Kde jsou hranice svobody projevu?
Mají či nemají se cenzurovat odporné názory?
Jan Čulík
Při příležitosti nekomentovaného českého vydání Hitlerova Mein
Kampfu vznikla v České republice celá řada reakcí, znějících víceméně
unisono: "Zakázat!" "Postavit před soud!"
Už jsem argumentoval, že se demokracie liší od komunismu právě tím,
že v komunismu bylo od občana požadováno, aby režim chválil, kdežto
demokracie nic takového nepožaduje: právě v demokracii má člověk svobodu
projevu vyjadřovat i názory, které jiní považují za nepřijatelné.
Západní společnosti, aspoň anglosaské, zejména společnost americká
jsou právě založeny na této otevřenosti a toleranci. Poskytuje jim to
nesmírnou stabilitu: nikdo se nemusí obávat, že vyřčením "nepřípustného"
názoru fatálně naruší stabilitu režimu.
Vzpomínám, jak jsem na podzim v roce 1995 informoval své kolegy a
různé studenty na semináři na Glasgow University, jak jsem nezávislými
názory šokoval
české intelektuály, shromážděné v Teplé, a jak mě pan profesor Pinc tam
srovnal s Hitlerem (možná že právě proto dnes prosazuju právo tisknout
Hitlerův Mein Kampf, že...). Jedna britská postgraduální studentka se tehdy
v Glasgow v následné diskusi nad poslechem těch nahrávek ozvala: "Proč se
tak rozčilují, vždyť je to jen názor..."
Jde o, řekl bych, takzvaný "gottovský syndrom". Jistě si vzpomínáte,
jak se před několika týdny rozhněval Karel Gott, protože kdosi o něm někde
napsal něco nelichotivého a Gott se tedy rozhodl - protože ho zřejmě nemá
jednomyslně rád celý národ (což snad požaduje?) že nevystoupí na zahraniční
akci.
Nerad to říkám, ale představa a snaha, že všechny názory musejí být
"přijatelné", se mi zdá pozůstatkem monolitního totalitního myšlení.
Právě kontroverzní názory, které nás vedou k přemýšlení, jsou
motorem myšlení a pokroku ve společnosti. Kdysi byly považovány za šokující
a podvratné například názory, že se země točí, že? Koncem devatenáctého
století hromadně nenáviděl český národ Tomáše Garrigua Masaryka za to, že
se dokázal postavit proti nespravedlivému antisemitského obviňování "žida
Hilsnera" z rituální vraždy mladé dívky. Mnoho názorů, donedávna
považovaných za "šokující", se během času stalo názory zcela konvenčně
přijímanými.
Existuje ovšem protiargument: ale co lidi, které to uráží? Jak se na
to dívají například lidé, kteří trpěli v koncentračních táborech, a teď
musejí být svědky toho, jak se znovu vydává Mein Kampf?
Argumentuji, že právě pluralita společnosti zajistí, že už
nevzniknou koncentrační tábory. Součástí té plurality je připustit i
publikaci šíleného textu německého diktátora, aby si každý mohl sám
posoudit, o co vlastně šlo.
Ale co lidi, kteří s informacemi manipulují anebo nevědomých lidí
manipulačně zneužívají, neeticky je balamutí ve prospěch vlastního zisku?
Neměla by se jim jejich manipulační činnost zakázat?
Nikoliv v oblasti publikační činnosti, kde vládne otevřená
konkurence a každý si může, doufejme, tisknout, co chce. Jiná je přirozeně
situace s celostátními terestrickými televizními okruhy, jichž je v každé
zemi jen omezené množství a vydá-li stát (tj. společnost) nějakému
Vladimíru Železnému televizní vysílací licenci, je to privilegium, za něž
má právo stát očekávat a vynucovat, aby bylo televizní vysílání otevřené a
pluralistické a dá-li prostor jednomu extrémnímu či manipulativnímu názoru,
musí dát zároveň prostor opačným názorům či pohledům, které poukáží na jeho
nedostatky.
