Estébáci a komunisté, Livie Klausová, prezidentské pravomoce, krize zdravotnictví a geniální nápad Václava Havla
Poznámky k několika tématům BL
Spiknutí bývalých estébáků a komunistů
Jiná doba, jiný mrav. Před nedávnem mohli za všechno židi. Bez obětních
beránků by každý musel začít sám u sebe.
Pozastavovat se nad tím, že pro někoho bylo snadnější začít podnikat, je
jistě možné, ale to je jen okrajová záležitost. V každé společnosti je,
díky různým shodám okolností, taková vrstva lidí.
Podstatné podle mého názoru je to, zda společnost vytvoří pro podnikání
jasná pravidla hry a dokáže je dodržovat.
Václav Žák se pokouší sestavit seznam bývalých nomenklaturních komunistů a
sondovat, do jaké míry naplňuje posametové zapojení komunistů teorii
spiknutí. Je možné, že tím otevře Pandořinu schránku - co když například
zjistí, že statisticky významná skupina komunistických podnikatelů je
úspěšná, vytváří pracovní příležitosti a platí daně a že tunelují právě ti
druzí.
Případ Livie Klausové
Je příznačné, že po zveřejnění odhadu hodnoty šperků, které byly paní
Klausové ukradeny, se hodně mluví o jejích příjmech, ale nikdo se nezabývá
tím, jak si podniky, v jejichž správních radách seděla, vedly. Možná, že
skvěle, možná ne. Mohlo jít o cennou službu, ale i o tunelování
prostřednictvím vysokých odměn.
Její znechucení stavem české společností, tedy do jisté míry důsledky
panování vlastního muže, vedoucí až k pomyšlení na emigraci, je zajímavé.
Otázka je, kam se uchýlit. Ani nejlepší země (podle žebříčku OSN) na světě,
Kanada, není totiž pro papaláše a jejich manželky příliš bezpečná.
Nožem ozbrojený občan například před nějakou dobou brouzdal kolem ložnice
kanadského premiéra Chretiéna. Residence sice byla hlídána policisty, ale
kdo by si občas nezdříml. Paní Chretiénová zachovala rozvahu, před
vetřelcem zavřela ložnici na klíč a probudila stráže, čímž zachránila sobě
manžela Jeana a nám premiéra. Toho se její statečnost politicky nekorektně
dotkla a tak si potřeboval rychle dokázat, že v ložnici neudělal silnějšímu
pohlaví ostudu. Při nejbližší příležitosti tedy předvedl, že se ani on
nikoho nebojí, když jakémusi nic netušícímu demonstrantovi, k němuž se
prodral svojí ochrankou, nasadil kravatu a složil ho na zem.
Boj o presidentské pravomoce
Vidina českého presidenta, an podepřen ústavně přidělenou mocí, vzdoruje
intrikám zhůvěřilým poslanců a senátorů (jejichž soudnost byla nepochybně
vyčerpána presidentskou volbou), je krásná do té doby, než si uvědomíme, že
neexistuje záruka, že president nebude své nepostižitelné postavení
využívat pro svoji vlastní agendu.
Neexistuje žádný důvod, proč by český president nemohl být volen přímo.
Stejně tak není důvod nepřijmout zavedenou praxi jiných demokratických
zemí, kde je sestavením vlády pověřena ve volbách nejúspěšnější politická
strana.
Ponechat polozvolenému presidentovi právo manipulovat s výběrem vlády a
obsazením jiných funkcí se nezdá dvakrát rozumné. To se ostatně ukázalo v
případě krize v ODS a ustavení úřednické vlády s Tošovským v čele. V
každém (demokraticky) slušném státu by došlo k okamžitému vypsání nových
voleb.
Nepřímá volba presidenta navíc umožňuje to, že jedna politická strana
(filosofie, chcete-li) zcela ovládne stát k obrazu svému. Nebyl Václav
Havel náhodou zvolen proto, že měl mezi poslanci dost kamarádů?
Filosof Bělohradský ve svém článku ,
přetištěném v BL, argumentuje touto větou, kterou našel kdesi v Mf Dnes:
"V čem je nebezpečná snaha zbavit prezidenta práva vyběru předsedy a
místopředsedy Nejvyššího soudu a členů rady Národní banky? Hlavně v tom,
ze tuto výsadu chce vláda svěřit pouze do kompetence politiků, čímž bude
znetvořen vyvážený systém mocenských brzd a protiváh, který do ústavy
vtělila před sedmi lety parlamentní většina."
Přestože nejsem filosof, dovolím si nesouhlasit. Mocenské brzdy a
protiváhy (které ochraňují občana) nepadají s presidentem, který je trestně
nepostižitelný a prakticky neodvolatelný.
Jedinou skutečnou "mocenskou brzdou a protiváhou" je otevřenost a
průhlednost politických procesů. A především nezávislé sdělovací
prostředky s přístupem k informacím.
Pokud se s jejich pomocí společnost nedostane z bludného kruhu služeb a
protislužeb, podrazů a ješitností, zůstane přesně tam, kde ji před lety
zastihl Josef Škvorecký:
"Vašek (shoda jména je čistě náhodná - poznámka JJ) se samozřejmě nakrk a
došel si na sekču. Sekča ho má sice plný zuby, ale ponivač je Vašek
zadobře s Cepkem z bezpečnosti a ten je u Kopejdy silnej v kramflekách, tak
sekča slíbil, že mu to zařídí, a než Vašek dojel zpátky na envé, už tam byl
telefonickej pokyn, že Karlín má převzít Budárek. Tak to se Budárkovi
přirozeně nelíbilo. Vašek mu to notabene naservíroval přes Mikulu, aby byl
z obliga. Budárek nic neřek a sel si lehnout do nemocnice s nějakejma
ledvinovejma záchvatama, k Milosrdnejm, co tam je primářem Šofr, ponivač
Budárek Šofrovi tenkrát píchl na káenvé, a tam teď čeká, co bude. To Vaška
přirozeně nakrklo atd."
