Václav Havel Keanův životopis číst nebude, ale dostane z něho vejcuc
Situace v ČR a západní porozumění střední Evropě
Jan Čulík
Vzpomínáte, co řekl Václav Havel na otázku o údajné dohodě Havel-Dubček, kterou jsem vznesl na nedávné pražské konferenci historiků v souvislosti s životopisnou knihou Johna Keana o jeho osobě:
"Já tu knížku toho pana Keana nečetl a ani čísti nebudu, jako jiné knihy, které jsou o mně napsány, už jich je nejméně deset. " Havel dodal, že ji číst nebude, protože je zkreslená, aby se to dobře prodávalo. Dovídám se, že jakmile Václav Havel nedlouho po tomto výroku odešel, přiblížila se k Václavu Žákovi, sedícímu na konferenci Jiřina Šiklová. "Můžu si tu knížku půjčit?" ukázala na Keanovu biografii Václava Havla, kterou měl Václav Žák před sebou na stole. "To je ale Čulíkova knížka," vysvětlil Václav Žák. "Ale já z toho budu muset udělat pro Václava Havla vejcuc," řekla Jiřina Šiklová.
Ale nebuďme na Václava Havla tolik přísní. John Keane má pravdu, když poukazuje na to, že kariéra každého politika nakonec končí selháním, v tom není ani případ Václava Havla výjimkou, nechceme jeho zvlášť samotného v tomto smyslu z ničeho obviňovat, když je to osud každého politika. Pro mě je cenné, že jsem si nad knihou Johna Keana uvědomil, že všichni politikové po vstupu do politické arény ztrácejí integritu. Určitá omluva pro Václava Havla, omluva toho, že mluví jinak na veřejnosti a něco jiného si myslí, může spočívat v tom, jak na to poukázal včera v Observeru Neal Ascherson: Havel je a vždycky byl komediant, divadelní režisér, aranžér umělých představení. (V této souvislosti lze citovat jednu jistě poněkud neférovou - cožpak komunisté předtím dobře vládli? - avšak do určité míry z dnešního pohledu platnou poznámku odcházejícího komunistického papaláše, jíž v listopadu 1989 reagoval na to, jak profesionálně řídilo Občanské fórum demonstrace na Václavském náměstí: "To jo, estrády, ty jim jdou, ještě aby uměli pak tak dobře i vládnout.")
V dnešním vydání Britských listů přinášíme dva texty z britského tisku, týkající se České republiky: další recenzi Keanovy knížky o Havlovi od Neala Aschersona, z týdeníku Observer a z téhož listu pár odstavců z článku hodnotícího uplynulé středoevropské desetiletí od Timothy Gartona Ashe. Lze na nich ukázat určité potíže, jimiž trpí anglosaská žurnalistika při interpretaci situace ve středovýchodní Evropě. Aschersonova kritika Keanovy knihy je inteligentní a uvážlivá, přesto však dokazuje, že v porozumění druhých zemí vzniká určité časové zpoždění. Někteří Češi si možná dodnes myslí, že je Británie zemí Sherlocka Holmese, stejně jako se Britové dodnes domnívají, že Němci jsou nacisté, a britští intelektuálové jsou dodnes přesvědčeni, že se nad českým národem tyčí obrovská, nadlidská, téměř ideálně božská osobnost Václava Havla a jen těžko se vyrovnávají s jeho lidskými nedostatky. Ascherson vytýká Keanovi netaktnost, že Havlovi poslední kapitolou knihy, věnovanou jeho pohřbu, připomněl jeho smrtelnost. Prezidenta by to prý klidně mohlo zase dohnat k cigaretám, k whisky a k sprostému nadávání. Jenže mají se upravovat knihy podle toho, aby neurazily ty, o něchž píší? Kde je pak autorova nezávislost?
Z obou dnešních britských příspěvků částečně se týkajících České republiky mi vyplývá jedna důležitá věc. Británie a západní Evropa obecněji není většinou dost dobře schopna vnímat středoevropské země individuálně, samostatně jako Polsko, Maďarsko, Slovensko, Českou republiku. Ve sdělovacích prostředcích vládne silný povrchní trend házet všechny země do jednoho pytle: proto nyní vychází celá řada článků o desetiletém výročí pádu komunismu ve "střední Evropě".
Čeští intelektuálové a čeští občané obecněji mají tendenci přesně opačnou: vnímají vývoj ve své zemi naopak bez mezinárodních souvislostí. Když v recenzi Keanovy knížky o Havlovi autora Neal Ascherson kritizuje, že při vzniknu československé protikomunistické revoluce v podstatě pominul mezinárodní vlivy, má Ascherson pravdu: jenže Keane se zřejmě natolik ztotožnil při psaní své knížky s domácím českým prostředím, že jím toto prostředí v jeho knížce o Havlovi autenticky rezonuje. A v Čechách se málokdo zamýšlí nad zahraničními souvislostmi. V Británii zase málokdo vidí ČR jako takovou, vnímá zběžně jen celou "nepřehlednou", podivnými jazyky mluvící, středoevropskou oblast.
I z článků Timothy Gartona Ashe je zjevné, že Západ prostě chce vnímat střední Evropu jako celek a dělení na Polsko, Maďarsko, Čechy, nerozumí. Přiznávám, že mě Ashovy generalizace a někdy i banality iritují: jenže on interpretuje středoevropskou zkušenost lidem, kteří o ni mají jen minimální informace', tak musí vždycky začínat úplně od začátku.
Jak známo, je nebezpečné prohlašovat rovnou něco úplně nového, nesrozumitelného. Tím neprorazíte. Daleko vděčnější a pro lidi je přijatelnější vycházet z existujících stereotypních pohledů či banalit, potvrdit je a pak je jen neznatelně pozměňovat. Tato metoda má daleko větší naději na úspěch, vzhledem k tomu, že britské sdělovací prostředky jsou přirozeně daleko lépe schopny rozebrat domácí než zahraniční politickou scénu. Timothy Garton Ash, zdá se mi, to dobře ví.
