pátek 24. března

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Mein Kampf a zákazy:
  • Vláda nemá právo omezovat svobodu slova (Vít Novotný)
  • Proti hrozbě totality nejde bojovat represí (Tomáš Pecina)
  • Kde jsou hranice svobody projevu? (Jan Čulík)
  • Práva nejhnusnějších osob (Jan Chleboun) Útěcha z filozofie:
  • Opustil vás milenec? Jste agresivní na silnici? Pomohou vám velcí světoví filozofové - to se snaží dokázat britská komerční televize Technologie:
  • Nedostatek počítačových profesionálů bude stát západní Evropu 380 miliard eur Česká republika:
  • Dopadení zlodějů (Ivan Hoffman) Stihačky pro ČR:
  • Ohlédnutí nad leteckou akrobacií nejen v novinách (František Roček) Reakce:
  • Nechopnost diskutovat, kriticky myslet a na tom základě se rozhodovat (čtenář z Moravy)
  • Mají vědci nazývat názory jiných lidí blábolem? (Josefa Koutná)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Ohlédnutí nad leteckou akrobacií nejen v novinách

    František Roček

    Tisk sdělil 15. března českému národu a národnostním menšinám, že nadzvukoví piloti, frustrovaní chátráním stárnoucích ruských stíhaček, mohou být optimističtější. Patnáctého dubna vláda téměř jistě rozhodne o tom, že vyhlásí soutěž na koupi nadzvukových stíhacích bombardérů.

    Zajímavé je, že bezpečnostní rada státu nezaujala proti očekávání jednoznačné stanovisko a pouze vzala na vědomí dokument expertů, posuzujících varianty obrany vzdušného prostoru země. Rozpaky panují dál, protože po ekonomické stránce nákup nadzvukových stíhacích bombardérů bude (teoreticky) sousto investičně takřka k neužvýkání.

    Lidové noviny k tomu napsaly: "Při nákupu nadzvukových stíhaček pro českou armádu zatím nehraje kvalita jednotlivých letadel příliš velkou roli. Velitel vzdušných sil Jaroslav Klíma včera sám přiznal, že se rozhodnutí vlády "bude řídit především ekonomickými a politickými ohledy".

    To se předpokládá. Nejedná se o to, že Gripen zapadá do konceptu "Evropské armády" jako výrobek podporující evropský zbrojní průmysl. Jedná se spíše o to kdo koho finančně (nabídkově) převálcuje. Gripen má "symbolický" náskok, protože padl Blairovi a následně i Zemanovi do oka. Ale z gest se kšefty nevaří. Ekonomické rošády mohou pořadím kandidátů zamíchat.

    Co to vlastně létá?

    Diskuze, která se kolem tohoto tématu rozproudila, byla bohužel varovná. Nevěřil jsem vlastním očím, v Lidových novinách 15.3. na tématické stránce věnované nadzvukovým fóglům v Českomoravsku, jsem uzřel pasáž:

    "Jeden kus L-159 přijde na 417 milionů korun. Přitom v zásadě jde o modernizovaný cvičný letoun Albatros L-39 ze sedmdesátých let." Autor z Lidových novin prostě neví nic a mudruje. L-159 je konstrukčně odlišný letoun využívající poznatků aerodynamiky z dlouhodobého provozu letounů řady L-39 a L-139. Dokonce i výrazně modernizovaný Albatros L-139 byl konstrukčně svým způsobem novým letounem v pohledově starém kabátě L-39. Autor také píše že Alca L-159 při jednom letu (přistání) si poškodila ocasní křídlo - místo ocasní plochu. Ale to autor nemusí vědět, to je názvoslovný detail proti tomu, že neví, že L-39 není ani omylem to, co L-159.

