středa 19. ledna O B S A H Co je nového v České republice: Komentovaný přehled zpráv Odkazy: Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Jak uvažují o televizi jinde: Evropská televize na rozcestí (Michael Grade, připravil Milan Šmíd) Sdělovací prostředky: Ještě jednou k článkům Milana Šmída o České televizi (Jan Čulík) Ivo Mathé si stěžoval na Vladimíra Železného: Rada kašle na stížnosti (Jan Lipšanský) Česká politika: HOFFMAN Václav Havel: Ještě k novoročnímu projevu prezidenta (a jeho komentované publikaci v BL) (Tomáš Horyna) České zdravotnictví: Jak lékaři žádají pacienty o finanční pomoc (Michal Sojka, ČLK) Sci-fi fejeton o české politice a českém zdravotnictví: "Neustoupíme" Hustopeče opět na stránkách republikových deníků (Karel Svoboda) Reakce: Nemám rád poznámky ateistů (Jan Lipšanský) Fotbal: Může být kopnutí do kožené koule chráněno v rámci vlastnických práv? (Pavel Trtík) Rusy prováděná genocida: Čečensko - země bez budoucnosti (Charon Denijev) Ekologie v ČR: Navrhněte Ropáka roku 1999 prostřednictvím Internetu (Děti Země) Měření dioxinu ve spalovně v Liberci - konečně je jasno (Děti Země) Česko-polské setkání ekologů (Děti Země, Ostrava) Polemika s Hnutím Duha (David Trunec) Oznámení: První konference Sisyfa (Universum) Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

Ve včerejších Britských listech k tomuto textu zveřejnil Milan Šmíd svůj komentář.

(V úvodu Michael Grade, šéf programu Channel 4, konstatuje, že se britská televize ocitá před změnami, které budou největší v celé její padesátileté historii. Před podobnými změnami budou stát i další televizní společnosti v Evropě, což se projeví i na obrazovkách evropských diváků. Grade uvádí, že příčinou jsou dva paralelní procesy, které probíhají. Ten první spočívá v technické oblasti.)

Až dosud vysílaly veřejno právní organizace jen programy sankcionované státem. K dispozici byl jen omezený počet kmitočtů a kanálů. V uplynulých padesáti letech se podařilo Britům od jednoho veřejnoprávního televizního programu dojít až k celkem čtyřem programům. V ostatních zemích se s menšími změnami uskutečnil podobný proces. Toto programové omezení, spectrum shortage (nedostatek vysílacích kmitočtů), jak tomu říkají v britských odborných kruzích, vedl až dosud k tomu, že rozhlasové a televizní organizace byly ve vysoké míře kontrolovány či reglementovány. Byly pokládány, a platí to zcela právem do dneška, za cenný celonárodní majetek. Ať už byly financovány přímými daněmi, rozhlasovými a televizními poplatky nebo reklamou, tyto pověřené instituce mohly nárokovat pro sebe téměř výhradní monopol na využívání těsného éteru, ovšem za cenu jistého poručníkování ze strany státu.

Ale nyní technika tento jednoduchý systém zcela uvedla do pohybu, čas totiž nestojí. Přenos pohyblivých obrázků pozemními vysílači již není jedinou možností, jak přenášet obrazový signál do jednotlivých domácností. S pomocí kabelu, a zvláště kabelu s optickými vlákny, lze nabízet programy po tuctech, v pravém smyslu tohoto slova. Družice nabízejí ještě lepší vyhlídky: jejich prostřednictvím se mohou obrazy přenášet přes nesmírné vzdálenosti a při tom mohou bez problémů překračovat zeměpisné hranice a nestarat se o státní licence.

Ode dneška to tedy nebudou mít vlády při předepisování a prosazování celostátní programové politiky tak lehké. Zde se jedná o destabilizující působení vývoje, který v podstatě není ničím jiným nežli technickým pokrokem, změnou. Musíme se vyrovnat se skutečností, že náš současný systém vysílacích organizací byl vybudován na základě technických omezení.

V současnosti teď prožíváme likvidaci těchto omezení a náhle stojíme před problémem, jak se přizpůsobit nové situaci. Toto přizpůsobení si však nepřejí jen vysílací organizace. Tato otázka má také politické, komerční a kulturní souvislosti. Tento druhý důležitý faktor v současné krizi vysílacích organizací se však sestává ze všech tří uvedených součástí. Jedná se o stále silněji zaznívající politické volání po všeobecné liberalizaci.

