pátek 24. března

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Mein Kampf a zákazy:
  • Vláda nemá právo omezovat svobodu slova (Vít Novotný)
  • Proti hrozbě totality nejde bojovat represí (Tomáš Pecina)
  • Kde jsou hranice svobody projevu? (Jan Čulík)
  • Práva nejhnusnějších osob (Jan Chleboun) Útěcha z filozofie:
  • Opustil vás milenec? Jste agresivní na silnici? Pomohou vám velcí světoví filozofové - to se snaží dokázat britská komerční televize Technologie:
  • Nedostatek počítačových profesionálů bude stát západní Evropu 380 miliard eur Česká republika:
  • Dopadení zlodějů (Ivan Hoffman) Stihačky pro ČR:
  • Ohlédnutí nad leteckou akrobacií nejen v novinách (František Roček) Reakce:
  • Nechopnost diskutovat, kriticky myslet a na tom základě se rozhodovat (čtenář z Moravy)
  • Mají vědci nazývat názory jiných lidí blábolem? (Josefa Koutná)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Kde jsou hranice svobody projevu?

    Mají či nemají se cenzurovat odporné názory?

    Jan Čulík

    Při příležitosti nekomentovaného českého vydání Hitlerova Mein Kampfu vznikla v České republice celá řada reakcí, znějících víceméně unisono: "Zakázat!" "Postavit před soud!"

    Už jsem argumentoval, že se demokracie liší od komunismu právě tím, že v komunismu bylo od občana požadováno, aby režim chválil, kdežto demokracie nic takového nepožaduje: právě v demokracii má člověk svobodu projevu vyjadřovat i názory, které jiní považují za nepřijatelné.

    Západní společnosti, aspoň anglosaské, zejména společnost americká jsou právě založeny na této otevřenosti a toleranci. Poskytuje jim to nesmírnou stabilitu: nikdo se nemusí obávat, že vyřčením "nepřípustného" názoru fatálně naruší stabilitu režimu.

    Vzpomínám, jak jsem na podzim v roce 1995 informoval své kolegy a různé studenty na semináři na Glasgow University, jak jsem nezávislými názory šokoval české intelektuály, shromážděné v Teplé, a jak mě pan profesor Pinc tam srovnal s Hitlerem (možná že právě proto dnes prosazuju právo tisknout Hitlerův Mein Kampf, že...). Jedna britská postgraduální studentka se tehdy v Glasgow v následné diskusi nad poslechem těch nahrávek ozvala: "Proč se tak rozčilují, vždyť je to jen názor..."

    Jde o, řekl bych, takzvaný "gottovský syndrom". Jistě si vzpomínáte, jak se před několika týdny rozhněval Karel Gott, protože kdosi o něm někde napsal něco nelichotivého a Gott se tedy rozhodl - protože ho zřejmě nemá jednomyslně rád celý národ (což snad požaduje?) že nevystoupí na zahraniční akci.

    Nerad to říkám, ale představa a snaha, že všechny názory musejí být "přijatelné", se mi zdá pozůstatkem monolitního totalitního myšlení.

    Právě kontroverzní názory, které nás vedou k přemýšlení, jsou motorem myšlení a pokroku ve společnosti. Kdysi byly považovány za šokující a podvratné například názory, že se země točí, že? Koncem devatenáctého století hromadně nenáviděl český národ Tomáše Garrigua Masaryka za to, že se dokázal postavit proti nespravedlivému antisemitského obviňování "žida Hilsnera" z rituální vraždy mladé dívky. Mnoho názorů, donedávna považovaných za "šokující", se během času stalo názory zcela konvenčně přijímanými.

    Existuje ovšem protiargument: ale co lidi, které to uráží? Jak se na to dívají například lidé, kteří trpěli v koncentračních táborech, a teď musejí být svědky toho, jak se znovu vydává Mein Kampf?

    Argumentuji, že právě pluralita společnosti zajistí, že už nevzniknou koncentrační tábory. Součástí té plurality je připustit i publikaci šíleného textu německého diktátora, aby si každý mohl sám posoudit, o co vlastně šlo.

    Ale co lidi, kteří s informacemi manipulují anebo nevědomých lidí manipulačně zneužívají, neeticky je balamutí ve prospěch vlastního zisku? Neměla by se jim jejich manipulační činnost zakázat?

