Poznámka k historii sametu
Mírně zredigováno.
V době, kdy zasedávalo předsednictvo ÚV, strana a vláda a tyhle navenek
frázemi uhlazené instituce, jsem měl nesplnitelné přání: být neviditelným
svědkem jednání v okamžiku, kdy zúčastnění začali mluvit, v nepřítomnosti
kamer a stenografů, jak jim zobák narostl. Známý Jakešův projev z Hrádku
to trochu naznačil, ale moje zvědavost sahala o hodně dál.
Díky Janu Čulíkovi, který trápí novodobé papalášstvo nejrůznějšími
variantami otázky "a jak to tedy bylo doopravdy", se můj zájem přesunul o
kus dál - k lidem, jimž spadla moc do klína v roce 1989.
Musím připustit, že přes cynismus, jímž jsem ve vztahu k vrchnosti jakékoli
ideologické a státní příslušnosti obrněn, mě
sondy
Britských listů do nedávné minulosti uvedly do stavu jistého znechucení.
Ne kvůli sobě, protože mé přirozenosti se vymykají masová shromáždění,
fangle a hesla, ale kvůli mamince, ztělesňující normálního občana, který
byl, jak se nyní ukazuje, od prvopočátku manipulován frázemi o pravdě a
hesly typu "nejsme jako oni".
Moje maminka žila v mýtu, že (alespoň) ten pan president je slušný a
pravdomluvný člověk - prostě "náš Václav" - a že republiku někam dovede. Možná, že se teď v hrobě obrací.
Její čas se navršil ještě před tím, než tento mýtus začal přetrvávat v
podobě oslabené do takměř divadelní tragedie člověka podlehnuvšího vlastní
moci.
Jenže je ten zbytek vůbec pravda? Je pravděpodobné, že když se sloupne
růžový nátěr naivního obdivu neinformovaného občana k osobě, kterou stejně
znal jen z legend, které kolem ní z různých důvodů vznikaly, a odpadne
divadelní líčení, ukáže se, že Havel nikdy jiný nebyl.
Jindřich Pařík na Foru BL napsal (příspěvek 09925): "Naše zklamání (z Havla
- poznámka JJ) je tím větší, čím vyšší je podstavec, na který ho postavili a
možna že i sám vylezl. Ale už bych mu nenadával - svoji trapnou roli
dohrává až do konce, ke své smůle."
Ve zkoumání Václava Havla, které by se samozřejmě nemělo zvrhnout v nadávky, je
ovšem nutné pokračovat, protože je třeba objasnit, jak vlastně k převodu
moci z komunistů na novou garnituru došlo a jak se stalo, že demokratická
revoluce rychle vyčichla.
V této souvislosti je třeba zdůraznit to, že období před rokem 1989 je
stejně důležité jako události posledních deseti let.
Mimo jiné je třeba objasnit i roli Charty 77. Jak známo Václav Havel od
jisté doby nemůže přijít komunistům na jméno a odmítá, jako údajně
nadstranický president, spolupracovat s třetí nejsilnější stranou v ČR.
Jeho postoj, zjevně založený na poučce o nepolepšitelnosti darebáků, nebere
v úvahu to, že návrat k "levému teroru" je v současném světě nemožný
(ledaže by byl v zájmu mocností) a že jediné, co mohou komunisté v
globalizovaném světě teoreticky vyhlásit, ale těžko uskutečnit, je program
přerozdělení bohatství podle vzoru sociálních demokracií západoevropského
typu.
Je tedy pravděpodobné, že Havel teď staví mezi sebe a komunisty zeď, která jej má oddělit od minulosti, kdy
"nepolepšitelnými" spolupracoval v Chartě 77 i kolem roku 1989.
Zdaleka nejzajímavější je ovšem vztah Charty 77 a komunistické moci a
zejména to, jak účinně vládnoucí strana dokázala využít elitistickou
iniciativu ve svůj prospěch. Čím větší totiž byla mezinárodní podpora
Charty 77, tím menší byla pravděpodobnost, že se někdo pokusil o akci mimo
její rámec. Tedy výhodný začarovaný kruh.
Charta 77 se stala hnutím, které jen ojediněle potřebovalo veřejnost - a i
pak nikoli proto, aby ji oplodňovalo skvělými názory, ale jako pozadí.
Opovržení "ulicí" se nepochybně promítlo i do událostí roku 1989.
Nechť si čtenář pozorně přečte svědectví
Vladimíra Hanzla, týkající se žádosti Václav Havla, aby usměrnil chystaný
projev Alexandra Dubčeka na balkónu v Melantrichu:
"Václav Havel, když viděl ty papírky (Dubčekovu přípravu na projev -
poznámka JJ), tak se toho zalekl a říkal mně, Vladimíre, prosím tě, já to
nemůžu, ale běž za Dubčekem a řekni mu, že to nejde, takhle dlouhý projev,
je tam zima, tam je potřeba krátce, úderně pozdravit Pražany, ty zavolají:
Hurá, je tady Dubček! To je hlavní sdělení."