    I v Hospodářských novinách v článku M. Kollera z ministerstva průmyslu a obchodu se objevuje podobná mytologie: "Cvičné letouny L-159 Alca, označované po ověšení výzbrojí za lehké bitevní (k ničení pozemních cílů) v operacích OSN, NATO, EU použít nelze bez předpokladu značných ztrát."

    Alca je jednomístný ryze bojový letoun pro podporu pozemních sil, průzkum a stíhací mise kde není třeba letadel v nadzvukovém režimu letu. Pouze dvojmístná verze slouží jako bojový/cvičný, podobně jako dvojmístné verze jiných bojových letadel. Také mě mrzí, že jsem nepochopil proč by měl mít L-159 značné ztráty. Dochází mi jen jedno, že role letecké podpory pozemních vojsk znamená pro letoun nárůst rizika - ale v závislosti na použité výzbroji a režimu letu. (Výhodou L-159 je mj. pancéřování kabiny.)

    Jinak je článek "Nákup letounů je obchod století" od Kollera zajímavý, ale hodnověrnost jeho ekonomických vývodů mohou posoudit jen profesionálové z oboru. Důvěřovat jeho vývodům paušálně bohužel nelze, když píše o nějakém letadle a neví podstatné - k čemu je letoun určen. Má však pravdu, že je možné výrobce válečných fóglů natahovat na skřipec a mačkat z nich 120 až 140 % offsety ještě před zahájením dodávky letadel. Ale umíme to?

    Každý sám za sebe a potom spolu

    Státy NATO by měly být schopny určité soběstačnosti v obraně. Slovo určité volím záměrně, protože soběstačnost je relativní - musí být vždy vztahována ke koalici, ve které stát působí. V současnosti ale není nepřítel přímo definován! Na tento fakt reagovaly také Lidovky (v článku Nové stíhačky: Drahá legrace, nebo nutnost?) sloganem: "Zatím bezvýsledně hledají čeští odborníci i politici odpověď na otázku, zda ČR potřebuje nadzvukové letouny."

    Otázka nezní zda je ČR potřebuje, ale kdy si je může dovolit! O potřebnosti nadzvukových bojových letounů může pochybovat jen ten, kdo věří ve věčný mír.

    A dostáváme se k Čulíkově poznámce k článku Stranické stíhačky se mi líbí z 14.3. v BL: "V Neviditelném psu před časem argumentoval z Ameriky Steve Prošek (jméno je pseudonym), Čech který má zřejmě dobré dlouholeté zkušenosti z amerického vojenského prostředí, že je pro tak "malou" zemi, jako je Česká republika, nesmyslné kupovat systémy stihaček, neboť sitaková země nikdy nemůže pořádně dovolit neobyčejně nákladnou infrastrukturu a technologii, kterou řádný provoz těchto stihaček vyžaduje."

    Jedná se o sérii Proškových článků z ledna 1999. Prošek správně kladl důraz na profesionalitu profesionálů a na rozhodování politického managementu na profesionální, ne bahamské, úrovni. Tehdy se vedl spor zda, pokud by k tomu došlo, přijmout darem olétané americké F-16 (předpokládám nejstarší verzi F-16A z počátku osmdesátých let). Prošek to nedoporučoval. S tím souhlasím a v tom smyslu souhlasím i s Kollerem v článku v HN, že údržba a modernizace těchto letounů se může paradoxně prodražit - ve srovnání s nákupem nových letadel.

    Prošek své meditace na toto téma doplňuje citací:

    "Citat Strategickeho konceptu 1997 NATO: Nebezpeci nahleho vseobecneho utoku na vsech evropskych NATO frontach bylo efektivne odstraneno behem roku 1991. Od teto doby riziko a rearanzovani vojenskeho utoku ve velkem meritku jako nebezpeci je minimalni. Risk ve kterem se Evropska bezpecnost naleza je ze strany asymetrickeho utoku a lze tezsko charakterizovat. Konec citatu." (Nevid.pes, 29.1.1999)

    Podle tohoto citátu je vlastně pro nás nadzvukový letoun luxusem?