Jestliže už není nezbytné rozhlas a televizi z technických důvodů regulovat - tak zní tento argument - proč se potom musí vláda tak silně na nich podílet? Jestliže do konce století mají existovat desítky nových televizních programů, proč bychom potom neměli mít možnost jít vlastní cestou?

Proč není možné zacházet s televizí jako s každým jiným zbožím a přenechat ji tržnímu mechanismu, jako se zbožím, které trh může buď potvrdit nebo odmítnout podle preferencí platícího publika?

(Dále Michael Grade konstatuje, že vývoj v oblasti televize je ovlivněn současnými hospodářskými trendy, které dávájí přednost privatizaci v průmyslu i ve službách všude tam, kde je to možné a účelné. Dokládá to na britských příkladech v oblasti telekomunikací, plynárenství, letecké dopravy. Také tam se zpočátku zdála být privatizace nemyslitelná, výsledky jsou však přesvědčivé a dávají argumenty do rukou stoupencům privatizované televize.)

Do konce století se bude podle jejich předpovědí přenášet vzduchem i po kabelu tolik televizních programů, že státní reglementace se stane zcela překonanou a nesmyslnou věcí...

Technika a hospodářský trend tak společně poznamenaly představu o budoucím rozhlase a televizi, v níž se pokládá pořad za normální zboží jako každé jiné, a který se bude ve všech podstatných bodech odlišovat od systému, jenž jsme až doposud znali.

Ale ještě před tím, než začneme uvažovat, jak by tato budoucnost - pokud se vůbec uskuteční - mohla vypadat, snad by bylo rozumné se ještě jednou zamyslet nad výhodami a nevýhodami omezovaného a reglementovaného vysílání rozhlasu a televize. Protože i když tvrdá budoucnost vysílání je zcela, nebo alespoň částečně, nevyhnutelná, bude přece jen jednodušší si o ní udělat nějakou představu a analyzovat ji, jestliže si chceme udělat jasno o výchozí situaci. Budu sice většinou hovořit o poměrech ve Velké Británii, ale ty se ve zbytku Evropy, s výjimkou Itálie, od nich příliš neliší a také Francie dnes rychle spěje k liberalizaci.

Ve Velké Británii se vytvořil systém čtyř veřejnoprávních programů, z nichž dva patří BBC, zatímco na zbývající dva dohlíží nezávislá vysílací autorita. Všechny čtyři nabízejí široké programové spektrum od lehké zábavy přes zpravodajství až k náročným kulturním příspěvkům. Těžiště jednotlivých programů je sice různé, ale každý program nabízí pestrou rozmanitost rozdílných témat. Široce založeným a pravidelným diváckým průzkumem se zjistilo, že jak kvalita, tak šíře nabídky programů nacházejí kladnou odezvu a těší se velké úctě. Diváci sce hodnotí zvlášť vysoce některé určité pořady, ale také - a to je dost podstatné - velký existující výběr pořadů, který vysílání poskytuje.

Britský televizní divák tráví před obrazovkou téměř 26 hodin týdně: to je nejvyšší "televizní konzum" v Evropě, jenom v USA se na televizi lidé dívají ještě déle.

Tento výsledek jistě není náhodný. Jeden určitý systém vysílání nemusí bezpodmínečně přihlížet ke všem faktorům, na které publikum klade důraz. V britském systému soupeří dva programy financované účastnickými poplatky se dvěma programy financovanými reklamou o přízeň diváků. Oni se spolu nesvářejí o stejný zdroj příjmů. Také oba komerční programy jsou chráněny před vzájemným soupeřením o existenční finanční základ dohodou, neboť podle této dohody se reklama prodává společně. Takto vzniklá finanční jistota dala vysílacím organizacím tvůrčí svobodu k riskování, mohou si dovolit nabízet spektrum pořadů, jež je přizpůsobeno jak nejširšímu publiku tak i těm nejmenším skupinám diváků. Umožňuje pomalé a nepřetržité rozvíjení programových myšlenek, které potřebují nějaký čas k tomu, aby se dostaly do povědomí veřejnosti. Umožňuje velkorysé vysílací časy pro zpravodajství, aktuální publicistiku a dokumentární filmy. Tyto čtyři veřejnoprávní programy spolu sice soupeří v každém ohledu co do kvality a šíře své nabídky, ale nesoupeří o stejné finanční zdroje. Finanční zajištění však také umožnilo přesný dohled nad komerční televizí. Neboť jinak by se mohla pokoušet o zvýšení své rentability tím, že nebude vysílat pořady pro relativně malé skupiny diváků.