Havlovi zjevně nešlo o přísun myšlenek po poznání prahnoucímu občanovi
(pokud měl Dubček a kdokoli jiný co říct, publikum by bylo vydrželo
poslouchat), ale o kulisu nadšení. Manipulace s divákem, tedy spoluobčany,
režie. Řeči o pravdě na veřejnosti, sliby a manipulace v zákulisí. Kde se
to ti lidé tak rychle naučili?
S nepřílišnou fantazií si lze představit, že výroky, podobné tomu výše
citovanému, zněly třeba na poradách komunistů připravujících listopadové
oslavy Velkého října: "Soudruzi, je třeba krátce a úderně oslovit Pražany,
ty zavolají ať žije KSČ a SSSR - jo a dejte do obchodů kolem náměstí
pomeranče a banány, aby se nám lidé rozešli tak nějak s dobrou náladou."
Vedle mýtu havlovského stojí mýtus marasmu pocházejícího z komunistické
společnosti. Lidé se prý odnaučili žít ve svobodě a pravdě a podle toho to
vypadá. Nejde o víc víc než o další manipulaci, nechci-li přímo říct lež.
Havlovi bohužel zatím nikdo neřekl - pane presidente, to v čem lidé žijí v
roce 1999, to není Gottwaldův, Novotného nebo Husákův marasmus. To je,
nebuďte tak skromný, marasmus Váš.
Jsou na to svědkové. Jsem přesvědčen, že prakticky každý, kdo zažil návrat
z vojny do civilu, z ciziny do ČSSR, kdo zažil uvolnění druhé poloviny
šedesátých let, kdo emigroval - potvrdí, že ve svobodě a volnosti se člověk
zabydlí za pár dní, možná týdnů. Marasmus je spojen s návratem do
předchozího stavu.
Specifikou marasmu, který do společnosti vnesl Václav Havel je to, že mu
předcházela naděje hesla "už je to tady" - což je skvělé, protože my přece
"nejsme jako oni". O to větší zklamání vypuklo v okamžiku, kdy lidem
začali zjišťovat, že heslo sice platí, leč s malou obměnou: "už je to tady
- jsou jako oni".
Marasmus se dále prohlubuje poznáním, že pravda je ještě o něco drsnější
než heslo naznačuje. Jsou totiž horší než oni. Od komunistů nebylo
možné očekávat, že překročí svůj stín a budou budovat společnost jinak než
podle moskevského foršriftu.
Havel a jeho spolupracovníci měli všechny myslitelné možnosti k tomu spojit hlavy
dohromady a vybrat z modelů západního světa ten pro republiku nejlepší.
Vrátím se ještě ke zdvižené ruce Jana Čulíka, předznamenávající jeho otázku
pro presidenta Havla. Domnívám se, že šlo o novinářský čin desetiletí,
který snad povzbudí ostatní novináře k pohnutí pohnou ledy servilnosti.
Václav Havel totiž na malé ploše své odpovědi předvedl nejen aroganci, ale
patrně i lež (zahalenou ovšem do špatné paměti) a Jan Čulík na stejně malé
ploše několika vět v Britských listech obé dokázal. Bude někdo Havlovi
věřit, že si nepamatuje na dohodu s Dubčekem? Těžko, protože šlo o
obsazení tehdy absolutně neviditelnější pozice ve státě, tedy o věc
naprosto klíčovou.
Znevážením Keanovy knihy se navíc president Havel ztotožnil s dřívějšími
vladaři, kteří stejným způsobem nakládali s texty, které rovněž nehodlali
číst, nebo to alespoň předstírali. Kruh se nám pěkně uzavřel a je možné
udělat tečku.
Jiří Jírovec
Poznámka JČ: "Zcenzuroval" jsem tentokrát z textu Jiřího Jírovce některé jeho poznámky o Chartě 77, o kterých pozitivně vím, že byly věcně nesprávné - nechci zveřejňovat, co protiřečí ověřeným faktům. Je možno mě ovšem obvinit ze zaujatosti, neboť jsem úsilí Charty 77 za komunismu systematicky sledoval, sympatizoval jsem s ním a na Západě jsem strávil podstatnou část své energie překládáním chartovních dokumentů do angličtiny a jejich šířením po světě. - Zdá se mi, že Václavu Havlovi vadí na KSČM, že se tato politická strana nikdy nedistancovala od zločinů, jaké KSČ za totalitního režimu napáchala. Je ovšem nesprávné, pokud se hlava státu odmítá setkat s představiteli strany která reprezentuje kolem dvaceti procent voličů. K tomu je nutno dodat, že KSČM má ovšem v nynější situaci ještě asi tak pětkrát neúčinnější program pro řešení nynější české krize než ostatní, "státotvorné" české politické strany.
Ještě jedna věc: dá se taky dovodit, že když Václav Havel dosahoval nejvyšší popularity v roce 1989, nejefektivnější byla také jeho - už politikova - schopnost manipulace české veřejnosti. K stáru, nemocný, unavený tuto schopnost ztrácí a navzdory všemu dobrému, co pro českou společnost udělal, ho tato společnost už respektuje stále méně. Je mi ho líto, ale zavinil si to sám, že tvrdošíjně v úřadě zůstává a neví, kdy měl odejít. Je to syndrom Černěnko.
