Jaképak češství na maděru ?
Václav Pinkava
Pan Oldřich Maděra
argumentoval i
reagoval posmutněle o ´antiobrození´, v tom smyslu, že předvídá do 3-5 let exodus schopných našinců za větším uznáním, penězi atd. a prolomení bariér ke vstupu dovnitř. Propadá nacionalistické skepsi, když píše " Ti schopnější prostě odejdou za lepším a Ti méně schopní budou jen obtížně bránit svou národní identitu proti jiným schopným, kteří přijdou sem." Nejde mu tedy o schopné, u nás, ale o ty naše schopné odrodilce, už chápu. Jak minulestoletně provinční úvaha. Jak paradoxní. Velké národy se ochotně podrobují hybridisaci, a přijímají původem cizí, ale schopné, za své. My si své schopné chceme udržet tady, pěstovat, mít tu jakýsi skleník, monokulturu, chránit naše vyvolence od vnějších vlivů ? Je libo 'národní tým' čtvrté divize? To snad ne!
Jen ať si vykračujeme do světa, jako ten pohádkový Honza, ale hlavně tam nevykračujme za pohodlím. Pohodlí emigrace, byť pomyslné, přitahuje závist druhořadých peciválů. Takže rovně, vzpřímeně, za úspěchem a dobrodružstvím, tam a zase zpátky. Dlouhou a podnětnou oklikou zase domů, a ne nutně fyzicky. Navrátilová je návratná i když je nevratná.
Pohnutky vystěhovalců expansivních národů, kolonizátorů byly odlišné než ty naše čecháčkovské, které popisuje i o nichž lamentuje pan Maděra. Našinci se někam rozplynou do ztracena pouze tehdy, jsme-li skutečně jen národ přespřizpůsobivých lendlů. Žádná ztráta, soudím. Vystěhovalec který za povšimnutí stojí, je ten, který je přínosem pro vlastní národ odkudkoliv, zůstává jeho součástí kdekoli ve světě. Je přínosem nejen svým soukmenovcům, ale i pro národ hostitelský. Pojem dvojího občanství je s tímto zcela v souladu. Je to jako svatba v rodině. Buď přicházíte o dceru, nebo získáváte do rodiny syna. Jak se to vezme. Jen ať se vezmou...
Na závěr posledního článku pan Maděra klade otázku, na niž není než záporná odpověď možná: "Opravdu si myslíte, že se alespoň blížíme k demokracii, toleranci, prosperitě a pořádku? A když ano, tak nejrychleji jak můžeme?" Já si to nemyslím, a nezoufám. Vrátil jsem se sem i s rodinou začátkem 90 let, a představoval jsem si to za deset let trochu jinak. Ale proč zde setrvat? Abych to napravoval zblízka. Mohl bych i zpovzdálí, ale lepší dobrodružství než tady už asi jinde nezažiju.
Tumáte jarní úvahu, pseudo-poetickou a eskimo-welzlovskou. Vyšla ve sbírce Vertikální spíláni, vydala Pražská imaginace 1993...
Tajemné je Volání Severu:
hluboký mráz, střechýle, zmrzlé prsty,
aurora borealis,
k osobám francouzské řeči volá hlasem Canucků,
k anglickým mluvčím řečí ze severu Států.
K ostatním asi jen příslušnou řečí spisovnou,
slazenou anglicismy špatných překladů.
Je-li však adresátem náhodou náš krajan,
má pro něj Volání hlas význačný a zvláštní:
"Vstávé, dvíhé se, ty medvěďu staré,
ať já nemosim gu tvojemu nosu uderku vzit!
Zima je pryč, už jéji konec vzala,
divoky husy už křičijó v povětři
a ten dwarf willow, ta krpatá vrba
už též vyháni jehnědě pod sněhem.
A co ty tam porád sediš u teho šrajbtyša,
jako nejaké smradlavé skunk?
Vstávé, dvíhé se, rychtuj si tvuj sledge,
nebo jak vy tu řikáte, ty sáňky,
chysté živo - byti, pastě, flinty, amunyšn -
ale jézusmarjá, ať nic nezapomeneš!
Potem zapřahé ty tvoje pravo - krvavy vlčáky,
napřed lídra, potem ty vostatni,
Pěkně jich zakšíruj, aby se nevodříli,
a hajdy hou! na vysoké sever!
Uvidiš tam bóži divy, ledovy krámy,
kožešinovéch zviřat jakoby nasypal,
tuleňuch, mrožuch, medvěďuch, lišek, žes to neviděl.
A esli bys měl zvlášť veliky ščesti,
možeš tam ulovit i tu biló vydru
a s ňó k velikimu ščesti přijit.
Ty kuže potem prodáš za tvrdy dolary,
uložiš si jich v dobrym banku, budeš bohaté.
To se vi, že to néni bez nebezpeči,
možeš sklóznót do vody i s těma tvéma psama,
ani se nenadáš, posledni hodinka tvoje smrti je tu,
pták smrtě tě zazpivá pudprdlik pudprdlik.
Tvoji kamarádi se ani nevohlédnó,
poněvadž pomoci voni ti stejně nemůžó,
táhno dál, rači se ani nedivajó,
ešče chvilu křičiš, pak se tě parka napije,
stáhne tě, dělajó sa kola, je konec docela.
Ale za to, když to všecko překonáš,
tak jsi za pravyho syna Zlatyho Severu,
máš peňze, možeš přijit do salůnu s hlavó nahoru,
všecky ti dávajó česť, stojijó ti drinky.
Tož už se dvíhé, rychtuj, nefaulencuj,
nesaď tu zvadlé jag dybys mjél ňumóniu,
vstávé, zapřahé psy, hajdy k ledovymu mořu,
abys ty mjél tu velikó čest, že ty lovec seš."
Ale, dej mi pokoj, Hlase Severu,
jaks mi to tu vysvětlil, už tam ani nemusím,
všechno je tam zřejmě jako tady,
jenom že to tam je jaksi okatější.
Není tu sice tak zima, ale stejně,
mrože, medvědy a tuleně potkávám ve vlaku,
mají sic oblečky a kloboučky a fajfky,
leč jejich tváře je přece jen prozrazují.
Co se týče peněz, ty se tu dají tady vydělat,
a taky ztratit, nebezpečí číhá všady,
a co se týče nebezpečí vůbec,
máme tu teroristy, lupiče, magory, šílené řidiče,
taky tu můžeš dostat AIDS a umřít pomalu.
A co se týče nelítostných kamarádů,
ty tu máme taky - ještě tě potopí!
Skutečně nevím, proč bych měl k vůli tomu táhnout
až někam k čertu - ďáblu za polární kruh.
Mám drsné romantiky tady až po tipec.
(Jan Křesadlo)