A právě proto, že britská komerční televize je finančně zajištěná, může vyhovět požadavkům na ni kladeným, a ona také svými nejdůležitějšími produkcemi nejednou dosáhla kvality pořadů BBC.

Tyto přednosti nelze nikdy dostatečně ocenit. Jsou měřítkem úrovně programové kvality, kterou britští televizní diváci dnes od své televize prostě očekávají.

To, jak bude vypadat budoucí vývoj tohoto média, se bude vždy podřizovat tomuto měřítku, a podle něho by se mělo posuzovat všechno ostatní. Musíme se proto neustále při tom ptát: budou moci nadcházející změny, ať už jsou jakkoli žádoucí či nevyhnutelné, nabídnout našim divákům něco lepšího nebo alespoň rovnocenného ve srovnání s tím, co se mu již nabízí?

(Dále popisuje Michael Grade diskusi, která ve Velké Británii probíhala. V roce 1985 jmenovala britská vláda výbor, který měl prozkoumat, jak dále financovat BBC. Jeho předsedou se stal Alan Peacock. Očekávalo, že výbor navrhne dalekosáhlé změny, byla zde i myšlenka vyslovená v roce 1984, že BBC by měla být financována výnosy z reklam, a že zajištěné příjmy z licenčních poplatků nepodněcují BBC k žádoucí efektivitě a výkonnosti.)

K překvapení mnoha lidí Peacockova zpráva, která vyšla v roce 1986, kategoricky odmítla reklamu jako možný nástroj financování BBC. Podle Peacocka neexistuje ve Velké Británii dostatečný reklamní potenciál. BBC a komerční televize by se dostaly do vzájemného konkurenčního boje o skromné příjmy z jednoho finančního zdroje. Ale to nebyl jediný důvod. Peacock zároveň spatřoval nebezpečí v tom (na což upozorňovala i BBC), že konkurence tohoto druhu by měla pustošivý účinek na rozmanitost existující programové nabídky. Argumenty BBC mnozí lidé odmítali s tím, že jsou diktovány pudem sebezáchovy. BBC se prý zasazuje o zachování statu quo, co jiného lze od ní očekávat?

Peacock systematicky pracoval s fakty, s hospodářskými prognózami, se všemi argumenty a došel k závěrům, že systém vysílání, v němž konkurující programy soupeří o stejný zdroj příjmů z reklam, nakonec omezí rozmanitost programové nabídky.

Praktický příklad USA nám při tom uděluje poučnou lekci. Proč má nejbohatší národ světa televizi, která má v průměru tak nízkou kvalitu? Proč tři největší televizní programy nabízejí téměř nepřetržitě jen banality? Proč jediná seriózní televizní instituce PBS (Public Broadcasting Service), která je financována z veřejných prostředků, se stala ghettem v izolaci? Věrný svému poslání svědomitého ekonomického vědce Peacock analyzoval příčiny, jež za tím stojí, do nejmenších podrobností.

Při tom odhalil jeden z nejrozšířenějších a nejnebezpečnějších bludů, které celou debatu svádějí do špatného směru. Peacock rozpoznal, že financování televize prodejem vysílacích časů pro reklamu není žádným homogenním trhem. Reklamní lobby již dříve argumentovalo, že zavedením reklamy v BBC by se vytvořily lepší možnosti poskytnout divákům to, co skutečně chtějí vidět. Systém koncesionářských poplatků podle nich dovoluje vysílací instituci ukazovat divákům jen to, co by podle jejích elitářských tvůrců měli vidět. Ne nepodstatná část takzvané veřejnoprávní nabídky je prý předkládána publiku proti jeho vůli. Vysílací instituce prý brzy pochopí, že se mohou udržet jen tehdy, budou-li mít pořady, se kterými se ztotožní jak odborníci na reklamu, tak publikum, to znamená takové pořady, které s obstojnou pravidelností a jistotou budou dosahovat nejvyšší sledovanosti.