    Nikoliv v oblasti publikační činnosti, kde vládne otevřená konkurence a každý si může, doufejme, tisknout, co chce. Jiná je přirozeně situace s celostátními terestrickými televizními okruhy, jichž je v každé zemi jen omezené množství a vydá-li stát (tj. společnost) nějakému Vladimíru Železnému televizní vysílací licenci, je to privilegium, za něž má právo stát očekávat a vynucovat, aby bylo televizní vysílání otevřené a pluralistické a dá-li prostor jednomu extrémnímu či manipulativnímu názoru, musí dát zároveň prostor opačným názorům či pohledům, které poukáží na jeho nedostatky.

    To, že argumentuji, že v demokracii musí být prostor i pro publikaci hnusných názorů, neznamená, že bychom s nimi neměli polemizovat a že bychom je neměli co nejenergičtěji, věcně, racionálně odsuzovat. Nikoliv však je zakazovat.

    Někteří diskutéři ovšem nalézají v této mé argumentaci rozpor. Poukázal na něj v e-mailech pan Julius Sigut, stejně jako na zdejším Fóru Britských listů Táňa Zajícová.

    Jak je možné, že v Hitlerově případě se zastávám práva na volné vydání tohoto díla a přesto jsem loni podporoval bombardování propagandistické srbské televize?

    Mé vysvětlení je asi toto:

    Potíž je, že srbská televize vysílala své bezostyšné lži (byl jsem tou dobou ve Slovinsku a srbskou televizi jsem měl během bombardování možnost několik dní sledovat, byl to skutečný zážitek) během války. Mám dojem, že během válečných konfliktů jsou běžná pravidla demokratického provozu poněkud pozastavována. Nevím, jestli byl v Británii v době druhé světové války volně k dispozici Mein Kampf.

    Válka je ošklivá věc a mnoho normálních skutečností se stává zbraněmi. Srbská televize se svou intenzivní, lživou propagandou (možná jste sami osobně neviděli, jakou nenávist ta televize šířila vůči kosovským Albáncům, přímo emocionálně a filozoficky poskytovala zázemí vražedným srbským polovojenským bojůvkám, jejichž členové pak tu nenávist realizovali v praxi vražděním a vyháněním bezbranného kosovského obyvatelstva) se stala mocnou vojenskou zbraní a troufám si argumentovat, že měli západní spojenci plné právo s ní jako s vojenským nástrojem naložit. Že to udělali neefektivně a televize začala vysílat hned za několik dalších hodin,. že asi nebylo kompetentní a etické poslat přitom na smrt noční směnu v televizi, jíž vedení srbské televize předtím nakázalo, že za žádných okolností nesmí budovu opustit, to je jiná věc.

    O mrtvých jen dobré a v žádném případě bych si nedovolil tvrdit, že třeba západním leteckým útokem zavražděná maskérka se provinila natolik, že si zasloužila trest smrti. Nikoho nechci obviňovat, ale - pracovali vy byste s dobrým svědomím pro televizní stanici, která bezostyšně šířila výzvy k likvidaci jiné etnické menšiny? Co to asi bylo za lidi, kteří si prostě v mysli blokovali to, že ta stanice šíří zločineckou propagandu a do té práce chodili, jako by nešlo o nic jiného než třeba prodávat košile?

    Ve svobodné a demokratické společnosti musí existovat právo šířit i tak hnusné názory, jaké šířila loni touto dobou srbská televize. Musí však být zajištěna rovnováha: argumentoval bych tedy, že tyto názory by neměly být šířeny bez opozice jedinou televizní stanicí. Hnusné názory musejí být šířeny v konkurenci s  názory opačnými, aby si každý občan mohl učinit vlastní nezávislý informovaný úsudek. Manipuluje-li někdo ve svůj vlastní prospěch polopravdami či lžemi, má mít právo to dělat, ale zároveň musejí být slyšeny jiné hlasy, které to třeba odsoudí. Argumentuji, že mezinárodní společenství mělo plné právo, ne-li povinnost, zajistit, aby v Srbsku v televizi nezněl jen jediný, monolitní, zločinecký hlas. (Kdyby to svět býval udělal už dávno a nedopustil, aby monolitní, štvavou propagandou nerozdělily jugoslávské sdělovací prostředky nenávistí své obyvatelstvo, k jugoslávským válkám by těžko došlo.)

    Zlá slova, pokud nejsou bez korigující konkurence, se dost lehce proměňují v prolitou krev.



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|