Ohlédnutí nad leteckou akrobacií nejen v novinách
Tisk sdělil 15. března českému národu a národnostním menšinám, že
nadzvukoví piloti, frustrovaní chátráním stárnoucích ruských stíhaček,
mohou být optimističtější. Patnáctého dubna vláda téměř jistě rozhodne o
tom, že vyhlásí soutěž na koupi nadzvukových stíhacích bombardérů.
Zajímavé je, že bezpečnostní rada státu nezaujala proti očekávání
jednoznačné stanovisko a pouze vzala na vědomí dokument expertů,
posuzujících varianty obrany vzdušného prostoru země. Rozpaky panují dál,
protože po ekonomické stránce nákup nadzvukových stíhacích bombardérů bude
(teoreticky) sousto investičně takřka k neužvýkání.
Lidové noviny k tomu napsaly: "Při nákupu nadzvukových stíhaček pro
českou armádu zatím nehraje kvalita jednotlivých letadel příliš velkou
roli. Velitel vzdušných sil Jaroslav Klíma včera sám přiznal, že se
rozhodnutí vlády "bude řídit především ekonomickými a politickými ohledy".
To se předpokládá. Nejedná se o to, že Gripen zapadá do konceptu
"Evropské armády" jako výrobek podporující evropský zbrojní průmysl. Jedná
se spíše o to kdo koho finančně (nabídkově) převálcuje. Gripen má
"symbolický" náskok, protože padl Blairovi a následně i Zemanovi do oka.
Ale z gest se kšefty nevaří. Ekonomické rošády mohou pořadím kandidátů
zamíchat.
Co to vlastně létá?
Diskuze, která se kolem tohoto tématu rozproudila, byla bohužel varovná.
Nevěřil jsem vlastním očím, v Lidových novinách 15.3. na tématické stránce
věnované nadzvukovým fóglům v Českomoravsku, jsem uzřel pasáž:
"Jeden kus L-159 přijde na 417 milionů korun. Přitom v zásadě jde o
modernizovaný cvičný letoun Albatros L-39 ze sedmdesátých let." Autor z
Lidových novin prostě neví nic a mudruje. L-159 je konstrukčně odlišný
letoun využívající poznatků aerodynamiky z dlouhodobého provozu letounů
řady L-39 a L-139. Dokonce i výrazně modernizovaný Albatros L-139 byl
konstrukčně svým způsobem novým letounem v pohledově starém kabátě L-39.
Autor také píše že Alca L-159 při jednom letu (přistání) si poškodila
ocasní křídlo - místo ocasní plochu. Ale to autor nemusí vědět, to je
názvoslovný detail proti tomu, že neví, že L-39 není ani omylem to, co
L-159.
I v Hospodářských novinách v článku M. Kollera z ministerstva průmyslu a
obchodu se objevuje podobná mytologie: "Cvičné letouny L-159 Alca,
označované po ověšení výzbrojí za lehké bitevní (k ničení pozemních cílů) v
operacích OSN, NATO, EU použít nelze bez předpokladu značných ztrát."
Alca je jednomístný ryze bojový letoun pro podporu pozemních sil,
průzkum a stíhací mise kde není třeba letadel v nadzvukovém režimu letu.
Pouze dvojmístná verze slouží jako bojový/cvičný, podobně jako dvojmístné
verze jiných bojových letadel. Také mě mrzí, že jsem nepochopil proč by měl
mít L-159 značné ztráty. Dochází mi jen jedno, že role letecké podpory
pozemních vojsk znamená pro letoun nárůst rizika - ale v závislosti na
použité výzbroji a režimu letu. (Výhodou L-159 je mj. pancéřování
kabiny.)
Jinak je článek "Nákup letounů je obchod století" od Kollera zajímavý,
ale hodnověrnost jeho ekonomických vývodů mohou posoudit jen profesionálové
z oboru. Důvěřovat jeho vývodům paušálně bohužel nelze, když píše o nějakém
letadle a neví podstatné - k čemu je letoun určen. Má však pravdu, že je
možné výrobce válečných fóglů natahovat na skřipec a mačkat z nich 120 až
140 % offsety ještě před zahájením dodávky letadel. Ale umíme to?
Každý sám za sebe a potom spolu
Státy NATO by měly být schopny určité soběstačnosti v obraně. Slovo
určité volím záměrně, protože soběstačnost je relativní - musí být
vždy vztahována ke koalici, ve které stát působí. V současnosti ale není
nepřítel přímo definován! Na tento fakt reagovaly také Lidovky (v článku
Nové stíhačky: Drahá legrace, nebo nutnost?) sloganem: "Zatím bezvýsledně
hledají čeští odborníci i politici odpověď na otázku, zda ČR potřebuje
nadzvukové letouny."