O tom ovšem Peacock nechtěl nic vědět. Prodej vysílacího času pro reklamu - tak zněl jeho závěr - není trhem, který odráží preference diváka, ale trhem, v němž se spíše odrážejí preference reklamy, a ty často nebývají totožné.

(Michael Grade dále vyjadřuje uspokojení nad tím, že výbor, který měl rozhodnout pro reklamu v BBC, se nakonec rozhodl proti ní. Jedním z argumentů byly i sociologické výzkumy diváckých skupin a jejich zájmů. Zjišťovalo se v nich, že reklamní zájmy - pořady s maximální sledovaností - a zájmy diváků nejsou totožné.)

Provedli jsme totiž rozsáhlé dotazníkové akce u diváků a došli jsme k nanejvýš zajímavým závěrům. Za prvé: v současném systému čtyř televizních programů, v němž si divák může každou hodinu a každou minutu vybírat, se britský divák rozhoduje pro to - a to zcela dobrovolně - že stráví 40 procent svého sledování televize u náročnějšího vysílání, to znamená, že se dívá na zprávy, aktuální publicistiku, inscenace dramat atd. Tedy na ty pořady, které jen zřídka dosahují nejvyšší sledovanost. Zbylých šedesát procent přechází na pořady s jednoznačně vyšší sledovaností, jakými jsou například lehká zábava, komedie, hrané filmy atd. Tento poměr 40:60 není v žádném případě vynucený. Na náročnější pořady se diváci nedívají proto, že by neměli žádnou alternativu. Není to ani v tom, že by nějaký elitářský šéf programu jim téměř polovinu vysílacího času nic jiného nenabízel. U čtyř televizních institucí, které souběžně vysílají čtyři programy, vlastně totiž vždy existuje výběr pořadů, jež stojí za zhlédnutí. V jednom televizním dni je jen málo okamžiků, ve kterých by se britský televizní divák nemohl dívat na něco lehčího, méně náročného nebo navýsost populárního.

Naopak se pak vysílají téměř vždy nejméně na jednom programu alespoň nějaké náročné příspěvky. Existuje tu tudíž vždy možnost výběru. Jestliže tedy velká většina diváků dává přednost nejen lehčím zábavným pořadům, proč jim tedy nevěnují větší část svého televizního času? Proč se tyto pořady podílejí jen asi na třech pětinách jejich televizního konzumu? Jednoduchá odpověď zní: protože každý jednotlivý divák se chce dívat na  rozdílné pořady. A mám na mysli každého jednotlivého diváka. Poměr 40:60 se dá aplikovat - s menšími odchylkami - na jakoukoli skupinu obyvatelstva ve Velké Británii. Totéž platí pro skupiny s vysokými i nízkými příjmy. Totéž platí i pro více a méně vzdělané televizní diváky, stejně jako pro mladé i staré.

Zcela jasně každý z nich dokáže ocenit široce založenou nabídku nejrůznějších pořadů, z nichž si pak dělá individuální výběr. Posledním faktem, který nakonec BBC přesvědčil o správnosti svých údajů, byl poznatek, že průměrný divák se dívá asi jen na dva až třiz deseti nejsledovanějších pořadů týdne. Reklama si přirozeně libuje v přesvědčení, že velká většina obyvatelstva je žádostivá svých "Top Ten". Ale zase tak překvapující to pro ně není. I když se na jednom programu vysílá mimořádně populární pořad, ve Velké Británii můžeme očekávat, že celkem přibližně stejný počet lidí se dívá na tři jiné pořady na třech dalších programech.

Tato fakta znamenala pro Peacocka a vysílací instituce konec naivních tvrzení o tom, že zájmy reklamy a zájmy diváků jsou vždy stejné...

...Soupeření o příjmy z reklam mezi jednotlivými televizními organizacemi ohrožuje rozmanitost pořadů, jež tyto mohou nabízet. Reklama se sice zaklíná tím, že to není jejím záměrem. Ale televize je nanejvýš citlivou záležitostí a snadno může dojít k úhoně, i když nebyla způsobena úmyslně. A co je nejdůležitější: druh financování televize rozhoduje o tom, co se nakonec na obrazovce objevuje.

