jakou barvu má IQ
Jednou v Rožnově p. Radhoštěm,
v roce 1960 jsem stál na železniční zastávce (v krátkých kalhotách s kšandami) a sledoval starou Romku (jako dítě jsem si myslel, že je to stará cikánka) jak se ptá železničáře, co je napsáno na nějaké tabuli na nástupišti (vypadalo to jako by byla krátkozraká), ten jí to řekl a zároveň ji upozornil na to, že jestliže špatně vidí, tak ať dá pozor na přijíždějící vlak. Ona mu odpověděla, že vidí dobře a k tomu dodala památnou větou, kterou si pamatuji dodnes - svým nosovým nářečím dodala, pohlížeje šibalsky na onu ceduli: "ČERNÉ NA BÍLÉM, BÍLÉ NA ČERNÉM, ALE NEVÍM CO TO JE". Takto jsem se poprvé (ještě v ČSR) setkal s analfabetismem. Byl jsem tehdy dítě a všichni dospělí podle mne, (který se teprve všechno učil), byli polobozi, kteří všechno uměli a věděli líp.
Ta paní něco neuměla - neuměla číst. Tehdy jsem, co se týče dospělých, poprvé znejistěl (a ta nejistota se zvyšovala, až kulminovala v pubertě).
Teď (už v ČR), dávno po pubertě a relativně vzdělán (VŠ ještě v ČSSR) si zase nejsem úplně jist.
Romští aktivisté a s nimi část intelektuálů, (kteří dobře ví, že když udělají z problému menšiny problém většiny), budou lépe viditelní na pozadí implantované (deklarované a dotované) státní rovnosti. S jistotou hraničící s neomylností odsuzují to, že (dle tisku) 47 % romských děti je odkazováno do zvláštních škol, kde je jim sice poskytován (do jisté míry) individuální přístup, ale na úkor závěrečné (a souhrnné) kvality vědomostí.
Za mě to tak nebylo.
Když já chodil do ZDŠ tak byla jedna zvláštní škola na celé město a okolí (a vzhledem k celkové - r.1959 - úrovni vzdělanosti ji navštěvovali jen děti á la Forrest Gump, anebo ti, co opravdu "rostli pro šibenici", jak říkala moje babička (sama ovšem neuměla český pravopis, protože byla Rakušanka).
Nicméně i já nastoupil do ZDŠ (své "spádové oblasti") ve vnitřním městě, kde demografický a etnologický poměr Romů a gádžů byl vyrovnanější než v nových sídlištích na okraji města. Tak se stalo, že moji spolužáci po devět let, (i když postupně propadali, ale neúprosně nahrazováni těmi kdo přišli propadnuti z vyšších ročníků) byli Kotlárové, Oláhové, Damiánové, Lakatošové, Růžičci, Balážové, a Tóthové doplněni občas o ty, co patřili ke kočovným kolotočům co městem projížděli.
Nebyla to špatná škola - nemusel jsem nic dělat, pořád (jsa ze středostavovské intelektuální rodiny) jsem byl jednička, vždy všechno věděl a myslel si (spolu s rodiči), že rostu pro střední (a potom vysokou) školu. Zkrátka devět let škola hrou. Za svačinu jsem s třeťáky (od kolotoče) směnil pár pornofotek, (na světlejších školách na sídlišti se kšeftovalo jen s fotkama Vinnetoua). V labyrintech Hradu - starého středu města (sídliště ještě tehdy voněla novotou a akcemi Z) jejich sestry leccos ukázaly ve sklepě vybydlené "katovny".
Nakonec se nás ptali kdo chce na střední školu - chtěli jsme tři z 36.
Tři "jedničky" z 9B.
A pak to přišlo !!
Nebýt toho, že byl r. 1968 a můj otec byl právě rehabilitován jako bývalý mírovský vězeň, tak jsem šel do učení - neměl jsem ani vědomosti, ani "dělnický původ".
Za nedostatek vědomostí jsem "vděčil" úrovni, která byla nastavena na mé snědší spolužáky a ani sebereflexe (u dítěte!) a ani srovnání s úrovní jiných ZDŠ (u rodičů!) nebylo možné. Za původ pak rodičům. Takže jsme všichni žili v bludu, že synek je chytrý synek.
Původ (a obrácení hodnot roku 68) to nakonec zachránily. Ale jen v tom přijetí na SVVŠ - dál jsem se pak už utápěl v neznalostech a můj devítiletý pocit výjimečnosti jednookého mezi slepými (podporovaný u rodičů po celou ZDŠ třídními schůzkami, na kterých, kromě problémů s chováním v partě horkokrevných spolužáků, hlásil třídní rodičům vždy: váš syn: samé jedničky, BUĎTE V KLIDU ) padl jak domek z karet.
Všichni z ostatních ZDŠ ve městě byli evidentně lepší.
Tenkrát jsem to samozřejmě nechápal a v té době hippies a uvolnění jsem rodičům připadal jako excelentní flákač všeho a hlavně školy. Když jsem nemohl být nejlepší, chtěl jsem být alespoň nejhorší - koneckonců svobodomyslný život mých bývalých spolužáků a jejich imunita vůči autoritám byla za devět let (té úžasné smíšené školy - dnes by se řeklo integrované) to jediné co mi zbylo.
Tak jsem se propotácel obdobím normalizace s reparáty k maturitě.
Nebudu vás dál napínat.
Přes další peripetie (které nejsou důležité pro tuto úvahu) jsem se na druhý pokus dostal na Brněnskou techniku (na univerzitu ani pomyšlení) a skončil ji s jedničkami.
Teď jsem zaměstnán na univerzitě.
TAK.
Smůla je, být ve špatnou dobu na špatném místě (a netušit to). Chodit tehdy do ZDŠ o pět ulic dál by možná změnilo můj život. (?)
Filmová paní Gumpová "prosadila" (vzpomínáte?) syna Forresta do školy pro normální (řka : kdyby Bůh chtěl mít všechny stejné, byli by jako ty, Forreste); mně školský úřad řekl : vstaň a choď do školy s Romy.
Oba (já i FG) jsme poslechli - dopadli jsme relativně dobře.
Vláda to všechno spojila v program integrovanou osobou ing. Uhla.
Ta cedule na rožnovském nádraží (ať na ní bylo cokoliv) byla pro všechny, ale tehdy ji rozuměli jen někteří.
Za těch čtyřicet let jsme pro své Romské spoluobčany udělali hodně - určitě už ztěžka nádražní tabule neluští a když, tak v terminálu v Doveru.
Toto byl příběh o tom, co oni udělali pro některé z nás.
Váš
Jaroslav Pour, který je jižní typ - něco mezi Maďarem a šedivějícím cikánem.
Poznámka JČ: Ale zavinili to skutečně cikáni, anebo neohrabaná školská politika? A ještě jedna věc: není podobenství pana Poura, o tom, že je vždycky nutno se podívat za humna, aby se člověk přesvědčil, jestli si náhodou v domácím prostředí nenamlouvá, že je jednička, aby tedy zůstal ve střehu a na sobě pracoval, uplatnitelné nejen pro jedince, ale i pro celé (národní) komunity?