Otázka nezní zda je ČR potřebuje, ale kdy si je může dovolit! O
potřebnosti nadzvukových bojových letounů může pochybovat jen ten, kdo věří
ve věčný mír.
A dostáváme se k Čulíkově poznámce k článku Stranické
stíhačky se mi líbí z 14.3. v BL: "V Neviditelném psu před časem
argumentoval z Ameriky Steve Prošek (jméno je pseudonym), Čech který má
zřejmě dobré dlouholeté zkušenosti z amerického vojenského prostředí, že je
pro tak "malou" zemi, jako je Česká republika, nesmyslné kupovat systémy
stihaček, neboť sitaková země nikdy nemůže pořádně dovolit neobyčejně
nákladnou infrastrukturu a technologii, kterou řádný provoz těchto stihaček
vyžaduje."
Jedná se o sérii Proškových článků z ledna 1999. Prošek správně
kladl důraz na profesionalitu profesionálů a na rozhodování politického
managementu na profesionální, ne bahamské, úrovni. Tehdy se vedl spor zda,
pokud by k tomu došlo, přijmout darem olétané americké F-16 (předpokládám
nejstarší verzi F-16A z počátku osmdesátých let). Prošek to nedoporučoval.
S tím souhlasím a v tom smyslu souhlasím i s Kollerem v článku v HN, že
údržba a modernizace těchto letounů se může paradoxně prodražit - ve
srovnání s nákupem nových letadel.
Prošek své meditace na toto téma doplňuje citací:
"Citat Strategickeho konceptu 1997 NATO: Nebezpeci nahleho
vseobecneho utoku na vsech evropskych NATO frontach bylo efektivne
odstraneno behem roku 1991. Od teto doby riziko a rearanzovani vojenskeho
utoku ve velkem meritku jako nebezpeci je minimalni. Risk ve kterem se
Evropska bezpecnost naleza je ze strany asymetrickeho utoku a lze tezsko
charakterizovat. Konec citatu." (Nevid.pes, 29.1.1999)
Podle tohoto citátu je vlastně pro nás nadzvukový letoun luxusem?
Totéž lze říci i jinak: "Konvenční agrese proti Alianci je vysoce
nepravděpodobná, v dlouhodobější perspektivě ji však nelze zcela vyloučit.
Bezpečnost Aliance je vystavena široké škále vojenských a nevojenských
rizik působících v mnoha směrech, z nichž jsou některá těžko předvídatelná
a ve svých důsledcích mohou vést ke krizím (...) Globální šíření a rozvoj
moderních technologií může usnadnit potenciálním protivníkům získání
moderních zbraňových systémů všech kategorií." (Vojenské rozhledy
č.1/2000, Alianční rozměr koncepčního rámce bezpečnostní a obranné
politiky České republiky)
Prošek v Nev. psu 16. 3. 2000 na adresu vlády psal, že současný zakopaný
pes není v bitevníku (správně měl uvést stíhací bombardér, protože bitevník
je specializované letadlo - viz ruský Su-25 či americký A-10), ale v tom,
že "Česká republika, tj. stát - společnost, administrativa, legislativa,
dodnes nevyřešila a nepředložila rozumný politicko vojenský koncept obranné
strategie... K zadání klíčového dokumentu vládou, a i bezpečnostní řadou
státu nikdy nedošlo!"
Přiznám se, že Proškova slova jsou tak obecná, že jim nerozumím. Rozuměl
bych tomu, že Bezpečnostní strategie ČR schválená bezpečnostním churalem
státu v lednu 1999 je stejně obecná jako předpis, v němž se píše, že kůň má
být k vozu připojen tak, aby kočí hleděl na koňský podsystém vocas +
řiť.
Proškův nález zní: "Dokud vedoucí tým české republiky nevyřeší takové
základní koncepční politicko vojenské vztahy v rámci české společnosti,
nákupy čehokoliv od osobních zbraní, po strategické letectvo (nemáme
strategické letectvo, ale letectvo pro plnění úkolů protivzdušné obrany
státu a podpory pozemního vojska, tedy letectvo na taktické úrovni - pozn.
autora) je trestuhodná nezodpovědnost."
Pokud se Prošek domnívá, že chybí koncepční politické a vojenské
dokumenty a jasná koncepce výstavby (přezbrojování), hovoří o tom, co se
nelíbí i střízlivě uvažujícím důstojníkům. Ale neznamená to, že musí
považovat nákup stíhacích bombardérů kvůli tomu za ptákovinu, když
použitelnost těchto strojů je dána horizontem deseti let, než budou dodávky
uspokojeny a proběhne náročný výcvik pilotů. Letectvo má dnes ze všech
zbraňových systémů armád největší odstrašující, preventivní i obrannou
hodnotu. Rozmezí 24 až 36 letounů tohoto typu je pro armádu potřebné
minimum.
