Česká televize: O Kohoutovi bez Kohouta
Další promarněná příležitost české dokumentaristiky
tp
Podobně jako Robert Sedláček v dokumentu o Františku Čubovi pokusili se televizní tvůrci ze skupiny Jitky Pistoriusové zachytit život člověka, který - ačkoli je autorem rozsáhlého dramatického a literárního díla - je takřka výlučně chápan jako "symbol doby". Vyslovilo-li se kdykoli během posledních padesáti let jméno Pavla Kohouta, vyvolalo to automaticky vlnu emocí. Málokdo má názor na kvalitu Kohoutových divadelních her, každý je však ochoten polemizovat o Kohoutovi jako archetypu konformity, pomýlenosti a pokání. Jakoby v české společnosti od 50. až do 90. let dokonale platilo: Řekni mi, co si myslíš o Kohoutovi, a já ti povím, jaký jsi.
Autoři pro svůj popis zvolili nepříliš šťastnou metodu. Dokument není ani autobiografií (sám protagonista dostává slovo až zcela v závěru), ani kvalitní umělcovou biografií a už vůbec ne, jak se tvůrci patrně domnívají, inspirativní esejistickou studií. Faktografické části i precizní, vypointované provedení, ukázky z dobových materiálů jsou - mírně řečeno - nepřekvapivé, Kohoutovi generační souputníci, kteří o něm na obrazovce hovoří, pronášejí až na vzácné výjimky (Pavel Landovský, Václav Havel) banální, bezcenné soudy. Odbyta je i závěrečná fáze výroby (německy mluveným záběrům chybějí titulky, střih je místy velmi chaotický, náročnější měřítko snese snad jen hudba Michala Pavlíčka).
Přitom není pochyb o tom, že na téma "fenoménu" Kohout by bylo možno
natočit hned několik, vesměs daleko poutavějších filmů. Osobitý, efuzivní, někdy až narcistní styl Kohoutova vyjadřování i nesporné dramatikovo charisma přímo vybízí k autobiografickému pojetí dokumentu. Podobně si lze představit "paralelní" životopis Pavel Kohout versus Václav Havel: proč byl jeden až donedávna inventářem národního ikonostasu a postnormalizačním mesiášem, zatímco druhému příslušela role doživotního kajícníka? Není takové rozdělení sympatií hrubou nespravedlností? Anebo proč se nezaměřit jen na období 70. let, kdy Husákův režim považoval Kohouta za jednoho z nejnebezpečnějších disidentů?
Autoři zvolili "zlatou střední" a je nesporné, že chybili. Dokumentu schází úhel pohledu, nemá dramatické napětí ani pevnou osu příběhu a přitom je informačně velmi chudý. Sám Pavel Kohout na předprojekci film - bohužel výstižně - charakterizoval jako "nekrolog s otevřeným koncem".
Co říci o filmu závěrem? Asi bychom křivdili tvůrcům, kdybychom ho označili za podprůměrný - v kontextu "vysvětlovacích" dokumentů ke Třiceti případům je téměř nemožné, aby se cokoli z běžné produkce ČT této pomyslné laťce přiblížilo. Fenomén Kohout je slabý spíš koncepcí než provedením; na druhé straně však bohužel těžko nalézt argumenty, proč film doporučit ke shlédnutí.
Fenomén Kohout, režie: Viktor Polesný, scénář: Viktor Polesný a Pavel Kosatík. V premiéře uvádí ČT2 v úterý 2.11. ve 20.00. Délka: 60 min.
