Výzva, která by neměla zapadnout
Desáté výročí "sametové revoluce" přestože nijak nevybočilo z průměru let předchozích, poznamenaných nezájmem a rozčarováním z polistopadového vývoje, přece jen přineslo něco zásadnějšího, co mělo přijít už dávno. Tím mám na mysli prohlášení "Děkujeme, odejděte", jehož signatáři jsou někdejší studentští aktivisté Martin Mejstřík, Šimon Pánek, Igor Chaun, Vlastimil Ježek, Josef Brož a Vratislav Řehák. Vyzývají v něm politické celebrity k rezignaci, tedy k tomu, co si už hodně dlouho česká veřejnost někdy hlasitěji, jindy tiše přeje.
S obsahem jejich výzvy nelze než souhlasit. Ten pozvolný úpadek mravních a etických principů, nutně se promítající do ekonomické sféry v podobě tiché tolerance obludné hospodářské kriminality, pozorovatelný už v době největší slávy ODS, vskutku nelze odbýt mávnutím ruky. Signatáři nepochybně mají pravdu, když říkají: "Díváme se do tváře arogantní politické moci, která se neumí domluvit na funkčním vedení země", " ...část politiků v naší zemi se dostala svým chováním již téměř na úroveň bývalých komunistických vůdců...", "...oni mají odpovědnost....", "... a bohužel to dělají špatně...".
Jak na tato slova reagují masmédia? První reakce velkých deníků byla rozpačitá (MfDnes) nebo žádná (Právo). Spíše se dá očekávat, že nadále budou skuhrat nad "blbou náladou" a "přílišnými očekáváními, která se nevyplnila", než aby se zamyslela nad kořeny tohoto marasmu, v němž naše společnost uvízla. Poněkud více prostoru našli signatáři v Radiožurnálu a ve večerním zpravodajství všech televizních stanic, avšak s plným obsahem výzvy se veřejnost zřejmě seznámí teprve až bude známá kontaktní adresa, na níž se bude moci obrátit (Vznik kontaktní adresy byl již Martinem Mejstříkem oznámen).
Komunistický systém se zhroutil nejen z důvodů selhání takzvané socialistické ekonomiky, ale také pro jeho totální zkorumpovanost, dávající vyniknout lidem mravně zkaženým a všehoschopným. Reálný socialismus osmdesátých let, ačkoli vnějškově se jevil jako érou lidí Jakešova typu, ve skutečnosti byl érou bezskrupulózních a všemu přizpůsobivých aparátčíků. Ta představa, že když odejdou do ústraní Husákovi normalizátoři, tak se věci narovnají samy od sebe, byla od základu mylná.
Jestli občanům něco tehdy vadilo, tak to byla především morální zkaženost a prohnilost nejen systému, ale především těch, kteří jej udržovali při životě. Listopad 1989 dal naději, že konečně se těchto lidí zbavíme a budoucnost je odsune tam kam po zásluze patří - na periferii společnosti. Podíváme-li se na politickou scénu počátku devadesátých let podrobněji, zjistíme, že už tehdy nenabízela nic, co by odráželo ty zásadní důvody, proč občané vycinkali komunistický režim na smetiště dějin. Zatímco levicové strany se pokoušely o hledání nějaké třetí cesty, plné ústupků a kompromisů s marxismem (především OH), pravicové strany na tu třetí cestu vykročily a uzavřely jeden velký kompromis s někdejšími marxisty.
Volební vítězství Klausovy ODS v roce 1992 mělo svou logiku. Kampaň opírající se o řadu slibů, vykreslujících malebné zářné kapitalistické zítřky, se sice ukázala být veskrze prolhanou, vypočítanou pouze na momentální efekt, neměla však vážnějšího konkurenta. Následující čtyři roky ukázaly, že ten systém, jenž se začal rychle utvářet, nasál vše, co bylo důvodem listopadových událostí 1989. Jeho počáteční podmínky umožnily zkorumpovaným přisluhovačům režimu z prospěchu přetransformovat se do nových podmínek a vše, co charakterizovalo morální a mravní bídu reálného socialismu převést do praxe "české specifické cesty" ke kapitalismu.