(Finanční) krize zdravotnictví
Nejde zdaleka o problém ani nový ani český. S nedostatkem finančních
prostředků zápolí i velmi bohaté země. Ryze česká je ovšem promarněná
příležitost z počátku devadesátých let, kdy byla možnost zapojit alespoň
trochu mozek u příležitosti zvažování čím nahradit tehdy fungující
zdravotnictví.
Československo mělo v té době obrovskou výhodu v tom, že mohlo prosadit
jakýkoli nový systém, aniž by se muselo potýkat s odporem existující
struktury. V zásadě šlo o to najít způsob, jak co nejefektivněji využít
poměrně konstantní (a nikoli neomezené) množství finančních prostředků,
které si společnost jako celek může dovolit do zdravotnictví vložit.
Lidé, kteří měli přestavbu zdravotnictví v pracovní náplni, byli bohužel
postiženi ideologickým úžehem nebo spíš zatměním mozku, které jim
znemožnilo vidět jednoduchou rovnici:
vložené prostředky =náklady (platy, léky, infrastruktura) + zisk
Zisk (pojišťoven, soukromých laboratoří atd.) nutně odčerpává prostředky z
prvně jmenované oblasti. Povolení obrovského množství pojišťoven, které
během několika let začaly, jak se dalo předpokládat, krachovat, hraničilo
se slabomyslností.
O ideologickém postižení svědčí to, že Československo posunulo svůj systém
do dřevních dob, kdy universální zdravotní péče neexistovala a kdy se
jednotlivé (relativně bohaté) skupiny lidí začaly sdružovat prostředky pro
vlastní ochranu.
Poznámka: V Ontariu existuje universální lékařská péče, kterou
obhospodařuje jediná pojišťovna (do nedávna Blue Cross), posléze prodaná do
USA. Větší zaměstnavatelé kolektivně připojišťují zaměstnance (péče o
zuby, životní pojistka, nadstandardní nemocniční pokoj) u některé z velkých
severoamerických pojišťoven.
Nízké platy ve zdravotnictví (přidejme klidně školství a vědu) odrážejí
nejen ekonomickou situaci státu, ale i krátkozraký přístup k těm, kteří
"nedělají peníze", ale "jen" léčí, bádají nebo učí.
Nejde o ryze český problém. Snahu ušetřit na střední vrstvě (jejíž rámec
učitelé a lékaři zhruba vymezují) lze pozorovat i jinde. Universální jsou
i argumenty o povolání, které je přece posláním (čti: nadšenci se nemusí
tolik platit), upozorňování na placené nicnedělání (lékaři se dívají na
televisi, učitelé učí pár hodin týdně a ještě mají letní prázdniny) a
podobné žvásty, které mají získat veřejné mínění pro úspory.
Specificky české je to, že díky přítomnosti zahraničních zaměstnavatelů (a
kursu tvrdých měn) vznikla vrstva relativně dobře placených lidí.
Platovému trendu se přizpůsobily i instituce v nichž bylo z čeho brát.
Tento proces vedl ve svém důsledku k rozvrácení systému hodnot na pracovním
trhu, který nemá na Západě obdobu.
Rozpočtové organizace nemohou soutěžit ani se zahraničními firmami, ani s
českými bankami a pojišťovnami (pokud ještě nezkrachovaly). Proto
nacházíme fyziky třeba v bance, proto můj syn nedělá hydrogeologii, ale
stará se o to, aby pro počítače, které jakási zahraniční firma kompletuje v
Čechách, bylo dost českých klávesnic.
Ti, kdož zůstali u fochu se (většinou oprávněně) cítí nedoceněni, jenže kde
vzít a nekrást.
Situace ve zdravotnictví je svým způsobem modelová, protože nás vrací k
podstatě všeho - kde vzít peníze a obecněji - jak na tom vlastně republika
je. Čeští představitelé by se měli pokusit o život v politické pravdě a po
překročení vlastního stínu začít pracovat na návrzích, jak z té bryndy ven.
Geniální nápad presidenta Havla
President Havel učinil první krok k ve směru k pravdě zmínkou o 400
rozkradených miliardách.
Protože to pro jeho spoluobčany nebyla žádná novinka, dá se předpokládat,
že mířil přímo do zahraničí. Jako (přednášející) expert jistě ví, že v
tomto případě nevyslal jakýsi diplomatický signál, ale polopaticky
vyslovenou holou pravdu: V republice, kde je presidentem, se krade o sto šest
a tím pádem je republika na huntě.
Jde o výrok, jímž si český president nepochybně zajistil prvenství ve
světové politice, protože takovou otevřenost bychom u presidentů všech dob
i zemí jen těžko hledali.
Český president to jistě neplácl nazdařbůh. Patrně má plán, jak přesvědčit
spojence o absurditě vydávání neexistujících peněz za zbraně. Lze jen
doufat, že jeho iniciativu vláda pochopí a podpoří.
Jiří Jírovec
