Co vlastně potřebuje české zdravotnictví?
Pokud Britské listy informovaly o událostech ve
zdravotnictví ČR, dělo se tak dosud převážně z pohledu
lékařů či na podkladě informací od nich. Jak ale české
zdravotnictví vidí občané - pacienti?
V ČR se před několika lety zformovalo Občanské sdružení na
ochranu pacientů, které se na rozdíl od politiků seznámilo
se zdravotnickými zákony vyspělých zemí (SRN, Rakousko,
Švýcarsko, Holandsko, Kanada, USA aj.). Při srovnání těchto
zahraničních zdravotnických zákonů se stávajícími právními
normami uplatňovanými v českém zdravotnictví je dobře
patrné, že hlavním problémem není nedostatek peněz pro české
pacienty a profesní pracovníky, ale je to trvalý a široce
rozvětvený konflikt zájmů ve zdravotní politice ČR.
Od roku 1989 až dosud prakticky vždy je v ČR ministrem
zdravotnictví lékař. V západních zemích ministrem
zdravotnictví většinou nebývají lékaři, a pokud by v
minulosti toto povolání vykonávali, nestačilo by to k jejich
nominaci na tento post - musejí mít zpravidla také vzdělání
z oblasti práv, finančních věd a výkonu státní správy. V ČR
se střet zájmů neomezuje jen na křeslo ministra
zdravotnictví, neboť lékaři jsou hojně zastoupeni ve státní
i veřejné správě na všech úrovních: v okresních i obecních
úřadech. I těmto lékařům - úředníkům chybějí potřebné
znalosti z oblasti práva či ekonomie a nejsou profesionálně
připravováni pro výkon státní a veřejné služby.
Střet zájmů v neprospěch uživatelů zdravotnických služeb se
projevuje i na úrovni zdravotních pojišťoven, v jejichž
správních radách, v křesle ředitele pojišťovny či na dalších
místech vedoucích pracovníků zdravotních pojišťoven často
opět zasedají lékaři.
Tento zvláštní model zajištění chodu zdravotnického systému,
v němž na všech možných úrovních dominují lékaři, nemá ve
vyspělém světě obdobu.
Nevýhodu pro pacienty představuje nejen udržovaný střet
zájmů u úředníků státní a veřejné správy i pojišťoven, ale
také přetrvávání komunistického stylu právních předpisů.
Přestože po roce 1989 pro české zdravotnictví vznikla řada
nových zákonů, jsou přímo odvozovány od komunistického
zákona o péči o zdraví lidu, nikoli od zdravotnických zákonů
západních zemí. Tato skutečnost se projevuje např. tím, že
zákony obsahují pouze mlhavé deklarace o právech či
povinnostech jedinců nebo institucí, ale na tyto deklarace
nenavazují žádné nástroje či mechanismy, jejichž
prostřednictvím by bylo možno právo vymáhat v praxi.
Jakýkoli paragraf lze v českém zdravotnictví vyložit
libovolně či dvojznačně a každá instituce, od níž jedinec
něco potřebuje, se snadno vymluví, že zákon dostatečně
neupřesňuje povinnosti této instituce, takže - nic se řešit
nebude, občan má smůlu.
Například Česká lékařská komora by měla podle příslušného
zákona dbát na kvalitu zdravotní péče a etiku profesních
pracovníků, jenže zákon neupřesňuje, jakým způsobem se má
povinnost plnit. Takže v praxi se neplní nic.
Zdravotní pojišťovny mají podle zákona kontrolovat kvalitu
zdravotní péče, jenže zákon opět neupřesňuje, jakým
způsobem. Takže ani tyto instituce se kvalitou zdravotní
péče nezabývají.
Komunistický zákon o péči o zdraví lidu tvoří základní osa:
vše drží v ruce centrální prokádrovaný politik, jemuž
podléhají níže postavené úřady v okresech, zdravotnická
zařízení (jejich vedoucí pracovníci), a prokádrovaní vedoucí
pracovníci zdravotnických zařízení zase drží v šachu řadové
lékaře a další profesní pracovníky. Teprve na konci jako
poslední v řadě je pacient. Po roce 1989 část centralismu v
českém zdravotnictví zůstala zachována, částečně se vedoucí
pracovníci zdravotnických zařízení i řadoví lékaři vymkli
nevhodné, ale bohužel i vhodné kontrole. Pacienti však i
nadále zůstali jako poslední v řadě, v roli podřízených vůči
lékařům i vedoucím pracovníkům zdravotnických zařízení.
Občanské sdružení na ochranu pacientů v současné době nemá
žádný vliv na zlepšení výše naznačené situace. A tak jeho
členové převážně dále studují zahraniční zákony a vše
užitečné příležitostně zveřejňují, aby se obyčejní občané
vůbec dověděli, že by se ve zdravotnictví mohli mít lépe.
Vladimíra Bošková
Praha, telefon 57018230