Až dosud největším úspěchem britské televize je způsob, jakým byly v posledních třiceti letech integrovány nově vznikající programy do celkové struktury, aniž by byly vystaveny otevřené hrozbě vzájemné soutěže o své financování. Channel 4 je pro to nejlepším příkladem, který si může činit nárok na přívlastek "nejlepší ze všech možných". Vysílací čas Channel 4 je prodáván televizními stanicemi ITV, které za něj odvádějí pevný podíl celkových příjmů z obou svých programů (ITV, C4). Channel 4 tudíž za svoji existenci vděčí reklamnímu vysílání, na druhé straně však žije bez licence k vysílání, která je založena na finančních dostizích o zisky. Reklama muziku platí, ale nikdo nemusí tancovat podle toho, jak se mu píská.

Channel 4 má s přihlédnutím ke svým úkolům v oblasti inovací a kvality při vytváření pořadů volnou ruku. Při těchto úvahách stojí v popředí divák a nikoli reklama.

Rád bych při tom řekl, že navrhovaná směrnice Evropských společenství o televizní reklamě by mohla Channel 4 a jeho pořadům uškodit. Zavedení reklamních bloků by naše příjmy bezpochyby jenom zmenšilo. Reklama v britské televizi se v průběhu posledních třiceti let rozvinula do podoby zcela vyzrálého trhu. Publikum je zvyklé na jednotlivé umisťování reklam i do přirozeně vzniklých přestávek. Reklamní bloky by byly pro diváky mnohem méně atraktivnější. Reklama by potom platila méně a příjmy televizních společností z reklamy by hluboce klesly.

Takový systém by podstatně negativně ovlivnil naši schopnost udržet vysokou programovou úroveň a značně by omezil naše možnosti financovat nové, kvalitativně náročné pořady. Vůbec by to nebylo ve prospěch britského televizního diváka, byl by to další otřes ve směru omezení programové nabídky na pořady s nejnižším společným jmenovatelem...

Profesor Peacock si byl vědom nebezpečí konkurenčního boje o příjmy z reklam, a proto je odmítl jako prostředek financování BBC. To ovšem neznamená, že Peacock se vyslovil pro status quo. Byl víceméně pevně odhodlán, že vtiskne svoji pečeť utváření vysílací politiky zbytku století. A při tom vstoupil jeho výbor na onu fascinující technologickou panenskou půdu, o které jsem již na začátku krátce hovořil.

Peacock rázem rozpoznal, že nové technologie ve své nejširší a nejpropracovanější podobě by mohly teoreticky vést k pravému trhu mezi těmi, co televizi dělají, a těmi, kteří ji "konzumují". Peacock pozoroval před svými osvícenými zraky svět, v němž existující televizní organizace budou násilně vytlačovány novými stanicemi.

Technika otevře nové možnosti - jako Pandořinu skříňku. Nová podnikatelská generace se chopí iniciativy a záplava nových kabelových a družicových kanálů poskytne přenosové cesty pro stovky nových programů. Dohled nad vysílaným obsahem bude patřit minulosti a televizní vysílání se při tom bude stále více podobat tisku. Samozřejmě, že staré instituce při tomto vývoji, poháněném silami svobodného tržního hospodářství, ztratí svůj nárok na finanční příjmy z daní nebo z účastnických poplatků. Dokonce i příjmy z komerční reklamy se stanou stále spornější alternativou, ale budou vymýšleny stále nové možnosti okamžitě vystavit účet divákovi za určitý pořad, na který se bude dívat. V jistém slova smyslu připomíná tato představa televize 21. století science-fiction: televize z družic, televize z kabelu s optickými vlákny, televize prostřednictvím spousty nových přenosových a vysílacích způsobů. Tato science-fiction je však základem řešení v rámci tržního hospodářství. Konzument se stane svobodným, konzument se stane suverénním, jak krásně to zní. Jen on/ona si určí, na co on/ona se budou dívat a za co on/ona zaplatí. Jenom spotřebitel určí rozsah i tarify vysílání. Konečně se trh stane svobodným a vysílání se osvobodí od svých téměř středověkých okovů státního omezování a reglementování.

Televizní obrázky se budou vyrábět, kupovat a prodávat přesně tak jako knihy. Cenzura ve svém původním slova smyslu se stane přebytečnou a budou se vyrábět stále lepší pořady a ve větším výběru, aby skutečně naplnily ta nejhlubší přání spotřebitele, zákazníka.

V téměř každém ohledu zdůrazňuje Peacockova představa stálé nebezpečí, že vznik nových televizních technik může být zneužit k prosazování určitých hospodářských záměrů.

