Střední Evropa: Svoboda nalezená a ztracená
Zveřejňujeme úryvky z článku, který vydal v neděli 31. října v týdeníku Observer Timothy Garton Ash, Ash také nyní strávil "rok ve východní Evropě" kde natáčel pro televizi BBC seriál o tom, jak to po deseti letech se svobodou v této oblasti dopadlo. První část tohoto seriálu, Freedom's Battle, se vysílala na BBC 2 v neděli 31. října v 19.10.
Kromě dobré analýzy poměrů v komunistickém východním Německu, kde Ash strávil určitý čas jako student a chodil tam i s dívkami (východoněmecká tajná policie mu dala přízvisko "Agent Romeo"), psal Ash v poslední době hlavně články o tom, kdy byl on sám svědkem jaké revoluční události a s kterým prominentním revolucionářem kdy mluvil. Jenže pro porozumění skutečnému vývoji v postkomunistických zemích musí asi mít člověk kontakty i s "obyčejnými lidmi" a hlavně - je dobré umět jejich jazyk. Ash se stává v Británii jakýmsi "guru" pro problematiku středovýchodní Evropy. Je mu nutno přiznat zásluhu, že velmi usiluje o včlenění těchto zemí do Evropské unie. Vnímat středoevropský region všeobecně jako jediný celek je sice pohodlné, ale nepřesné. Bylo by možno rozbírat celou řadu výroků v níže uvedeném článku jako trochu příliš generalizujících, stereotypních a pochybných. (Například argument, že členství středoevropských zemí v NATO zajišťuje těmto zemím "poprvé po staletích svobodu" bude přesvědčivý, až tyto země úspěšně a bez úhony projdou krizí, jakou byl Mnichov 1938 a NATO své závazky neodmítne splnit. Trochu pochybné je i Ashovo přesvědčení, že za komunismu byli intelektuálové považováni za "pravé mluvčí národa" - platilo to skutečně v sedmdesátých a v osmdesátých letech? Je Ivan Klíma "jeden z nejlepších spisovatelů starší autorské generace"? Atd.) JČ
V článku v týdeníku Observer nejprve Ash vzpomíná, jak on sám osobně byl svědkem pádu komunismu v Polsku, v Berlíně a pak v Laterně magice v Praze, "kde jsem se připojil k disidentovi Václavu Havlovi, když režíroval svou největší hru s názvem 'Sametová revoluce'". Pak Ash rekapituluje své cesty po střední Evropě a svá setkání s tamějšími svými intelektuálskými přáteli:
(...)
O deset let později, kde jsou nyní tito lidé, ta místa, ty emoce? Na první pohled byste mohli usoudit, že boj za svobodu zvítězil. Přirozeně, mnoho postkomunistických zemí je stále ve strašlivě špatné situaci. Ale většina z nich nezačala sametovými revolucemi. Středoevropské země, které prožily v roce 1989 mírové revoluce, jsou nyní svobodnými zeměmi s relativně stabilními demokraciemi a tržními ekonomikami. Neuvěřitelné je, že jsou nyní členy NATO. Poprvé za celá staletí se zdá být jejich svoboda zajištěna. Říká se frázovitě, že se staly "normálními" zeměmi.
Letíte-li dnes do Prahy, do Varšavy či do Budapešti, neodlišuje se to od toho, když letíte do Lisabonu, Neapole či do Madridu. A když tam vždycky dorazím, často zjišťuji, že přátelé, kteří po dlouhá léta před rokem 1989 nesměli nikam jezdit, jsou sami ve Francii nebo v Americe nebo v Japonsku. Zjišťuji to, když jim telefonuji na jejich mobilní telefony.
Takže je to šťastný konec? No, ne tak úplně. Strávil jsem většinu letošního roku tím, že jsem cestoval po střední Evropě s televizním týmem BBC ve snaze zjistit, jak byla realizována závratná naděje na svobodu. Byla to zážitek, který vedl k silnému vystřízlivění. Chtěl byl poopravit Byrona a říci, že boj za svobodu nelze nikdy vítězně ukončit.
Nejvíce deprimující byla cesta na ono místo, kde celá revoluce začala: do Leninových loděnic v Gdaňsku. Loděnice se zbavily Leninova jména i jeho sochy okamžitě po revoluci, avšak před třemi lety udělaly bankrot a nyní to tam vypadá jako v muzeu průmyslové archeologie a nikoliv jako ve fungujících loděnicích. Ano, někteří bývalí zaměstnanci si našli novou dobrou práci v soukromém sektoru. Několik z nich se stalo zaměstnavateli v malých soukromých firmách. Ale většina dělníků z gdaňských loděnic ztratila své iluze a vzpomínají na všechno s trpkostí.
