Kdyby tak Kassandra věděla, jak je to v Česku s privátní televizí
V posledním týdnu se rozhořel boj o kompetentnost vedení veřejnoprávní televize. Tak trochu do útlumu se
přitom dostal spor o televizi Nova.
Vždyť komu by se chtělo dokola poslouchat
přestřelky PR agentur o tom, na čí straně je pravda a zákon.
Situace na soukromém televizním trhu by se
přitom dala charakterizovat jako znechucení. Z nerozlučných souputníků při budování soukromé televize a
potažmo principů soukromého vysílání se během relativně krátké doby stali nepřátelé.
Inzeráty v prestižních
denících v Americe poškozují české zájmy, ale podle některých vlastně nepoškozují.
Politici přitom
reagují na celou aféru neochotně a spíše z donucení. Orgány státní správy odpovědné za tuto oblast se
raději do ničeho nepletou a čekají na rozsudky soudů.
Fluktuace předběžných opatření a jejich dodržování
respektive nedodržování však jejich autoritu tak trochu už předem podkopávají.
Vše co se v několika
dějstvích odehrává při praní tohoto špinavého prádla, je ovšem v prvé řadě způsobeno nedodržováním zásadních principů, které jsou tak vyjádřeny už v prvním paragrafu
zákona o Radě České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, starého takřka 7 let.
Rada, jako zástupce
státní správy v této oblasti, má totiž dbát na rozvoj plurality vysílání a nezávislost jeho provozování. Nutno
dodat, že se tento zákon v průběhu zkvalitňování české demokracie šestkrát měnil.
Dnes pluralitní znamená v podstatě duální model. Od samého počátku se celoplošná televize Nova
začala profilovat jako konkurent veřejnoprávní televize. Na trhu přece nebyla žádná
souměřitelná stanice.
Pro politiky to byla naděje, že nebudou závislí pouze na jednom televizním médiu, pro
inzerenty zase možnost najít další a efektivnější cestu jak oslovit zákazníky a zbavit se tak diktátu IP,
prodejce reklamního času na veřejnoprávní televizi.
Nejvyšší politické špičky raději zvolily pragmatický
přístup a vzhledem k televizi se zařadili do různých skupin přesně dle svého vlivu na osoby řídící
superúspěšný mediální podnik. Nebo těžily z jejich chyb. Patrně ovšem zapomněli, že prvořadým
úkolem politika - navíc v postkomunistickém prostředí - je vytvářet podmínky pro rovnou soutěž.
Přesně to je zapsáno v citovaném zákonu. Mezi mlýnské kameny se tedy při současném přetahování o
Novu dostala část státní správy a rovněž politici svojí vlastní nekoncepčností .
Tento vývoj má však dalekosáhlý dopad. Situace na soukromém
televizním trhu totiž přispívá k prohlubování skepse společnosti nad současným vývojem. Management
soukromých televizních společností ještě ke všemu dohlíží na zpravodajské a publicistické pořady a kontroluje mladou televizní žurnalistiku.
Odpovědní činitelé státní
správy by se měli zaobírat tím, jak určit pravidla pro tento druh podnikání, když k tomu nedošlo v průběhu deseti
let. Samozřejmě s přihlédnutím k zatím omezenému počtu přidělovaných frekvencí.
Stejně tak by mělo dojít k opravdu důkladné kontrole, zda jedna kapitálová skupina nevlastní držitele vysílací licence. Otázkou je, zda někdo z odpovědných lidí má vůbec zájem
provést podobnou kontrolu a vyvodit z ní důsledky. Vždyť i šetření Nejvyššího kontrolního úřadu bere
státní exekutiva pouze na vědomí.
Nehledě na technické problémy a finanční náročnost technického zázemí se už v České republice pracuje
na projektu digitálního vysílání. O tom je možné se přesvědčit na internetových stánkách http://www.czechlink.cz.
Firma Czech DVB Group, a.s. totiž dostala od Rady povolení na zkušební provoz digitálního vysílání v Praze.
Tuto firmu založila Investiční a poštovní bankou.
IPB, nyní už
nepřímo, vlastní televizi Prima a poskytla půjčku na rozjezd nové Novy.
Podnikání na českém televizním
trhu je a ještě bude determinováno státními orgány a ty by tedy měly stanovit jasná pravidla. A to ještě
před možným zavedením digitálního vysílání, které umožní podstatné rozšíření přidělovaných frekvencí.
Za
současné situace je možné jen souhlasit s tvrzením, že politici vlastně v tom nejširším smyslu okrádají
své voliče.
(Zkráceno.)
