší: aby tyto
myšlenkové orientace dosáhly skutečného obratu v myšlení a jednání těch, které oslovují, nemohou být
militantní.
