Drastické pracovní podmínky v českých podnicích vlastněných cizinci - je to vina českého středního managementu?
V pátečních BL v rozhovoru mezi osobou vystupující pod názvem Ferdinand a panem Čulíkem popisuje Ferdinand
podmínky, za kterých pracují dělníci v podnicích koupených Němci, a to těmito slovy:
"Měl jsem tu čest se seznámit
zevnitř s několika plzeňskými podniky, které koupili Němci. Strach, poklonkování novým šéfům, vzájemné udávání.
Nesmyslné pracovní vypětí, které nemá nic společného s produktivitou práce a které slouží jen k tomu, aby dělníci
pochopili, kdo je tu pánem. Přiklad: ačkoliv dělníci dělají u strojů nezávisle, bojí se odskočit si na toaletu či k automatu
pro kafe."
To je zajímavá ukázka a jistě je zajímavý a důležitý každý vnitřní pohled do zákulisí toho, čemu se říká "strategické
investice" a podobně. Ačkoli by pracovní podmínky na Západě a další okolnosti související se zaměstnáním neměly být
idealizovány, tak je pravda, že výše uvedená situace zní až drasticky a dělníci na Západě takto popsaným pracovním
podmínkám vystaveni nejsou. Důležitá otázka je, proč je tomu tak zde v případech českých podniků zakoupených
Němci. A to se nemusí týkat pouze pracovních podmínek, ale i toho, jak jsou čeští dělníci pracující v podnicích
s většinovou zahraniční účastí placeni.
Nevěřím tomu, že by například Němci kupovali české podniky s motivací zdejší dělníky využívat za jakýchsi
nesnesitelných pracovních podmínek nebo je ždímat za co nejnižší platy. Na druhé straně však Němci a jiní zahraniční
investoři investují tak, aby to bylo pro ně co možno nejvýhodnější. Otázka však je, jaká je v tomto procesu úloha českého
managementu, který stojí mezi českými dělníky a zahraničním investorem.
Nenese tento management v tomto procesu také
svojí vlastní zodpovědnost? Například zodpovědnost za to, jak bude s českými dělníky nakládáno a jak budou placeni?
Co se týká pracovních podmínek, tam management svoji zodpovědnost samozřejmě má. A ve věci vyjednávání platů jí
má též. Jak se zdejší management k této zodpovědnosti staví?
V oblasti vytváření platových podmínek v oblastech s nižší pracovní silou (sem tam oficiálně probleskne výraz: low-wage
countries) existují dva naprosto rozdílné přístupy, které mohou být rétoricky podobné, jsou však ve svém principu zcela
antagonistické a je mezi nimi rozdíl jako mezi dnem a nocí.
První přístup, který se může týkat zejména využití kvalifikovanější dělnické pracovní síly, vychází z velice podstatných
platových rozdílů v ČR a na Západě a v rámci takového přístupu lze pro české dělníky vyjednávat platy, které budou pro
západního investora stále velmi výhodné, avšak zároveň budou podstatně převyšovat současný plat, uváděný jako
průměrný plat v ČR. Takový přístup dále přispěje jako faktor pro zvyšování platů i v ostatních sektorech v ČR. Západní
investoři neinvestují pouze do oplocených pracovních táborů v jihovýchodní Asii, ale zakládají podniky též v samotné
západní Evropě, specificky například ve Španělsku, ale také v nejbohatších státech západní Evropy. Proč asi? Přijde-li
zahraniční investor do Čech, tak je otevřen určitému jednání a bude zcela vážně a se zájmem poslouchat argumenty o
kvalifikovanosti české pracovní síly, o nutnosti budování dlouhodobého pozitivního pracovního prostředí, o blízkosti ČR
vzhledem k západní Evropě - tedy argumenty, kterými lze tlačit platy zaměstnanců směrem vzhůru. Český management
toto možná ani neví. Také je třeba zvážit charakter a smysl samotné investice. Avšak zvážení všech těchto věcí a jejich
využití ve prospěch zdejší pracovní síly a ve prospěch pozitivního tlaku na ostatní pracovní trh v ČR je do značné míry
zodpovědností místních manažerů a vůbec místních lidí, kteří investici zařizují. Souhrnem: tento první přístup přispívá
k přibližování pracovních a mzdových podmínek české pracovní síly s pracovní silou na Západě.
Druhý přístup je zcela odlišný. Spočívá nikoli ve využití levnější pracovní síly, ale ve využití chudoby a ve špatném
postavení běžných lidí v totalitních nebo post-totalitních nebo jiných pseudodemokratických systémech (oplocené pracovní
tábory v Malajsii (Nike), totalitní režim v Číně, pseudodemokracie v Mexiku, atd.). V takových systémech se místní
management staví mezi pracovní sílu a mezi investora a profituje ze špatné situace místní pracovní síly tak, že sám umožňuje
znevýhodňování této pracovní síly ve prospěch investora a tím se sám obohacuje. Bohužel existují indicie (viz. například
uvedená Ferdinandova ukázka), že i management v ČR má sklony k zavádění podobného investičního chování s cílem
vlastního profitu. Nemusí se jednat zrovna o jakési oplocené tábory, jde spíše o princip daného přístupu. Tento druhý
přístup posiluje pseudo-demokracii, zpomaluje tvorbu demokracie a zpomaluje přibližování pracovních a mzdových
podmínek české pracovní síly k pracovní síle na Západě.
Tyto dva přístupy je nutno adresovat, zásadně od sebe odlišit a určit zodpovědnost místního managementu za to, který
z těchto dvou přístupů bude prosazovat a jaký přínos pro ČR budou mít zahraniční investice v důsledku zvoleného
přístupu.