Panují - li rozpaky nad tím, zda 72 letounů L-159 není zbytečně mnoho,
lze na to říci jediné: stalo se, kontrakt je podepsán, dodávky začínají.
Jistě se jednalo o to, aby bylo zachráněno Aero Vodochody. V blízké
budoucnosti (do deseti let) se ukáže, zda se jedná o perspektivní letoun.
Možná, že podzvukový univerzální letoun zvládající dvě třetiny činností
daleko dražších nadzvukových stíhacích bombardérů, bude rozpoznán jako typ
chybějící ve větším počtu ve spektrum vzdušných sil NATO.
Prošek dokazuje, že stíhací bombardéry nepotřebujeme také
pozoruhodnou myšlenkovou konstrukcí: "Elementárním příkladem a diskuze
nutným faktem funkčnosti českého letectva je samotná operace OAF nad
Srbskem v minulém roce. Bude vláda republiky svolná dat rozkaz letecké
armádě státu k účasti na takové operaci? Jestliže v myšlení českých
politiku se formuje pro takovou situaci již dnes jedna z typický "českých
únikových uliček", může dojít k velmi nemilému procitnutí se do reality!
Letectvo AČR podle smluvních článku aliance, bude muset v takovém případě
se operace zúčastnit."
Dramatizuje. Ve skutečnosti kontroverzi vzbudilo pouze bombardování
Jugoslávie. A to nesvědčí v náš neprospěch, protože ač uplynul od této akce
rok, dosud panují oprávněné pochyby, zda to, co NATO udělalo, bylo
nejrozumnější řešení! Jinak akce našich vojáků v silách OSN - v Perském
zálivu a dlouhodobě na území bývalé Jugoslávie jsou hodnoceny veřejností
kladně. A jsou výkladní skříní naší armády. Z těchto důvodů se mi jeví
Proškova reakce z 16. 3. jako přemrštěná.
Dva směry jednoho úsilí
Dnes se oficiálně přizpůsobují armády spíše akcím tzv. humanitárního
charakteru, tzn. prevenci a zvyšování odolnosti vůči případným
teroristickým akcím. Podle této logiky bychom měli před stíhacími letouny
preferovat spíše jednotky pro rychlé reakce a pro humanitární nájezdy. Ve
skutečností je nutné jít oběma směry zároveň, neboť nevíme, co bude za
dvacet let. Již dnes se největší státy světa kromě předcházení regionálním
konfliktům připravují technologicky na možný další válečný střet
globálnějšího charakteru. Možná naše humanitární akce jsou jen iluzí o
budoucností - při přerozdělování mocenských struktur možná již kolem roku
2015 - 2020 (?) se můžeme setkat s globalizujícím se konfliktem. Nikdo to
nemůže vyloučit.
Vysoký představitel EU pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku
Javier Solana buduje evropskou obranu ne pro zvýšení evropského ega, ale
aby byla Evropa schopná samostatně vojensky působit, což se v nedávných
balkánských příbězích ukázalo jako kámen evropského úrazu. Vojenské
rozpočty členů EU činí asi 60 % rozpočtu na obranu USA, ale výkonnostně prý
dosahují jen 10 až 15 % schopností a kapacit ozbrojených sil USA. Proto je
na pořadu dne spojování evropských zbrojních firem a odprodej jejich
státních podílů, aby mohly být vytvářeny silné evropské nadnárodní zbrojní
firmy.
V průběhu nejbližších dvaceti let mohou nastat situace, kdy USA nebudou
moci efektivně pomoci při řešení evropských problémů, budou-li vázány
konfliktními situacemi na dvou či třech místech mimo Evropu.
Evropská obrana bude potom postavena na společném úsilí, kdy dnes
zdánlivě nepodstatných 36 českých stíhacích bombardérů akceschopných na
atlantické úrovni může znamenat malý, ale důležitý počet strojů. Neboť malé
státy s desítkami letadel mohou dát dohromady nezanedbatelnou sílu několika
set strojů.
Jedná se o dlouhodobý proces. Akceschopnost našeho letectva v roce 2015
je v letadlech, které se objeví v rozmezí následujících tří pěti let.
Dodávka 12 stíhacích bombardérů může trvat od jednoho do tří let v
závislosti na počtu objednávek u výrobce. A posléze trvá léta, než letci s
těmito letouny plně srostou a dokáží plně využít potenciál stroje.
