Zprávy, lži a video
Právo nedávno uveřejnilo dvě krátké zprávy. První se týkala zamítnutí
žádosti příbuzných Eliana
Gonzalese o přiznání práva požádat jeho jménem o politický asyl v USA.
Druhá pak
oznamovala zatčení jakéhosi Němce, který je údajně odpovědný za smrt
několika lidí, kteří se
snažili uniknout přes Berlínskou zeď do západního Berlína.
Obě zprávy spojovala slova o lidských právech. Jak je hrozné, když
někdo musel nebo musí žít
tam, kde nechtěl nebo nechce a jak zrůdné bylo stavět zdi a střílet na
lidi, kteří přes ně lezli, protože chtěli žít
jinde.
Jsou to lži, protože Západu ty zdi nikdy nevadily. Ostatně, jakmile
padly, Západ si staví svoje
vlastní ploty a dokonce si buduje předsunuté hlídky, které mají zachytit
svoloč, která by se k nim
chtěla vetřít. Ono to tak neřve, když nějakého českého Roma pošlou
šupem domů z Ruzyně a ne
až z britské půdy.
Výše uvedené doplnila v posledních květnových dnech zajímavá reportáž
CBC o kubánských
uprchlících. Její součástí byl videozáznam statečného zápasu
ochranitelů pobřeží USA s
ozbrojenými narušiteli, kteří se snažili dotknout americké půdy.
Narušitelé se připlavili až z Kuby, kde se jim nelíbí. Zhotovili si za
tím účelem jakýsi vor, s nímž
hodlali přistát na břehu země, z níž k nim doléhají krásná slova o
svobodě. Chtěli se na písek
americké pláže probojovat třeba násilím, k němuž hodlali použít kamení a
vreckové nožíky,
bude-li nejhůře.
Stanout na pevné americké půdě má nejen symbolický, ale především právní
význam. A to
kvůli tomu, že ačkoli teritoriální vody jsou nedílnou součástí státu,
jsou vzhledem k pevné zemi
jaksi méněcenné.
Tato nelogičnost má praktický důsledek. Dotkne-li se takový Kubánec
pevniny, má nárok na
podání žádosti o politický asyl. Je-li vyloven v teritoriálních vodách,
je vrácen na Kubu, protože
tak zní dohoda mezi oběma státy.
To, že mocné Spojené státy mají takovou dohodu s Castrem, kterého jinak
považují za svého nepřítele
číslo jedna, lze vysvětlit jen tím, že nechtějí, aby se jim ta verbež
dostávala do Miami a pak třeba
i dál.
Bdělí a ostražití ochránci pobřežních vod tedy mají rozkaz odchytit co
nejvíce Kubánců ještě na
moři. Kubánci tohle vědí a tak se uchylují k zákeřnému manévru.
Jsou-li objeveni, snaží se
házením kamení a výhružným povytahováním nožů, oddálit okamžik zajetí do
té doby, než bude
břeh, respektive dno na dosah.
Kdybyste na nějakého amerického policajta vytáhli kudlu, tak vás nejspíš
na místě odpráskne.
Střílet na lidi utíkající z područí komunistického diktátora by ovšem
vypadalo blbě a tak pobřežní
ochranka používá humánní vodní děla, kterými již tak promočené utečence
morálně deptá a
předpřipravuje k zajetí.
Je to absurdní divadlo. Kdyby totiž video zachycovalo stejné lidi
házející stejné kamení na
kubánskou pobřežní hlídku, divák by se dozvěděl, že jde o statečné
bojovníky za svobodu.
Na konci jejich cesty je všechno jinak. Aby to nevypadalo tak trapně,
jsou obrázky doplněny vysvětlením, že se charakter uprchlíků mění a že
přibývá násilí. "Voraři" se ozbrojují kamením a těmi nožíky, takže jde
o násilníky, když už ne
přímo o teroristy.
Uklidněn vysvětlením, že to Kubáncům patří (přece nebudeme dovážet
násilí, máme ho dost z vlastních zdrojů), může jít americký divák na
kutě s dobrým pocitem, že jeho spravedlivý spánek střeží pohraničníci
dnem i nocí vartující ve výsostných vodách.
Jiří Jírovec
|