Dělníci zahájili celou tuto velkou přeměnu, říkají, a nyní jsou právě těmi lidmi, kteří prohráli. Někteří jsou nezaměstnaní. Ti, kteří zaměstnání mají, jsou lépe placeni než dříve. Ale musejí také pracovat daleko usilovněji. V obchodech je nyní daleko víc zboží. Ale ceny jsou často neobyčejně vysoké pro lidi, kteří vydělávají v přepočtu jen cca 1500 - 2000 Kč týdně. "Východní mzdy, západní ceny," si nyní lidi stěžují.
Veterán odborového hnutí Solidarita, který stále pracuje v loděnicích, Stanislaw Przybysz mi řekl, že za ním lidi chodí a říkají mu: tak za tohle jsme bojovali? Jeho syn Roland, který pracuje v tiskárně, dodává: "Mám teď doma pas a teoreticky mohu cestovat, kam chci. Ale na co mi to je, jestliže si nemohu dovolit nikam jet? Ano, mohou nyní říkat, co si myslí. A přesto se všichni obávají, že přijdou o zaměstnání, pokud si v práci příliš pustí pusu na špacír.
Je ironické, že Rolandův zaměstnavatel je bývalý dělník z loděnic. Hovořil jsem s ním v jeho čisté, moderní kanceláři, zatímco Roland tvrdě pracoval v tiskařské dílně uprostřed chemického zápachu z tiskařských barev. Zaměstnavatel mi řekl zcela otevřeně, že ve své firmě by v žádném případě netrpěl odbory. Tady žádná Solidarita nebude! Není to výjimka. Ve většině polských soukromých firem nejsou žádné odbory.
Takže velký boj o osvobození, který začal bitvou o uznání svobodného odborového svazu skončil tak, že jeden bývalý loďařský dělník se stal šéfem a nyní odpírá jinému loďařskému dělníku právo na členství v odborovém svazu. A zaměstnanci se bojí dát se dohromady, protože by mohli být propuštěni. Roland mi řekl, že všichni zaměstnanci vyjednávají se zaměstnavatelem o platu individuálně a navzájem si nesdělují, jaký je jejich plat. Takže neexistuje ani malá solidarita! To je tedy krásný nový svět!
Mnohé by se mělo dodat, aby to nevypadalo tak deprimujícím způsobem. Všeobecně vzato polská ekonomika rozkvétá, roste téměř nejrychleji v Evropě. Takže byste mohli říci: jen počkejme trochu déle. Trvá to určitou dobu, než prosperita dostihne všechny. Jenže i v našich bohatých západních společnostech je příliš mnoho chudých lidí, k nimž se jaksi prosperita vůbec nedostane. Je jistě útěšné si myslet, že polští dělníci procházejí "přechodným obdobím". Jenže trvá strašlivá pochybnost, že je docela dobře možné, že toto "přechodné období" je už nyní naopak onou "normálností", o níž se tolik snilo.
Pokud nejsou dělníci šťastni, co tedy intelektuálové? Cestoval jsem do Prahy, abych zjistil, co se stalo se spisovateli, umělci a filozofy, kteří vedli "sametovou revoluci". To by přece měli být lidé, kteří by měli být šťastni. Konec konců, strávili téměř dvacet let před rokem 1989 tím, že jim bylo zakázáno publikovat, vystavovat obrazy a cestovat. Často museli vykonávat manuální zaměstnání. Můj přítel historik Pavel Seifter pracoval kdysi jak myč oken. Nyní je velvyslancem v Londýně.
Čeští intelektuálové hovoří daleko optimističtěji. Svoboda projevu, kterou získali, má obrovskou cenu. Mohou vydávat normálním způsobem, nikoliv jen prostřednictvím samizdatu. Jejich hry mohou být veřejně inscenovány, filmy promítány, obrazy vystavovány. Mohou cestovat a nemají už problémy s tajnou policií. Avšak jejich vlastní společenské postavení se změnilo, stejně jako u dělníků. Po většinu moderní historie hráli středoevropští intelektuálové velmi výjimečnou roli. Protože nebyly jejich země svobodné a vlády nebyly považovány za legitimní, k čelným intelektuálům se vzhlíželo jako k pravým představitelům národa. Předčítání jejich textů byla hojně navštěvována a jejich texty šly z ruky do ruky a byly čteny s vášnivou intenzitou. Byla to reakce, jakou mnozí západní spisovatelé záviděli. Jean Paul Sartre přijel v šedesátých letech do Prahy a sdělil českým spisovatelům, jaké mají štěstí, že mají skutečná, vážná témata, o nichž mohou psát. Philip Roth řekl, po návštěvě na Východě, že na Západě je všechno dovoleno a na ničem nezáleží kdežto na Východě není dovoleno nic a záleží na všem.
