Noční běh Glasgowem
Byl jsem vcera vecer s kamaradkou v centru Glasgow v kine. Mimochodem, The
End of the Affair neni nic moc, obzvlaste kdyz par dni pred tim probdite
noc nad stejnojmenou knihou Grahama Greena. Presto, kdyz jsme pred
jedenactou vypadli z kina, tak jsem mel takovou bezva naladu.
Proste mi bylo fajn. Spousta enrgie, kterou jsem behem dne
straveneho castecne v laboratori, castecne u pocitace v kancelari a
castecne vyukou studentu na University of Paisley, nejak nemel moznost
spotrebovat.
Nevim jestli to neni nejaka uchylka, asi budu muset konsultovat
sveho psychiatra J , ale ja mam v takovychto specialnich pripadech "strasne
dobre nalady" obrovskou chut bezet.
A tak jsem v hlave pomyslne roztrhal zpatecni cast listku na vlak
Paisley-Glasgow-Paisley, a rekl si, ze si domu dobehnu.
Jenze celou tu streku se mi moc bezet nechtelo, uz jsem to parkrat
bezel a mockrat jel na kole, a tak znam Paisley Rd West (ulice, ktera
spojuje Paisley a Glasgow) jak sve boty.
Uvedomil jsem si, ze kdyz se popovezu z centra Glasgowa metrem do
Govanu ci Ibroxu tak, ze si to nejenom trochu zkratim, nejenom pobezim
cestu kterou neznam, ale taky ze budeme mit s kamaradkou kus spolecne cesty
metrem. Rozhodnuto. Metrem na Govan, pak s nohama na ramenou do
Paisley.
Kdyz jsem v Govanu vylezl z metra, bylo tak ctvrt na jedenact. Ach
jo, jak jsem tam nikdy predtim nebyl, tak jsem nevedel kudy. Ulice
vymydlena az na jednu divcinu s uzasne modrymi vlasy, ktera prave taky
vysla z metra. Zeptal jsem se ji kudy do Paisley.
Dostalo se mi velmi logicke odpovedi, ze autobus za chvili pojede. A
tak jsem musel s pravdou ven. Ze mne nezajima autobus, ale ze chci jen
vedet smer, protoze to chci bezet. Vzhledem k pokrocile hodine a typu
otazky, byla mlcenliva odpoved natazenym ukazovackem - doplnena o lehce
utrpny usmev - vice nez milosrdna.
Z hlediska vzdalenosti je to totiz jako kdybyste se v jedenact v
noci ptali v Praze na Dejvicke, jakym smerem je Ruzyne.
Pokud bych to mel porovnat podle toho, co si lide v Britanii o
Govanu respektive Paisley mysli, tj. podle toho jakou maji tato mista
povest, tak je to priblizne jako kdybyste chteli bezet z Vysocan do Libne,
ci z Poruby do Karvine. Ihned jednim dechem dodavam, ze nemam jedinou
spatnou zkusenost z Vysocan, Libne, Poruby, Karvine ani Govanu. A tech
spatnych zkusenosti z Paisley, kde jiz nejaky cas ziji, neni veru mnoho.
Kdyby ta povest, ktera se kolem vsech techto mist toci, byla tak pravdiva,
jak je nafouknuta, tak by tomu, myslim, bylo urcite jinak.
A tak jsem rozebehl stopky na mych hodinkach, chytil rytmus a zacal
si libovat jak mam ty svoje adidasky dobre rozeslapnute. Neubehl jsem ani
200m a straslive, ale opravdu moc, jsem vylekal jednu pani, kolem ktere
jsem si to prosvistel. Zastavil jsem se a vratil se k ni, vypadala na
infarkt.Doufam, ze se ji podarilo v klidu usnout. Omlouvam se ji jeste
jednou, i kdyz tusim, ze Britske Listy zrejme necte.
Podlehnuv spatne povesti Govanu - rikal jsem si "No jo Govan, tady
se lidi strasne bojej chodit v noci po ulici." - mne o par desitek sekund
dale minul docela plny nocni autobus. Do oka mne uderila zarive modra barva
vlasu te divciny - o neco nize se rysoval pobaveny usmev. Autobus zastavil
asi tak 150m prede mnou na zastavce. Nikdo nevystupoval, nikdo
nenastupoval. Ihned mi doslo, ze ten autobusak ceka na mne. Glasgowske
mestske autobusy na zastavkach zastavi pouze tehdy, kdyz chce nekdo
vystoupit, ci pokud nekdo na zastavce na ridice zamava. Kolik mne takhle
ujelo pri mych prvnich navstevach Britanie autobusu.
Nechtel jsem, aby lide uvnitr cekali moc dlouho, zastavit se mi taky
nechtelo, predvadet za behu nejakou sirokou gestikulaci je ptakovina, a tak
jsem akorat zrychlil. Nechavaje autobus za sebou jsem se pootocil a
pohlednul na ridice s nejomluvnejsim vyrazem v tvari, ktery jsem v tu
chvili dokazal vyloudit. Kdyz jsme se s autobusem za dalsich par sekund
mijeli potreti, tak jsem si nemohl nevsimnout jednoho namodraleho usmevu od
ucha k uchu, a navic jsem dostal strach, ze se autobus mozna na mne
prevrati prevazen vlastni vahou cestujicich nalepenych na okynkach smerem k
chodniku.
