Co dluží média české politické kultuře?
Miloš Štěpánek
V poslední době jsem se několikrát snažil hledat kořeny nízké kvality české politické kultury a spoluúčast médií na ní zejména ve stati Metodika a pravidla diskuse (www.publica.cz) a později přímo na stránkách Britských listů (www.britskelisty.cz) v různých souvislostech zejména programu (28.2.) "Právo vědět" z TV seriálu Nastoupíme?, podivným chováním nyní již bývalého zástupce syndičky P. Žantovského pod názvem (3.4.) Česká média a politická kultura, ututláním podstaty autentického textu tiskového prohlášení ministra Motejla proč na funkci neresignoval (4.4.) Nespravedlnosti vůči (ministru) spravedlnosti) a ještě jednou se o to v obecné rovině nyní pokouším v souvislosti s názory kolem TV programu o rekonstrukci památkově chráněných budov Parlamentu - tuším v rámci série Forum - do níž byla vtažena poslankyně Dostálová, (SNAD 13.4. Politici versus elektronická média).
I nedávný Lisabonský summit Evropské unie svou rasantní orientací na využití výpočetní techniky i pro řešení palčivých problémů nezaměstnaností, i rozhodné (byť daleko skromnější) záměry vlády zapojit na web do tří let všechny školy jistě přispívají k nárůstu přesvědčení naší veřejnosti o netušených možnostech Internet. Proč si tedy nepoložit skromnější otázku a jeho využití i k řešení tak důležitého problému, jako je kvalita politické kultury?
Vedle technických a finančních aspektů rozšiřování účastníků sítě (a možná právě v souvislostí s ním) půjde o úroveň debat, o úctu jejich účastníků ke kvalifikovaným argumentům "druhé strany". A momentálně, v době před jeho možným převládnutím by snad mohlo jít také o jeho (poněkud krkolomně řečeno) kultivační vliv na společnost zejména prostřednictvím kultivace masových médií. Obecně věřím, že praktické řešení je v důsledném řešení především konkrétních lapsů a debat o konkrétních problémech a projektech. Spolu s pozměněným veršem písně Jiřího Suchého však věřím, že "Trošička teorie nikoho nezabije".
1) V koření špatného vlivu médií na politickou kulturu jsou nízká úctu k faktům a jejich ověřování a o mnohokrát obecně kritizované profesionální nedostatky, jako je míšení komentářů se zpravodajstvím a nízká analytičnost komentářů (viz Metodika a pravidla diskuse - Sebekritika médií www.publica.cz. a další výše citované "traktáty") To vše se jako vyšité objevuje i v případu nastoleném poslankyní Dostálovou k němuž se vyjadřuji samostatně.
Se strany žurnalistů je při nejmenším naivně laciné v každém individuálním případě požadovat od politiků bezbřehou toleranci z úkrytu za obecnými hesly o honících psech demokracie nebo jejím čtvrtém pilíři. V situaci masového výskytu mediálních nepřesností a nejdivočejších jednostranných spekulací zejména rychlokvašených komentátorů se lze jen sotva divit (aniž to schvalujeme), že některému politikovi dojde trpělivost či ujedou nervy, zvlášť když po (oprávněných) námitkách dostane hraběcí radu, aby se obrátil na naše plouživé soudnictví. Z protestů politika žurnalisté vyvodí ohrožení svobody slova, tisku a svobody vůbec. Tím se cítí ještě více ohroženi a proti politikům (zejména proti tomu jednomu) přitvrdí. Atd. atp. po stoupajících točitých schodech dolů.