Nyní v období svobody toto všechno zmizelo. Nikdo už k intelektuálům nevzhlíží jako k morální či politické autoritě. Náhle musejí spisovatelé a umělci soutěžit na přecpaném multimediálním zábavním trhu. Tam, kde kdysi existovala jen orwellovská státní televize, existují nyní ztřeštěné, hrozně komické soukromé televizní stanice s nahými meteoroložkami, satelitní a kabelová televize, množství videa, počítačové hry, zábavní pasáže a mnoho dalšího.
Ivan Klíma, jeden z nejlepších spisovatelů starší autorské generace, kterému bylo před rokem 1989 po mnoho let znemožněno publikovat, si odmítá stěžovat. Daleko více jsme získali než jsme ztratili, argumentuje. Bylo nenormální, aby byli spisovatelé na morálním podstavci. Avšak i on konstatuje tesklivě, když se ho ptám na televizní okruh s nahými meteoroložkami, že "zábava se stala novým Bohem". Zaznamenává také jemnější ztráty. Přátelství bývala těsnější. Částečně to bylo proto, že měli spoustu času pěstovat si přátelství. Dnes všichni spěchají, od jedné schůzky k druhé: interviewy, čtení, konference, cesty do zahraničí. Ale bylo to taky proto, protože existoval společný nepřítel. takže zmizela nejen solidarita dělníků, ale i soudružství spisovatelů.
To nejsou jen historky z dalekých zemí, o nichž víme málo (parafráze Chamberlainova výroku z roku 1938, pozn. JČ) Nová střední Evropa je zrcadlo, v němž se sami můžeme vidět jasněji. Není to taky vůbec příjemná obraz. Je to takový obraz, který vidíte jako první věc ráno v ostrém světle holé žárovky v zrcadle v koupelně, když jste se probudili s těžkou kocovinou.
Nadějí doby před deseti lety bylo, že intelektuální politikové jako Havel či dělničtí politikové jako Walesa nebo prostě množství lidí, kteří se tak zázračně najednou osvobodili od útlaku, budou schopni ukázat Západu něco nového. Možná nějaký nový styl politiky, "občanskou společnost u moci", jak to jednou nazval Jiří Dienstbier, disidentský topič, který se pak stal ministrem zahraničí. Tato naděje byla zklamána. Namísto toho je realita střední Evropy dnes v tolika ohledech - televize, politika, oblékání, životní styl - prostě kopií toho, co máme na Západě. A nadto je to často daleko hrubší, primitivnější, ano, křiklavá a nevkusná kopie naší současné západní konzumní společnosti.
Avšak právě když se to spojí se vzpomínkami lidí na to, co bylo dříve, začíná být zrcadlo tak zajímavé. Jak cestuji po starých přátelích, připomínají mi, jakou hodnotu má svoboda tím, že je pro ně svoboda stále velkou věcí. Ale ukazují mi taky, co to všechno stálo, alespoň v té svobodě, jaká existuje v Evropě v roce 1999. Přestala například existovat ona solidarita, oslabila se přátelství. A vím alespoň o jednom manželství, které přežilo úmyslné úsilí tajné policie ho rozbít, ale nepřežilo příchod svobody.
Nově se dělí čas: je přísně rozdělován na půlhodiny, hlídají ho schůzky, uzávěrky, telefonní záznamníky, stále je nedostatek času. Všichni pořád opakují, že je v dnešním životě daleko více stresu. Statut a totožnost lidí je stále více určován jediným charakteristickým rysem - totiž jejich profesí a postavením v práci. A znovu a znovu: lidé se vracejí k onomu jednoduchému faktu, že všude vládnou peníze, peníze rozhodují, peníze určují všechno. Kolikrát mi přátelé všude říkali, "Víte, dříve jsme nikdy nemluvili o penězích. Teď o nich mluvíme pořád."
V mnoha částech střední Evropy, zejména u chudších lidí to vyvolalo podivný stesk po oné špatné staré éře minimální bezpečnosti, kdy byl stát jednou velkou školkou. Svoboda je tvrdá, vyžaduje mnoho, existuje spousta rizika - a mnoho lidí se jí bojí. Ale když naléháte v podrobnějším rozhovoru a nespoléháte se jen na povrchní průzkumy veřejného mínění - najdete jen málo lidí, kteří by se chtěli vrátit před rok 1989.
Současný liberálně demokratický kapitalismsu je nejhorším možným systémem - kromě všech těch ostatních jiných systémů, které kdy byly zkoušeny.
Skutečně mám ale pochybnosti, zda musí svoboda opravdu vždycky jít ruku v ruce s nejhoršími rysy atomizované konzumní společnosti, jíž vládne konkurence, zábava a reklamní přehánění.
Jak se tak dívám do středoevropského zrcadla, uvažuju trochu smutně nad tím, jak tam ti lidé využili své svobody. Co je ale důležitější: mohlo by nás to přimět k zamyšlení nad tím, jak využíváme své svobody my.