Autobus zmizel v dalce, ted uz by snad mohl byt klid na pohodovy
beh. Vydrzelo to az do chvile, kdy jsem se dostal asi tak o 3km dal. To
jsem se dostal k nadjezdu nad dalnici Glasgow-Greenock. Ten nadjezd znam,
obcas tam jedu autem a vim, ze na druhe strane nadjezdu zacina/konci
chodnik, a tak jsem suverene zamiril do mist, kde se lide-chodci vetsinou
nevyskytuji. Ackolive, jakys' takys' "chodnicek" asi tak 30 cm siroky tam
je. Pro udrzbu komunikaci Ša pro silence.
Shoda nahod je krasna vec - The 'End of the Affair', ze ktereho jsem
se vracel, je jich plny. A tak co kdokoliv/cokoliv nahore/dole
chtel/nechtel, jak si to klusu po tom nadjezdu tichou uterni glasgowskou
noci, tak se proti mne objevi policejni auto. Konecne ta policie. Ja jsem
psal, ze to bude taky malicko i o ni. Ackolive ziji v Britanii jiz nejaky
cas, tak ma prvni reakce pri spatreni policie ma koreny z dob stravenych v
Cechach. Jednoduse si pri spatreni policie nereknu, ze je to sluzba pro
verejnost, potazmo pak pro mne. Ma prvni reakce je - "Sakra, nedelam neco
proti nejakemu narizeni ci zakonu?", "Mam u sebe obcanku?" nebo nejaka
podobna variace na dane tema.
Dluzno podotknout, ze sitauce, ve ktere jsem byl, byla minimalne na
hrane nejakeho 'prestupku'. Navic, clovek, v dzinach s J-batohem pres
rameno, bezici kolem pul dvanacte vecer po dalnicnim nadjezdu, musi byt
nutne podezrely. Zacal jsem hbite spradat v hlave vymluvy na otazky, co tu
delam, co mam v tom batohu, atd., predpokladaje, ze skotsti policiste
zrejme nebudou znat zasadu treninkovych metod Cimrmanovy predsokolske
telovychovne organizace SUP - "Kdyz Vas bude honit cetnik, taky si
nenazujete tretry a neprevleknete se do trenyrek s lampasy".
Auto se priblizilo, pribrzdilo, pousmal jsem se a zamaval na
policistuŠa to bylo vse. Vic nic.
Tato prihoda se v blede modrem opakovala jeste jednou, a to tesne
pred domovem na pesi zone v Paisley. Ano, i v Britanii jezdi policiste po
pesi zone autem. Co se da delat, nekdo musi jit prikladem. Kazdopadne, opet
zpomalili, okoukli, uznali, ze je vse OK a jeli dale.
Co dodat? Je mozne, ze duvodem k tomu, ze mne nezastavili na tom
nadjezdu, byla treba obycejna lenost, nebo se mozna nemohli zdrzet. Ja si
ale spise rikam, ze je to tim, ze v teto zemi je policista instituci, ktera
je vetsinou docela rozumnou sluzbou verejnosti. "Postav se treba na hlavu,
blazne, pokud pritom neohrozujes druhe, majetek druhych ci sam sebe, budiz
vule Tva, je to Tva svoboda". A to je neco, co se mi na Britanii moc libi.
Pripomina mi to vzdalene idealne-profesionalni pristup strazmistra z
Capkovy povidky Slepeje z Povidek ted-nevim-z-ktere kapsy. I kdyz uznavam,
ze behani po dalnicnim nadjezdu bez chodniku pro pesi muze byt povazovano
za ohrozeni vlastni osoby. Obzvlaste v Britanii, ve ktere jsou nekdy
nektere dusledky pozadavku na zdravi a bezpecnost (Health and Safety
requirements) absurdne komicke. Ale to by vydalo na cely dalsi clanek.
Jedno male srovnani na konec. I v Britanii si policiste v noci
radeji vozi zadky v autech a do ulic se odvazuji pouze ve dne, kdyz se
zviditelnuji pro vetsinu vetsinoveho, vetsinou prava-a-poradek-cticiho
obyvatelstva. Nerikam, ze v noci jsou policiste pouze v autech, ale jsem
presvedcen, ze pravdepobnost narazu do policisty-pochuzkare je daleko vetsi
ve dne nez v noci. Strazmistr ze Slepeji, pochuzkujici ve tri rano po
naproste perifierii jedne klidne mestske ctvrte, budici domovnice, aby
zametly snih, bdici nad vseobecnym poradkem, tak ten tady rozhodne neni,
ten snad existoval jen v pohadkach, pardon, povidkach pana Capka.
P.S. Poznamka na okraj pro psychology sportu. Kdyz clovek, o tom behani
nemusi premyslet, kdyz se mu v hlave nehoni, ze musi udelat jeste krok a
dalsi a dalsich deset, kdyz ten beh ridi jakysi "vnitrni autopilot" a mysl
pri tom ubiha nekde o dva metry opodal, tak to je pak dokonala radost z
pohybu. Tech skoro celych 10 km, jsem "proletl" ve fantasticke pohode za 44
minut - vykon hodny cloveka pijiciho jak duha, neniliz pravda Rudiku J ?
(viz BL se zapisky z Británie Rudolfa Merknera.)