Tyto záměry, toto pojetí vychází z možností trhu, s největší pravděpodobností přeceňuje praktické využití nové techniky, a - což je mnohem důležitější - vychází z toho, že stanovení kulturních záměrů může být podřízeno každodenním obchodním praktikám.

Již na zcela praktické úrovni je přirovnání televize k tisku omylem. Větší část z nové nabídky programů se totiž na budoucí trh vícekanálové televize vůbec nedostane. Mluví proti tomu prostá nauka o tržním hospodářství. Vstupní náklady jsou totiž nesmírně vysoké. My všichni máme teoretickou svobodu otevřít si ocelárnu nebo postavit si letadlo. Ale ne všichni máme k tomu dostatek peněz. A náklady na televizi se pohybují řádově spíše na úrovni nově otevírané ocelárny nežli na úrovni vydání knížečky poezie. I s pomocí nové techniky zůstane výroba a vysílání náročných televizních pořadů nadále nákladnou záležitostí. Ti, kteří si mohou dovolit vstup do tohoto obchodu a jeho podnikatelské riziko, musejí být vskutku dobře finančně zajištěni. Pokud se vůbec dá použít srovnání s tiskovými výrobky, pak jedině v případě vydávání novin....

Představovat televizní budoucnost tak, že v ní svobodný trh vytvoří stovky nových programů s fantastickými novými pořady pro žádostivé a osvobozené publikum, je - upřímně řečeno - romantická pitomost.

Jsem pevně přesvědčen o tom, že zavádění družic, optického kabelu a dalších přenosových cest tímto směrem nepovede. Velice rychle se vytvoří monopoly a kartely. Několik, a to zcela málo, velkým mezinárodních společností rychle ovládne trh stejně jako siňor Berlusconi v Itálii. Aby si zajistili své komerční přežití, budou muset vysílat jen takový typ pořadů, který "vymetá ulice", náklady se budou krátit na nejnutnější minimum, podstatnou část svého vysílacího času budou muset vyplňovat reprízami. Budou nuceni uzavírat mezinárodní obchody a nakupovat zahraniční produkci. Soustředění příjmů, finančních prostředků a talentů, které tak prospívá kreativitě veřejno právních televizí, se rázem zlikviduje. Systém, který nastoupí na jejich místo, nebude v žádném případě svobodnější, lépe financovaný nebo bohatší na nápady. Skutečností se stane sice tvrdší, ale omšelejší konkurenční boj, při němž větší počet programů nabídne publiku méně než nabízely staré programy. V mnoha ohledech znamená "více" prostě jenom "horší" a iluze o svobodě skončí nakonec u omezenějšího výběru.

V oběhu sice bude více zboží, ale toto zboží bude méněhodnotné. Stejně jako neomezovaná reklama rdousí nabídku náročnějších pořadů, stejně tak neomezované rozšíření nových programů omezí televizní produkci na levnější, vypočitatelné a bezprostředně populární látky. Peacock stejně jako mnozí jiní je fascinován zdánlivě liberalizující silou nových technologií šíření signálu. Při tom však zapomíná, že se zde jedná pouze o nové způsoby distribuce, a existence distribučních kanálů v žádném případě nezaručuje připravenost zboží k rozdělování, nemluvě už o nějakých zvláštních požadavcích na jeho kvalitu.

Takovéto názory budeme zcela jistě v dohledné budoucnosti slýchávat často. Technika stále nabízí obzvláštní kouzlo. Staromódní instituce jsou vždy jen na obtíž, zvláště tehdy, když se střetávají s chytrými, ale ještě neprověřenými myšlenkami. Ale jedno je jisté: aplikace zjednodušených teorií tržního hospodářství na televizi bude mít ničivé účinky na její nabídku. Všechna fakta shromážděná praxí ukazují, že nevázaný trh nemůže poskytnout všechny služby, které naše publikum od něj samozřejmě očekává. Také Peacock musel ve své zprávě přiznat, že i v jeho novém světě by byla žádoucí jedna státní instituce, která by se měla starat o vysílání určitých publicistických relací a pořadů s vysokou kulturní úrovní, jakými jsou například dobrá dramata, drahé opery apod. Protože my takový systém, který nabízí pořady s velkým citem pro potřeby a přání diváků, již máme k dispozici, proč by se pak měla tato nádherná stavba bořit, abychom později na jejím místě postavili něco horšího?

