Romové a Češi: obě skupiny musejí začít se sebekritikou
Pan Pospíšil se dopustil neodpustitelného, když argumentuje ad personam a ad populum, ačkoli se na jednom místě pokouší rozlišovat mezi těmi Romy, kteří se snaží o "slušnost" (a mnoho lidí s negativními zkušenostmi podotknou, že proti jejich přirozenosti) a mezi "asociály". Ten článek rasistický je. Obávám se však, že většina lidí v ČR nepřijme názor opozice, která se vůči Pospíšilovi v BL vytvořila. Na to, co chtějí mnozí lidé slyšet, se pokusím dát odpověď v závěru tohoto článku. Odmítám názor, že by bylo v přirozenosti nějakého národa ubližovat ostatním, to je přece spíše dáno konvencemi a společenskými normami proměnlivými v čase. Žijeme v době, která umožňuje rychlé provedení změn. Češi-gádžové mohou mít oprávněně nepříjemnou představu, že pozitivní vyrovnávání se s tímto konfliktem bude velmi zdlouhavé (a možná proti "přirozenosti" těch, kteří na takovou "přirozenost" věří).
Iritují mě polemiky o "alternativních řešeních". Realista přece nemůže vidět jiné východisko než integraci Romů do české společnosti. Jiné úvahy jsou nejen vyloženě rasistické, ale navíc i zbytečné. Čím více se bude slovně disputovat o konfliktu, tím hůře. Argumentace a dialog jsou velice důležité, než se začneme s nějakým problémem vypořádávat, měly by však vést mj. k uvědomění si povinností, které mají části společnosti k celku. Otázku povinnosti bych nechtěl zlehčovat.
Diskuse v BL se několikrát stočila k významu kultury. Zpochybňováním existence romské kultury odkrýváme vlastní obavy o nedostatečnosti kultury české, pro kterou se naši předkové (jak nám bylo řečeno) museli pořádně ohánět, aby se stala respektovanou. Někdy se mi zdá, že cílem bylo, aby my sami jsme začali mít představu, že jsme ("my Češi") respektováni, uznáváni zásluhou několika slavných synů českého národa a všeobecné kulturní vyspělosti. Jsme vůči okolnímu světu v historické defenzívě, do níž se dokážeme spolehlivě stavět i samovolně. Nechceme se dostat do defenzívy i vůči Romům. Bojíme se, že ústupky vůči Romům budou důkazem naší slabosti. - Právě naopak, v naší situaci je potlačení rasistických tendencí buď záležitostí statusu (" naše chápající inteligence", kterou česká většina nechápe) nebo právě síly a nadhledu (které mohou být přítomny i u inteligence).
Existuje jakási česká (lidská - uvědomuji si nebezpečí z generalizací) vlastnost řešit obtíže komikou, byť by byla někdy nevybíravě brutální. Proč ji nevidět jako výraz rezignace na subjektivně nepříjemné věci? Drastický rasistický humor je nepříjemným projevem rasismu. Bojovat proti němu je však směšné, důležitější je, že signalizuje, kde tlačí bota, a na co všechno dokážeme rezignovat. Není ale směšné, když rezignuje česká policie, ať už je to na řádění fanatických skinů nebo cikánského gangu. Policie má prý v konfliktních oblastech stále obavy, že není možno proti organizované nevraživosti efektivně zakročit, v případě kriminality Romů je podle názoru mnoha řadových občanů větší nebezpečí politizace nebo msty.
Studoval jsem americkou černošskou literaturu, a ačkoli si jsem vědom rozdílů mezi naší současnou situací a proměnlivostí americké reality za posledních dvě stě let, neodpustím si srovnání. Zásluhou černošských aktivistů a spisovatelů se totiž změnil postoj velkého množství lidí vůči rasismu a i globální kulturní a etický kontext. Dvě z nejobdivovanějších knih afroamerických spisovatelů 20. století Černý chlapec Richarda Wrighta nebo Ellisonův Neviditelný muž ukazují, jak důležitá je komunikace vnitřních problémů menšiny. Nechci zde tyto knihy rozebírat, upozorňuji pouze, že děj nabyl na umělecké přesvědčivosti mj. tím, že protagonisté příběhů, chlapci na cestě k rasové a lidské emancipaci upřímně odkrývali nejen zášť a pohrdání bělochů ale i zaslepenost a agresi prostředí, ze kterého vyšli. Tuto práci musí tady a teď odvést sami Romové.
Je třeba, aby si i Češi-gádžové uvědomili, že za romskou kriminalitu může do velké míry i necitlivá politika státu a jejich nezájem.
Jsem znechucen vážením zla, které bodá z romské periferie a vážením přehlíživého odporu česko-gádžovské většiny a tuposti jejich extrémistů. Identifikace Romů s kriminalitou je nejen rasistická, ale navíc i hloupoučká, protože komplikuje stav věcí. Přu se s kamarády z ostravského regionu, kteří se přes nadhled, který mají nad jinými věcmi, nedokážou zbavit své kulturně sdílené a zkušeností potvrzované antipatie vůči tamním, pospolitě žijícím Romům. Docházíme maximálně k závěru, že je třeba méně politizací, ráznější trestání kriminality (i kdyby to připouštělo úvahy o policejním státě) a sebekritiku z obou stran.
Loni v říjnu jsem dělal pro olomoucký studentský časopis rozhovor s Věrou Bílou. Ta se sice omluvila, že složitým problémům nerozumí, a nechala mluvit členy své doprovodné skupiny. Svorně připouštěli, že největším problémem je zaostalost Romů, vzájemná (a v mnoha případech bohužel oprávněná) nedůvěra a nezájem ze strany Neromů. Romové se podle nich proto v české společnosti nerealizují a i sami by se měli více snažit o zkulturnění, protože - jak řekl jeden z nich : "čím budou kulturnější naše děti, tím bude snazší se s námi domluvit." Měl jsem pocit, že to bylo něco, co jsem už dlouho chtěl z jejich strany slyšet. O praktických krocích a opatřeních někdy jindy.
|