Postkomunismus, jak lze tento systém nejpřiléhavěji označit, už ze své povahy nebyl a dosud není schopen osvojit si to, co je na tržní ekonomice a demokracii pozitivní. O to více však projevil schopnost převzít z kapitalismu to nejhorší. Výsledným efektem je kombinace bolševické amorality a všeho zkaženého, co na kapitalismu parazituje. Zůstává po něm pouze zdevastovaná a vytunelovaná ekonomika, zkorumpovaná státní byrokracie, téměř nefunkční justice a parta politiků, hrající si na pluralitní demokracii.
To však rozhodně neznamená, že těch deset let bylo naprosto ztracených. Na tuto propagandu KSČM nelze přistoupit. Na druhé straně však nelze přistoupit na tu stupidní vládní propagandu, omlouvající zkorumpovanost postkomunismu, že už nemusíme stát fronty na banány a pomeranče, případně žebrat o výjezdní doložky. Bylo by to příliš laciné vyzutí se z odpovědnosti za současný stav země.
Vše nasvědčuje tomu, že postkomunismus se už vnitřně vyčerpal. Kromě prázdných hesel, v zásadě beroucích pod ochranu tuneláře, zloděje a zkorumpované živly, už nemá co nabídnout. Politické celebrity, ať už pravicové či levicové, dospěly do bodu mrazu. Vzájemné obviňování, kdo této zemi více škodil či škodí, působí nanejvýš trapně. Nechápou, že příčinou této bídy jsou především oni sami. Řečeno jinak, nadešel čas začít vážně usilovat o rozchod s protagonisty této nepříliš optimistické etapy na cestě do Evropy.
Výzva "Děkujeme, odejděte," přichází v hodině dvanácté. Sama o sobě však nic nevyřeší, pokud zůstane pouze v rovině (byť spravedlivého) rozhořčení. Systém má totiž dost nástrojů, jak její dopad eliminovat. Zkušení matadoři vědí, jak na to, aby vyšuměla do ztracena. Nepochybně se k ní přihlásí spousta těch, jimž s výjimkou nezřízených a neukojených ambicí chybí vše. Tím mám na mysli všechny ty "vojevůdce" tisíci a jedné pidistran, většinou založených na "podporu politiky ODS". Zajisté se rovněž ozvou všelijaké podivné existence, jaké bylo možno vidět u všeho, co se pokoušelo vzdorovat morální devastaci země politickou cestou. Postup byl vždy stejný. Hyperaktivitou se vetřít, když už ne do čela, tak alespoň do jeho blízkosti a v okamžiku, kdy už se zdá, že se vskutku rodí něco zásadně nového, tito "krtkové" (z popisu své práce) pojednou vyvolají spoustu zástupných problémů, na jejichž konci je pouze rozklad a vítězoslavné úsměvy osvědčených elit (vždyť jsme to věděli, že šlo o amatéry).
Nepřekvapuje, že předseda KDU - ČSL Jan Kasal si pospíšil s prohlášením, že rád by se setkal se signatáři této výzvy. Zamyslím - li se však, co by jim mohl nabídnout, jsem na rozpacích (i když, bez Kalousků, kdo ví?). Žádné rozpaky však ve mně nevyvolalo stanovisko předsedy ODS Václava Klause, jehož striktně odmítavý postoj, odvolávající se na nějaké pomyslné "standardní" postupy vzniku politických stran, dává tušit určitou nejistotu z cizího hřiště. Nezmohl se na víc, než bezduché obvinění, že tito někdejší vůdcové studentů se chtějí pouze zviditelnit.
Pokud však iniciátoři výzvy naletí na ten osvědčený trik politických matadorů, obviňujících je z nemístných ambicí (jakoby pouze Klausovy ambice, když napochodoval do OF, byly na místě) a zůstanou jen u této výzvy, obávám se, už dnes by připravili občanům pouze další zklamání. Řekli - li "A", měli by říci také "B". První krok - pojmenování naší bídy pravým jménem - učinili z pozice někdejší autority studentských vůdců, majících zásadní podíl na vývoji tehdejších událostí, což pro začátek není málo. Právo k tomuto kroku jim rozhodně nelze upřít.