V takové atmosféře občasné obecné volání po zametání před vlastním prahem u siamských dvojčat politici-žurnalisté je bleskově umlčeno, jakmile se ozve kritika z partnerovy strany. Mezi žurnalisty nemá půdu taková rivalita jako mezi politiky, kteří si navzájem konkurují při získávání voličů vlastně z definice. A tak jsme svědky, jak mezi žurnalisty při sebemenší kritice (zvláště se strany politiků) vítězí jakýsi esprit de corps. Volání po etických kodexech a panelech zůstává na úrovni té třešničky na dortu. A přece větší rozsah "dopisů (šéf)redaktorovi", spontánních dobrovolných oprav vlastních chyb by nejen neohrozil, ale naopak zvýšil autoritu médií vpravdě svobodných a demokratických.
2) Jakkoliv významným prohřeškem proti politické kultuře je výše zmíněný druh "bazální" neprofesionality médií, hlavní škodu působí politikářské zamlžování scény veřejného života. Z abecedy společenských věd jakoby média totálně zapomněla, že politika je vedle různých dalších vrstev, součástí a prvků v podstatě konec konců přece jen "správa věcí veřejných" a jejím jádrem je řešení, konflikt a slaďování různých zájmů mnohovrstevnatých socio-demografických skupin společnosti (mezi něž patří i - neprávem opomíjené - třídy, jakoby šlo o vynález a relikt marxismu).
Mocná média mohou politickou kulturu zvyšovat, když budou pozornost veřejnosti a celý intelektuální diskurz zaměřovat k věcným otázkám veřejného života (a tak politiky kormidlovat k jejich řešení). Nebo mohou - přes svůj ostentativní odstup od politiků či dokonce odpor vůči nim - zůstávat po léta fakticky ve vleku jejich pokleslého politikaření. To se u nás dělo při nejmenším od voleb 1996 a v obrovských rozměrech po volbách 1998.
3) Protože pravda je vždycky konkrétní, je východisko ke zlepšení politické kultury právě v orientaci -politiků i médií - na reálné, skutečné věcné problémy života společnosti. Ideologická zaslepenost, na ní založené obecné floskule a bezhlavý odpor k reálným (navíc třeba i nepříjemným) politickým jevům zvyšování politické kultury překáží právě proto, že diskusi o věcných problémech odmetají, oddalují.
Tak (až zběsilá) nenávist k tzv. oposmlouvě jako výlupku veškeré špatnosti, brání v pochopení její pozitivní stránky. Tou je legitimní funkce menšinové (z hlediska pravice naneštěstí "socanské") vlády v Česku. Zvláště když reálně neexistuje možnost pravo-středového souručenství. Česká společnost si přece musí nějak spravovat svoje věci veřejné, což pouhým odsuzováním politického uspořádání nelze dosáhnout. Nelze vystačit s politikářskými hrátkami kdo kam -s kým-proti komu. Nutné jsou kroky ve správě věcí veřejných, a po 18 měsíců od voleb nebyla shoda ani o jejich seznamu, o věcné debatě ani nemluvě.
Ještě fatálnější je "zaťatý" odpor k tzv. tolerančnímu patentu. Bubnová palba proti němu zatemňuje fakt, že dva tucty právě takových věcných bodů jsou v něm zachyceny. Právě v těchto proklínaných dodatkových dohodách je seznam vskutku politických témat pro řešení ve zbytku volebního období zapsán. Jiná témata tam naopak chybí (jako oživení ekonomiky, nezaměstnanost a pracující bez výplat atd). Pozornosti médií však zatím celkově spíše uniká, že nastolené otázky již jsou předmětem politických půtek i mezi smluvními stranami (což podlamuje přesvědčivost tvrzení o koaliční povaze vztahů ODS a ČSSD). Pokud média chtějí (a to by se rozhodně patřilo) podstatně přispět ke zvýšení české politické kultury, měla by zaměřovat svoji pozornost na zapsané i nezapsané body. U každého klíčového politického problému (představujícího výzvu všem politickým silám, vč. čtyřkoalice) by měly objasňovat jaké zájmy a kterých socio-demografických skupin za různými návrhy řešení stojí. A i tím vytlačovat nechutné politikaření, nedopouštět jeho recidivy.
Miloš Štěpánek, 12. dubna 2000