    Totéž lze říci i jinak: "Konvenční agrese proti Alianci je vysoce nepravděpodobná, v dlouhodobější perspektivě ji však nelze zcela vyloučit. Bezpečnost Aliance je vystavena široké škále vojenských a nevojenských rizik působících v mnoha směrech, z nichž jsou některá těžko předvídatelná a ve svých důsledcích mohou vést ke krizím (...) Globální šíření a rozvoj moderních technologií může usnadnit potenciálním protivníkům získání moderních zbraňových systémů všech kategorií." (Vojenské rozhledy č.1/2000, Alianční rozměr koncepčního rámce bezpečnostní a obranné politiky České republiky)

    Prošek v Nev. psu 16. 3. 2000 na adresu vlády psal, že současný zakopaný pes není v bitevníku (správně měl uvést stíhací bombardér, protože bitevník je specializované letadlo - viz ruský Su-25 či americký A-10), ale v tom, že "Česká republika, tj. stát - společnost, administrativa, legislativa, dodnes nevyřešila a nepředložila rozumný politicko vojenský koncept obranné strategie... K zadání klíčového dokumentu vládou, a i bezpečnostní řadou státu nikdy nedošlo!"

    Přiznám se, že Proškova slova jsou tak obecná, že jim nerozumím. Rozuměl bych tomu, že Bezpečnostní strategie ČR schválená bezpečnostním churalem státu v lednu 1999 je stejně obecná jako předpis, v němž se píše, že kůň má být k vozu připojen tak, aby kočí hleděl na koňský podsystém vocas + řiť.

    Proškův nález zní: "Dokud vedoucí tým české republiky nevyřeší takové základní koncepční politicko vojenské vztahy v rámci české společnosti, nákupy čehokoliv od osobních zbraní, po strategické letectvo (nemáme strategické letectvo, ale letectvo pro plnění úkolů protivzdušné obrany státu a podpory pozemního vojska, tedy letectvo na taktické úrovni - pozn. autora) je trestuhodná nezodpovědnost."

    Pokud se Prošek domnívá, že chybí koncepční politické a vojenské dokumenty a jasná koncepce výstavby (přezbrojování), hovoří o tom, co se nelíbí i střízlivě uvažujícím důstojníkům. Ale neznamená to, že musí považovat nákup stíhacích bombardérů kvůli tomu za ptákovinu, když použitelnost těchto strojů je dána horizontem deseti let, než budou dodávky uspokojeny a proběhne náročný výcvik pilotů. Letectvo má dnes ze všech zbraňových systémů armád největší odstrašující, preventivní i obrannou hodnotu. Rozmezí 24 až 36 letounů tohoto typu je pro armádu potřebné minimum.

    Panují - li rozpaky nad tím, zda 72 letounů L-159 není zbytečně mnoho, lze na to říci jediné: stalo se, kontrakt je podepsán, dodávky začínají. Jistě se jednalo o to, aby bylo zachráněno Aero Vodochody. V blízké budoucnosti (do deseti let) se ukáže, zda se jedná o perspektivní letoun. Možná, že podzvukový univerzální letoun zvládající dvě třetiny činností daleko dražších nadzvukových stíhacích bombardérů, bude rozpoznán jako typ chybějící ve větším počtu ve spektrum vzdušných sil NATO.

    Prošek dokazuje, že stíhací bombardéry nepotřebujeme také pozoruhodnou myšlenkovou konstrukcí: "Elementárním příkladem a diskuze nutným faktem funkčnosti českého letectva je samotná operace OAF nad Srbskem v minulém roce. Bude vláda republiky svolná dat rozkaz letecké armádě státu k účasti na takové operaci? Jestliže v myšlení českých politiku se formuje pro takovou situaci již dnes jedna z typický "českých únikových uliček", může dojít k velmi nemilému procitnutí se do reality! Letectvo AČR podle smluvních článku aliance, bude muset v takovém případě se operace zúčastnit."

