Virtuální realita v Matiční ulici
Kolem jedné ulice v Ústí n.L. toho bylo napsáno už více než dost. To již dnes vytváří jistý mediální obraz, který se vzdaluje od jádra problému.
Do boje vytáhli ochránci lidských práv a proti nim radnice, pro kterou se zeď stala prestižní záležitostí. Nejde už o skutečný problém, ale o boj za
vznešené ideály, kompetence místní správy a právě to přitahuje a prodává výtisky novin - ze zdi se stalo zboží. Je snadné a jednoduché nálepkovat
a odsuzovat, náročnější a hlavně nepopulárnější už je v klidu se zamyslet a snažit se zanalyzovat podstatu konfliktu.
Je třeba oddělit dvě různé (byť spolu přímo související) věci. Jednak je zde závažný romský problém, který by měl být řešen nejlépe celoevropsky,
spočívající na neochotě většiny příslušníků jednoho etnika přijmout zaužívaná pravidla chování v civilizovaných zemích. Je třeba zodpovědně
prohlásit, že na systémové řešení dosud čekáme, a to nikoliv pouze v ČR. Předpokladem jakéhokoliv pokroku v této oblasti je ovšem ochota druhé
(romské) strany přijmout základní pravidla spolužití různých kultur. Je nesporným faktem, že každá menšina má mít zaručena jistá nadstandartní
národnostní či náboženská práva a v tomto ohledu je asi náš dluh vůči Romům. Je samozřejmě nutné vstřícné gesto a myslím, že v oblasti
školství nebo podpory romského podnikání se to skutečně děje. Připadá mi ale neférové, obětovat několik bílých domkářů na oltář usmíření, na
kterém bysme se měli podílet všichni - bílí i černí.
Právě od tohoto bodu se odvíjí kauza Matiční ulice. Problém totiž není možno vidět jako černobílý (a to doslovně), ale jako střet různých
společenských postojů. Na straně jedné jsou občané, kteří respektují většinový názor na fungování společnosti (platí nájem, daně a chodí do
zaměstnání). Na opačné straně lidé, kteří byli svým způsobem potrestáni za neplacení nájemného přestěhováním do holobytů a kteří se necítí
vázáni konvenčními pravidly chování. Otázka zde nestojí, zda jsou černí, růžoví či bílí, ale že nerespektují zaužívané evropské pojetí svobody
jednotlivce, tj.moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda toho druhého. Občané první skupiny se cítí ohrožování v tomto základním právu tím,
že jsou soustavně obtěžování odpadky a hlukem. Pokud budeme chtít budovat v ČR skutečně občanskou společnost, musíme jednotlivce hodnotit
jako občany a nikoliv jako příslušníky určitého etnika a pravidla spolužití požadovat bez ohledu na barvu kůže, vlasů či očí. Jinak se fakticky
stáváme rasisty. Není možné přijímat pouze práva občana (např.sociální) , ale neuznávat na straně druhé k podmínky, za kterých tato práva
získávám.
Problém rasismu je v Česku vyvolán částečně uměle. Skutečný problém představují (zatím) okrajová fašistická hnutí, která se naopak těší
nepochopitelné pasivitě represivních složek státní moci. Co je skutečné, to je jistá xenofobie, vyvolaná padesátiletou izolací české kotliny od
okolního světa. Tato forma má spíše obranný charakter, jakýsi strach z neznáma a je to spíše psychologický problém a otázka výchovy, ke které
sdělovací prostředky zatím příliš nepřispěly. Pokud si představíme v jakém masmediálním prostředí se nacházíme, pak nás nemůže překvapit
nedůvěra např. k islámu, líčenému jako semeništi terorismu na světě.
Myslím, že dnes je skutečně nejvyšší čas se uvedenými problémy zabývat. Uvnitř české společnosti totiž vzrůstá ten skutečný rasismus jako
reakce na zvýhodňování jedné skupiny obyvatelstva na základě jeho barvy pleti (rasismus naruby). Obránci lidských práv, jak se rádi nazývají,
dělají v této oblasti skutečnému sblížení medvědí službu a jsou nevědomými spojenci rasistů mezi námi - zatím jich je ještě málo, ale co zítra ?