Pokud chceme mít v roce 2015 letectvo na atlantické kvalitativní úrovni,
měly by první kvalitní, tzn. nové stroje 4. generace s dalším vývojovým
potenciálem ve výzbroji již v rozmezí let 2003 - 2006. Ze strojů 4.
generace se nabízí v současném okamžiku pouze velmi západoevropský
Eurofighter (finančně na toto letadlo nedosáhneme) a lehčí Gripen (v
možnostech ČR).
První bere vše?
Pro další směřování letectva bude důležité, které stroje budou
vybraní jako první. Protože kromě letadel samotných musí být vybudované
také rozsáhlé a nákladné logistické zázemí. Pokud, dejme tomu, dostaneme
darem staré olétané F-16A nebo o něco modernější, ale přece jen z prvních
výrobních bloků verze F-16C, po částečné modernizaci se časem budeme muset
rozhlížet po letounech, které tyto, v té době již obstarožní stroje,
nahradí. V tom případě by bylo vysoce pravděpodobné, že bychom zvolili asi
opět F-16 a to z nejposlednější modernizované série (která ale nedosáhne na
kvality letounů 4. generace), abychom mohli využít stávající logistické
zabezpečení, do kterých se vrazí pěkných pár miliónů. Podobná analogie se
vztahuje i k F-18.
Řecko např. objednalo 60 nejnovějších a velmi výkonných stíhacích
bombardérů Eurofighter jako páteř svého letectva pro 21. století a pro
další úkoly 50 F-16C (výrobní blok 50+) čili ve zdokonalené verzi s novými
výkonnými elektronickými prostředky. Po F-16C v této zdokonalené verzi
sáhli Řekové proto, že již mají vybudované zázemí pro tyto stroje - již
používají 40 F-16.
Dodávky zadarmo či za symbolickou cenu prvních verzí letounů F-16 či
F-18 mohou být způsobem jak připoutat zákazníka, poskytnout mu průběžnou
modernizaci a následně i modernější verzi téhož stroje. A tak se šlechetná
dodávka v budoucnu zaplatí...
Z hlediska budoucnosti je nejrozumnějším řešením nákup konstrukčně i
elektronicky nejmodernějšího stroje, který má život (a inovace) teprve před
sebou, zatím co F-16 a F-18 jsou v nejmodernějších verzích na vrcholu a
jejich vývojová kapacita je do budoucna vyčerpána.
Letadla na slupce cibule
Ale potřebujeme vůbec stíhací bombardéry? My, ve středu Evropy?
Obrana státu musí připomínat cibuli. Na nejvzdálenější slupce - na
hranicích Evropy (NATO a spřízněných států) a hranic zájmových oblastí
(Středomoří obecně, přístupy k Atlantiku apod.) musíme být schopni se
podílet na společných akcích letecky (stíhací bombardéry a víceúčelové
L-159), český kontingent pozemního vojska je v objemu potřeb až na druhém
místě.
Daleko méně pravděpodobná je nutnost nasazení českého vojska blíže k
našim hranicím, což by byla především doména spolupráce L-159 a
vrtulníků při podpoře pozemních akcí a vybraných praporů až "expediční"
divize pozemního vojska. Zde by vstupovala do hry i raketová protiletadlová
obrana, která teprve musí být doplněna o moderní prostředky (zase prachy!)
schopné působit proti bojovým letounům 4. generace a také modernizované
T-72, o jejichž osud se bojí pozemní vojsko a zainteresovaní výrobci, kteří
vidí (oprávněně) v nákupu stíhacích bombardérů ohrožení modernizačního
programu T-72.
Až blíže k jádru "cibule", na vlastní hranici (vysoce
nepravděpodobné), by se dostávalo při střetu vážnosti vlastnímu
pozemnímu vojsku a teritoriálnímu vojsku.
Pro NATO jsou přínosem vycvičené (z počátku značně omezené) "expediční"
jednotky pro společné síly NATO a výkonné bojové letouny. Modernizace
pozemního vojska by se tím zpomalila - vždyť také po dobu zhruba patnácti
let se neočekává ohrožení dosavadního status quo v Evropě.
Pro Evropu v hypotetické ozbrojené krizi nebezpečí spočívá spíše ve
zlomení mocenského potenciálu EU na přístupech k Evropě a v evropsky
důležitých zájmových oblastech, než v ohrožení německých, belgických či
českých pivovarů. Důsledky by přesto mohly být fatální, protože by tím
došlo k degradaci mocenského postavení Evropy do ekonomicky vydíratelné
role.
Suma sumarum: Armáda, která se nepřipravuje na všechny možné
eventuality, jde vlastně proti duchu NATO. Nebo ne?