    Dramatizuje. Ve skutečnosti kontroverzi vzbudilo pouze bombardování Jugoslávie. A to nesvědčí v náš neprospěch, protože ač uplynul od této akce rok, dosud panují oprávněné pochyby, zda to, co NATO udělalo, bylo nejrozumnější řešení! Jinak akce našich vojáků v silách OSN - v Perském zálivu a dlouhodobě na území bývalé Jugoslávie jsou hodnoceny veřejností kladně. A jsou výkladní skříní naší armády. Z těchto důvodů se mi jeví Proškova reakce z 16. 3. jako přemrštěná.

    Dva směry jednoho úsilí

    Dnes se oficiálně přizpůsobují armády spíše akcím tzv. humanitárního charakteru, tzn. prevenci a zvyšování odolnosti vůči případným teroristickým akcím. Podle této logiky bychom měli před stíhacími letouny preferovat spíše jednotky pro rychlé reakce a pro humanitární nájezdy. Ve skutečností je nutné jít oběma směry zároveň, neboť nevíme, co bude za dvacet let. Již dnes se největší státy světa kromě předcházení regionálním konfliktům připravují technologicky na možný další válečný střet globálnějšího charakteru. Možná naše humanitární akce jsou jen iluzí o budoucností - při přerozdělování mocenských struktur možná již kolem roku 2015 - 2020 (?) se můžeme setkat s globalizujícím se konfliktem. Nikdo to nemůže vyloučit.

    Vysoký představitel EU pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Javier Solana buduje evropskou obranu ne pro zvýšení evropského ega, ale aby byla Evropa schopná samostatně vojensky působit, což se v nedávných balkánských příbězích ukázalo jako kámen evropského úrazu. Vojenské rozpočty členů EU činí asi 60 % rozpočtu na obranu USA, ale výkonnostně prý dosahují jen 10 až 15 % schopností a kapacit ozbrojených sil USA. Proto je na pořadu dne spojování evropských zbrojních firem a odprodej jejich státních podílů, aby mohly být vytvářeny silné evropské nadnárodní zbrojní firmy.

    V průběhu nejbližších dvaceti let mohou nastat situace, kdy USA nebudou moci efektivně pomoci při řešení evropských problémů, budou-li vázány konfliktními situacemi na dvou či třech místech mimo Evropu.

    Evropská obrana bude potom postavena na společném úsilí, kdy dnes zdánlivě nepodstatných 36 českých stíhacích bombardérů akceschopných na atlantické úrovni může znamenat malý, ale důležitý počet strojů. Neboť malé státy s desítkami letadel mohou dát dohromady nezanedbatelnou sílu několika set strojů.

    Jedná se o dlouhodobý proces. Akceschopnost našeho letectva v roce 2015 je v letadlech, které se objeví v rozmezí následujících tří pěti let. Dodávka 12 stíhacích bombardérů může trvat od jednoho do tří let v závislosti na počtu objednávek u výrobce. A posléze trvá léta, než letci s těmito letouny plně srostou a dokáží plně využít potenciál stroje.

    Pokud chceme mít v roce 2015 letectvo na atlantické kvalitativní úrovni, měly by první kvalitní, tzn. nové stroje 4. generace s dalším vývojovým potenciálem ve výzbroji již v rozmezí let 2003 - 2006. Ze strojů 4. generace se nabízí v současném okamžiku pouze velmi západoevropský Eurofighter (finančně na toto letadlo nedosáhneme) a lehčí Gripen (v možnostech ČR).

    První bere vše?