To, že argumentuji, že v demokracii musí být prostor i pro publikaci
hnusných názorů, neznamená, že bychom s nimi neměli polemizovat a že bychom
je neměli co nejenergičtěji, věcně, racionálně odsuzovat. Nikoliv však je
zakazovat.
Někteří diskutéři ovšem nalézají v této mé argumentaci rozpor.
Poukázal na něj v e-mailech pan Julius Sigut, stejně jako na zdejším Fóru
Britských listů Táňa Zajícová.
Jak je možné, že v Hitlerově případě se zastávám práva na volné
vydání tohoto díla a přesto jsem loni podporoval bombardování
propagandistické srbské televize?
Mé vysvětlení je asi toto:
Potíž je, že srbská televize vysílala své bezostyšné lži (byl jsem
tou dobou ve Slovinsku a srbskou televizi jsem měl během bombardování
možnost několik dní sledovat, byl to skutečný zážitek) během války.
Mám dojem, že během válečných konfliktů jsou běžná pravidla demokratického
provozu poněkud pozastavována. Nevím, jestli byl v Británii v době druhé
světové války volně k dispozici Mein Kampf.
Válka je ošklivá věc a mnoho normálních skutečností se stává
zbraněmi. Srbská televize se svou intenzivní, lživou propagandou (možná
jste sami osobně neviděli, jakou nenávist ta televize šířila vůči kosovským
Albáncům, přímo emocionálně a filozoficky poskytovala zázemí vražedným
srbským polovojenským bojůvkám, jejichž členové pak tu nenávist realizovali
v praxi vražděním a vyháněním bezbranného kosovského obyvatelstva) se stala
mocnou vojenskou zbraní a troufám si argumentovat, že měli západní spojenci
plné právo s ní jako s vojenským nástrojem naložit. Že to udělali
neefektivně a televize začala vysílat hned za několik dalších hodin,. že
asi nebylo kompetentní a etické poslat přitom na smrt noční směnu v
televizi, jíž vedení srbské televize předtím nakázalo, že za žádných
okolností nesmí budovu opustit, to je jiná věc.
O mrtvých jen dobré a v žádném případě bych si nedovolil tvrdit, že
třeba západním leteckým útokem zavražděná maskérka se provinila natolik, že
si zasloužila trest smrti. Nikoho nechci obviňovat, ale - pracovali
vy byste s dobrým svědomím pro televizní stanici, která bezostyšně
šířila výzvy k likvidaci jiné etnické menšiny? Co to asi bylo za lidi,
kteří si prostě v mysli blokovali to, že ta stanice šíří zločineckou
propagandu a do té práce chodili, jako by nešlo o nic jiného než třeba
prodávat košile?
Ve svobodné a demokratické společnosti musí existovat právo šířit i
tak hnusné názory, jaké šířila loni touto dobou srbská televize. Musí však
být zajištěna rovnováha: argumentoval bych tedy, že tyto názory by neměly
být šířeny bez opozice jedinou televizní stanicí. Hnusné názory musejí být
šířeny v konkurenci s názory opačnými, aby si každý občan mohl učinit
vlastní nezávislý informovaný úsudek. Manipuluje-li někdo ve svůj vlastní
prospěch polopravdami či lžemi, má mít právo to dělat, ale zároveň musejí
být slyšeny jiné hlasy, které to třeba odsoudí. Argumentuji, že mezinárodní
společenství mělo plné právo, ne-li povinnost, zajistit, aby v Srbsku v
televizi nezněl jen jediný, monolitní, zločinecký hlas. (Kdyby to svět
býval udělal už dávno a nedopustil, aby monolitní, štvavou propagandou
nerozdělily jugoslávské sdělovací prostředky nenávistí své obyvatelstvo, k
jugoslávským válkám by těžko došlo.)
Zlá slova, pokud nejsou bez
korigující konkurence, se dost lehce proměňují v prolitou krev.