Chcete si koupit dítě?

Toto je ukázka z pravidelného pořadu rozhlasové stanice BBC Radio Four "From our own correspondent" (Naši dopisovatelé hlásí), který se vysílá dvakrát týdně. Tato reportáž Sue Lloyd Robertsové z Rumunska se vysílala v sobotu 26. 2. 2000. Televizní film této reportérky o osudu dětí v Rumunsku se bude vysílat v pořadu Newsnight na BBC 2 ve středu 1. března večer.

Moderátorka: V sociálním a hospodářském chaosu, který postihl bývalou komunistickou část Evropy, nejvíce trpí především děti. Po otevření východního bloku před deseti lety se ukázalo, jak drasticky bývají zanedbávány děti v institucích, jako jsou sirotčince. V prvních letech po pádu komunismu plynula do těchto zemí ze Západu pomoc charitativních organizací i odjinud. Ale jak zjistila Sue Lloyd Robertsová v Rumunsku, hospodářské podmínky způsobují, že je mnoho dětí i v současnosti ve velmi obtížné situaci.

Reportérka Sue Lloyd Robertsová: Existuje jen málo více deprimujících úkolů pro reportéra než se vydat do sirotčinců ve východní Evropě. Naleznete tam tisíce dětí, které byly násilím odebrány od rodičů, o nichž úřady usoudily, že jsou neschopni se o děti starat, možná kvůli alkoholismu, narkomanii nebo politickému přesvědčení. Ať už jsou ulehčující okolnosti jakékoliv, převládá názor, že stát je nejlepší rodič. V Rumunsku naleznete také mnoho dětí, které převedli jejich rodiče do sirotčinců, kteří si prostě nemohou dovolit je živit.

Vcházím do Casa de Copii, do dětského domova v severním Rumunsku. Zápach moče, slabé osvětlení a zima jsou mi z těchto institucí už dobře známé. Moře mladých tváří ke mně vzhlíží s nadějí. Za několik málo vteřin mě vezmou za ruku dvě malé ruce. Jiné děti hledají pod matrací své dětské kresby. Nikdo nemá skřínku, do níž by si mohl dát osobní věci. Kresby mi pak ukazují s napětím, co si o nich myslím.

Děti zoufale chtějí dát tyhle kresby někomu, komukoliv. Volají: "Jak se jmenuješ? Jak se jmenuješ?" Mám zadrhlo v hrdle, tak nemůžu odpovědět. Pošlete mě radši kdykoliv někam na bojiště, ale ušetřete mě emocionálního traumatu stadětí, které hledají matku.

Chvíli to trvá, než člověk nalezne nějakého dospělého vychovatele, což není překvapující, vzhledem k tomu, že jsou ve službě pro přibližně sto dětí v tomto dětském domově jen tři osoby. Ptám se, zda je pravda, že v některých sirotčincích v Rumunsku je jen jedno procento dětí skutečnými sirotky. Ostatní děti jsou posílány do dětských domovů z ekonomických důvodů.

"Nevím," odpovídá ředitelka a dívá se kolem na všechny děti, údajně bez totožnosti. "Jejich dokumentace se ztratila. Ale většinu těchto dětí nikdo nenavštívil déle než půl roku," vysvětluje. Což znamená, že podle rumunských zákonů jsou ty děti nyní oficiálně majetkem státu.

A tohle není návrat do doby před deseti lety, k oněm záběrům polovyhladovělých, zanedbaných dětí, nemluvňat, pravidelně se kymácejících v postýlkách, nad nimiž jsme se tak zhrozili, když byli poprvé do Rumunska po pádu komunismu vpuštěni novináři. Nalezli jsme tedy 150 000 dětí, které byly ponechány napospas státu.

Mezitím uplynulo deset let. Situace se trochu zlepšila. Nyní je v rumunských sirotčincích 140 000 dětí.

V příjemně čistě vonících úřadovnách Evropské unie v rumunském hlavním městě Bukurešti má šéf legace hlavu v dlaních. Když byly loni v rámci vyšetřování, které financoval Brusel, objeveny desetitisíce podvyživených dětí, byl zahájen nouzový potravinový program. Ale kdykoliv se činitel EU Fortiades pokusil přesvědčit rumunské úřady, aby od kořenů změnily celý systém, pokaždé narazil na pevnou zeď partikulárních zájmů. V těchto státních institucích jsou zaměstnány tisíce lidí, vysvětluje. Je to průmysl s dětmi. Také tady v Rumunsku dochází k industrializaci matčina břicha, poznamenává jeden jeho poradace.

Rozhodla jsem se vystupovat jako bohatá budoucí adoptivní matka rumunského sirotka, a tak jsem zjistila, co tím mínil. Jestliže v Británii legálně zažádáte o adopci rumunského sirotka, trvá to dlouhé měsíce. Úřady pro vás vyberou dítě.

Pokud jste ochotni zaplatit, můžete si dítě sami vybrat. To jsem dělala v jednom městě asi tři hodiny jízdy autem od Bukurešti. Podle místních nepodložených zpráv si na tomto obchodu vydělává místní ředitelka sirotčince celé jmění. Má vlivné přátele a policie to nesmí vyšetřovat.

Ukazuje mně šedesát dětí, které měla ten týden ve svém obchodu s dětmi. Všechny vypadají čistě, ale přesto projevují onu tendenci k pravidelnému kývání se sem a tam, což dělají zanedbaná nemluvňata. Dává mi možnost, abych si vybrala ze tří nemluvňat. Andrej, Nico, Oliviu. Jsou to tři děti, u nichž ví, že od jejich chudých rodičů lehce získá povolení k adopci. "Můžu, bude-li to nutné, zfalšovat podpisy jejich rodičů," říká. Hovoří se o částce 20 000 dolarů. Ředitelka vysvětluje, že může zařídit dodávku dítěte i s perfektní dokumentací - její dcera je právnička - až do mého bytu v severním Londýně.

V okolních vesnicích nalézám síť, která poskytuje zboží pro tento obchod. Kdekoliv se zastavím, chodí ke mně vesničané a ptají se: "Chcete si koupit dítě?" Dostávám informace o jedné manželské dvojici, která přišla o dvě děti, které jsou teď v sirotčinci. "Dali jsme je tam na zimu," vysvětluje otec a po tvářích mu tečou slzy, "protože jsme neměli peníze na jídlo pro ně. A když jsme si pro ně pak přišli, bylo nám řečeno, že jsou pryč." Jejich čtyřletý bratr, který zůstal doma, se přitom s úzkostí pevně drží otce.

Pak jsem šla navštívit ženu, která rodí děti pro obchod s dětmi. "Poskytla jsem sirotčinci už šest dětí," vysvětluje, "a nechala jsem si dvě. Tohle poslední si taky nenechám," říká a dává mi na klín devítiměsíční dítě. "Můžete si ho vzít, jestli chcete." - "Za 1100 dolarů," dodává otec rychle.

Vracím sedmé dítě, které mi bylo za poslední týden v Rumunsku nabídnuto, omlouvám se a odcházím.