    Pro další směřování letectva bude důležité, které stroje budou vybraní jako první. Protože kromě letadel samotných musí být vybudované také rozsáhlé a nákladné logistické zázemí. Pokud, dejme tomu, dostaneme darem staré olétané F-16A nebo o něco modernější, ale přece jen z prvních výrobních bloků verze F-16C, po částečné modernizaci se časem budeme muset rozhlížet po letounech, které tyto, v té době již obstarožní stroje, nahradí. V tom případě by bylo vysoce pravděpodobné, že bychom zvolili asi opět F-16 a to z nejposlednější modernizované série (která ale nedosáhne na kvality letounů 4. generace), abychom mohli využít stávající logistické zabezpečení, do kterých se vrazí pěkných pár miliónů. Podobná analogie se vztahuje i k F-18.

    Řecko např. objednalo 60 nejnovějších a velmi výkonných stíhacích bombardérů Eurofighter jako páteř svého letectva pro 21. století a pro další úkoly 50 F-16C (výrobní blok 50+) čili ve zdokonalené verzi s novými výkonnými elektronickými prostředky. Po F-16C v této zdokonalené verzi sáhli Řekové proto, že již mají vybudované zázemí pro tyto stroje - již používají 40 F-16.

    Dodávky zadarmo či za symbolickou cenu prvních verzí letounů F-16 či F-18 mohou být způsobem jak připoutat zákazníka, poskytnout mu průběžnou modernizaci a následně i modernější verzi téhož stroje. A tak se šlechetná dodávka v budoucnu zaplatí...

    Z hlediska budoucnosti je nejrozumnějším řešením nákup konstrukčně i elektronicky nejmodernějšího stroje, který má život (a inovace) teprve před sebou, zatím co F-16 a F-18 jsou v nejmodernějších verzích na vrcholu a jejich vývojová kapacita je do budoucna vyčerpána.

    Letadla na slupce cibule

    Ale potřebujeme vůbec stíhací bombardéry? My, ve středu Evropy?

    Obrana státu musí připomínat cibuli. Na nejvzdálenější slupce - na hranicích Evropy (NATO a spřízněných států) a hranic zájmových oblastí (Středomoří obecně, přístupy k Atlantiku apod.) musíme být schopni se podílet na společných akcích letecky (stíhací bombardéry a víceúčelové L-159), český kontingent pozemního vojska je v objemu potřeb až na druhém místě.

    Daleko méně pravděpodobná je nutnost nasazení českého vojska blíže k našim hranicím, což by byla především doména spolupráce L-159 a vrtulníků při podpoře pozemních akcí a vybraných praporů až "expediční" divize pozemního vojska. Zde by vstupovala do hry i raketová protiletadlová obrana, která teprve musí být doplněna o moderní prostředky (zase prachy!) schopné působit proti bojovým letounům 4. generace a také modernizované T-72, o jejichž osud se bojí pozemní vojsko a zainteresovaní výrobci, kteří vidí (oprávněně) v nákupu stíhacích bombardérů ohrožení modernizačního programu T-72.

    Až blíže k jádru "cibule", na vlastní hranici (vysoce nepravděpodobné), by se dostávalo při střetu vážnosti vlastnímu pozemnímu vojsku a teritoriálnímu vojsku.

    Pro NATO jsou přínosem vycvičené (z počátku značně omezené) "expediční" jednotky pro společné síly NATO a výkonné bojové letouny. Modernizace pozemního vojska by se tím zpomalila - vždyť také po dobu zhruba patnácti let se neočekává ohrožení dosavadního status quo v Evropě.

    Pro Evropu v hypotetické ozbrojené krizi nebezpečí spočívá spíše ve zlomení mocenského potenciálu EU na přístupech k Evropě a v evropsky důležitých zájmových oblastech, než v ohrožení německých, belgických či českých pivovarů. Důsledky by přesto mohly být fatální, protože by tím došlo k degradaci mocenského postavení Evropy do ekonomicky vydíratelné role.

    Suma sumarum: Armáda, která se nepřipravuje na všechny možné eventuality, jde vlastně proti duchu NATO. Nebo ne?



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|