V každé evropské zemi mezitím televizní magnáti klepou na dveře a dožadují se vstupu. Věří, že v liberalizovaném televizním obchodu se dají vydělat peníze. Družice a kabel jim nabízejí velké, ale též rizikové možnosti pro ty, kteří jsou dostatečně silní a odvážní, aby toto riziko podstoupili. Jediné, co jim při tom překáží, je úspěch dosavadních televizních organizací. Je to jednouše tím, že právě my můžeme nabídnout rozmanitý a úspěšný program, který oni ani nebudou vyrábět ani nakupovat za laciné ceny, jež by jim umožnily zisk. Jakmile bychom jim ustoupili z cesty, měli by volné pole působnosti. Evropské vysílání by brzy vypadalo jako televize ve USA - ryze komerční podnik.

Pak by neexistovala žádná veřejnoprávní organizace, která by si kladla za cíl uspokojit zbývajících 40 procent diváckých potřeb. Programová nabídka by se stala omezenější a pro diváka paradoxně i dražší. Proti těmto hrozivým vyhlídkám pomůže jenom silná, tvrdošíjná a promyšlená obrana.

Bylo by však pošetilé budoucnost ignorovat. Jeden člen našeho Peacockova výboru rád opakuje svůj výrok, že "status quo není žádnou reálnou alternativou". V jistém ohledu má pravdu. Družicová televize je už tady a překračuje hranice. Vyhnula se reglementujícím zásahům státu. Mezinárodní opatření směřující k její kontrole se budou velmi obtížně dohadovat a potom prosazovat. Některé programy, které družice nabízejí se skutečně stanou populárními a úspěšnými.

Umím si docela dobře představit programy, které nabízejí výhradně sport, hudbu, premiéry filmů nebo dětské pořady, a o které se bude zajímat dobře platící publikum. Ale jedná se při tom vždy pouze o dodatečnou nabídku, která pouze doplňuje to, co nabízejí současné celostátní terestriální televizní systémy. Tyto nové programy nebudou schopny získat takové příjmy a soustředit tolik talentů, aby dosáhly dostatečného podílu na televizním konzumu, který je - podle mého názoru - stále doménou existujících programů...

Moje obhajoba proto zní takto: Organizace jako BBC, ITV a Channel 4 se v daném časovém období rozvinuly tak, že poskytují vysokou úroveň za relativně nízké náklady.

Vždy jsou schopny něco nabídnout nejrozmanitějšímu vkusu a jsou - jak je to jen možné - osvobozené od státního a komerčního vměšování. Tento princip funguje. Publikum využívá nabízené programy a umí je také ocenit. Nové formy televizních programů se zatím ještě neosvědčily; pokusy podniknuté v tomto směru nevzbuzují důvěru v to, že budou nabízet kdy něco lepšího nebo hodnotnějšího. Tyto pokusy by však měly dále pokračovat. Proč by se mělo někomu bránit ve snaze o nabídku čehosi lepšího, jesltliže je toho schopen? Ale my bychom se neměli odvracet od toho, co máme, a to do doby, dokud tady nevznikne skutečně něco lepšího, co by se dalo brát v úvahu. Ani fascinovaný pohled na techniku budoucnosti, ani falešné sliby svobodného tržního hospodářství by neměly diváka dovést do situace, v níž by musel slevovat z úrovně, které veřejnoprávní televize dosáhly, nebo z možností této nabídky v budoucnosti.

Tuto otázku si dnes staví každá evropská země. Nejde při tom jen o techniku a není to také žádná čistě hospodářská záležitost. Je to přinejmenším stejně významná kulturní otázka a otázka národní identity a sebedůvěry. Jestliže ztratíme schopnost dělat kvalitativně náročnou televizi v celostátním měřítku, potom tento kulturní statek již nikdy neobnovíme. Jestliže tato televize jednou podlehne lacinému mezinárodnímu televiznímu trhu, pak současná centra národní televizní produkce brzy provždy zmizí z obrazovek. Britský filmový průmysl například nebyl schopen uhájit svoji svébytnost a nyní je z větší části americkou filiálkou v zahraničí. Nesmíme připustit, aby televize ve větších evropských státech nastoupila podobnou cestu...

Překlad a krácení: Milan Šmíd

13. prosince 1990