středa 1. března

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Sdělovací prostředky:
  • Britské zpravodajské studio ITN popírá, že zfalšovalo televizní záběry z Bosny
  • BBC nedostala právo vybírat dodatkový poplatek pro vybudování digitálního vysílání Česká politika a Evropská unie:
  • Nezaměstnanost (Ivan Hoffman) Česká politika:
  • Zklamání z Unionistů (Petr Jánský) Sdělovací prostředky:
  • Skrytá reklama VI. - tentokráte zase v Právu (Štěpán Kotrba) Česká společnost:
  • Hvězdárna a hasič (Ivan Hoffman) Sdělovací prostředky:
  • Ohrozí regiony provoz či dokonce existenci kulturní veřejnoprávní stanice? (Kateřina Fričová, ředitelka televize Prima)
  • Kanadský precedens hrozí také TV Nova /Jan Lipšanský) Čeští lékaři:
  • Co vlastně potřebuje české zdravotnictví? (Vladimíra Bošková) Diskuse:
  • Ještě k panu Motlovi a  způsobu "vědecké komunikace" (Ivan Vagner) Bytová otázka:
  • Takže jsme s byty zcela v pohodě? (Petr Novotný)
  • Nové byty jsou dnes v ČR pro normální lidi zcela nedostupné (Václav Špika) Češi v Americe:
  • Vzkaz (Jiřina Fuchsová)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Co vlastně potřebuje české zdravotnictví?

    Vladimíra Bošková

    Pokud Britské listy informovaly o událostech ve zdravotnictví ČR, dělo se tak dosud převážně z pohledu lékařů či na podkladě informací od nich. Jak ale české zdravotnictví vidí občané - pacienti? V ČR se před několika lety zformovalo Občanské sdružení na  ochranu pacientů, které se na rozdíl od politiků seznámilo se zdravotnickými zákony vyspělých zemí (SRN, Rakousko, Švýcarsko, Holandsko, Kanada, USA aj.). Při srovnání těchto zahraničních zdravotnických zákonů se stávajícími právními normami uplatňovanými v českém zdravotnictví je dobře patrné, že hlavním problémem není nedostatek peněz pro české pacienty a profesní pracovníky, ale je to trvalý a široce rozvětvený konflikt zájmů ve zdravotní politice ČR.

    Od roku 1989 až dosud prakticky vždy je v ČR ministrem zdravotnictví lékař. V západních zemích ministrem zdravotnictví většinou nebývají lékaři, a pokud by v  minulosti toto povolání vykonávali, nestačilo by to k jejich nominaci na tento post - musejí mít zpravidla také vzdělání z oblasti práv, finančních věd a výkonu státní správy. V ČR se střet zájmů neomezuje jen na křeslo ministra zdravotnictví, neboť lékaři jsou hojně zastoupeni ve státní i veřejné správě na všech úrovních: v okresních i obecních úřadech. I těmto lékařům - úředníkům chybějí potřebné znalosti z oblasti práva či ekonomie a nejsou profesionálně připravováni pro výkon státní a veřejné služby.

    Střet zájmů v neprospěch uživatelů zdravotnických služeb se projevuje i na úrovni zdravotních pojišťoven, v jejichž správních radách, v křesle ředitele pojišťovny či na dalších místech vedoucích pracovníků zdravotních pojišťoven často opět zasedají lékaři.

    Tento zvláštní model zajištění chodu zdravotnického systému, v němž na všech možných úrovních dominují lékaři, nemá ve vyspělém světě obdobu.

    Nevýhodu pro pacienty představuje nejen udržovaný střet zájmů u úředníků státní a veřejné správy i pojišťoven, ale také přetrvávání komunistického stylu právních předpisů.

    Přestože po roce 1989 pro české zdravotnictví vznikla řada nových zákonů, jsou přímo odvozovány od komunistického zákona o péči o zdraví lidu, nikoli od zdravotnických zákonů západních zemí. Tato skutečnost se projevuje např. tím, že zákony obsahují pouze mlhavé deklarace o právech či povinnostech jedinců nebo institucí, ale na tyto deklarace nenavazují žádné nástroje či mechanismy, jejichž prostřednictvím by bylo možno právo vymáhat v praxi. Jakýkoli paragraf lze v českém zdravotnictví vyložit libovolně či dvojznačně a každá instituce, od níž jedinec něco potřebuje, se snadno vymluví, že zákon dostatečně neupřesňuje povinnosti této instituce, takže - nic se řešit nebude, občan má smůlu.

    Například Česká lékařská komora by měla podle příslušného zákona dbát na kvalitu zdravotní péče a etiku profesních pracovníků, jenže zákon neupřesňuje, jakým způsobem se má povinnost plnit. Takže v praxi se neplní nic.

    Zdravotní pojišťovny mají podle zákona kontrolovat kvalitu zdravotní péče, jenže zákon opět neupřesňuje, jakým způsobem. Takže ani tyto instituce se kvalitou zdravotní péče nezabývají.

    Komunistický zákon o péči o zdraví lidu tvoří základní osa: vše drží v ruce centrální prokádrovaný politik, jemuž podléhají níže postavené úřady v okresech, zdravotnická zařízení (jejich vedoucí pracovníci), a prokádrovaní vedoucí pracovníci zdravotnických zařízení zase drží v šachu řadové lékaře a další profesní pracovníky. Teprve na konci jako poslední v řadě je pacient. Po roce 1989 část centralismu v  českém zdravotnictví zůstala zachována, částečně se vedoucí pracovníci zdravotnických zařízení i řadoví lékaři vymkli nevhodné, ale bohužel i vhodné kontrole. Pacienti však i  nadále zůstali jako poslední v řadě, v roli podřízených vůči lékařům i vedoucím pracovníkům zdravotnických zařízení. Občanské sdružení na ochranu pacientů v současné době nemá žádný vliv na zlepšení výše naznačené situace. A tak jeho členové převážně dále studují zahraniční zákony a vše užitečné příležitostně zveřejňují, aby se obyčejní občané vůbec dověděli, že by se ve zdravotnictví mohli mít lépe.

    Vladimíra Bošková

    Praha, telefon 57018230



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|