Podivná diskuse o transformaci vysokých škol
Následující text jsem původně nabídl Lidovým novinám, ty jej ale odmítly s tím, že je příliš dlouhý. Inu, je poněkud delší (7 255 znaků včetně mezer), ale domníval jsem se, že pokud mohou systematicky publikovat stanoviska jedné strany, mohli by jednou věnovat trochu prostoru i názorům opačným. Vzhledem k vážnosti tématu by to snad bylo úměrné. Ale nakonec by bylo možné uvažovat i o zkrácení. Skutečně není nutné na všechny body reagovat hned v jednom textu. Nestalo se tak. A tak jsou i nadále publikovány jen texty propagující stanoviska Unie svobody a vytváří se tak falešný dojem, že to je ta jediná možná pravda, s níž všichni souhlasí. O to více pak ovšem připomíná způsob tohoto psaní propagandu, v níž nejde o pravdu, ale o manipulaci veřejností, a to především mladými studenty. Diskuse pak přestává být "podivnou" a stává se "špinavou".
Na stránkách Lidových novin, ale i na mnoha dalších místech probíhá diskuse o stavu našeho školství. V poslední době se soustředila spíše na školy vysoké, a zde především na otázku počtu studentů, které jsou školy schopny přijmout. Rozdíl mezi počtem zájemců a kapacitními možnostmi škol je dosud řešen prostřednictvím přijímacího řízení a omezením počtu přijímaných.
To je pro nepřijaté jistě nepříjemná záležitost, ale i obecně lze vznést mnoho výhrad i vůči samotné existenci přijímacího řízení, které jen těžko může postihnout skutečné studijní schopnosti. Mimo vysokou školu tak zůstává jistě i mnoho těch, kteří by byli schopni úspěšně studovat. Nezanedbatelným faktem je, že existence přijímacích testů vytváří tlak na střední školy směrem k výchově studentů s encyklopedickými znalostmi, ale již v podstatně menší míře se schopností tvořivě myslet a samostatně jednat. V důsledku existence přijímacích zkoušek tak dochází ke kumulování škod na vzdělanostním potenciálu našeho státu. Ty spočívají v tom, že část schopných zájemců zůstává za dveřmi vysoké školy, stejně jako v tom, že středoškolští studenti jsou stále ještě vedeni v duchu rakousko-uherského drilu. Ztrátu ovšem nenesou jen odmítnutí uchazeči, ale celá společnost, která takto přichází o rozhodující zdroj svého dalšího růstu, kterým je dnes právě lidský kapitál, tj. vysoká a stále rostoucí kvalifikace populace spojená se schopností tvořivého uplatnění osvojovaných vědomostí.
Postavíme-li problém takto, zdá se být řešení jednoduché, stačí zrušit přijímací zkoušky. Takový návrh však narazí na kapacitní možnosti škol a ty jsou zase dány možnostmi státního rozpočtu. Je zřejmé, že podíl výdajů státního rozpočtu na školství a vědu na HDP bude muset růst, pokud se nechceme propadnout mezi zaostalé a ekonomicky chudé země.
Zdá se, že až sem není mnoho sporného, ale právě v tomto okamžiku propukají vášně diskutujících. Ty vyvolávají různé návrhy na řešení nedostatku peněz ve státním rozpočtu pro účely školství.
Chceme-li být spravedliví, což u nás není příliš zvykem, musíme přiznat, že současná vláda nenese vinu za minulé chyby a zločiny. Stamiliardové částky, které zmizely ve vytunelovaných bankách, se nyní někde musí vzít. Pokud by chtěla vláda ušetřit tím, že by nechala padnout IPB, došlo by následnému hospodářskému poklesu, pravděpodobně krizi, která by ztráty státu ještě mnohonásobně zvýšila. A pochopitelně na školy by pak bylo ještě méně. A zde se dostáváme k prvnímu bodu, který mi v diskusích o školství chybí, je to pojmenování viníků, kteří odpovídají za tyto obrovské ztráty. A v neposlední řadě mi zde chybí i jistá sebekritika inteligence, která na základě znalosti světových zkušeností s fungováním tržního hospodářství a parlamentní demokracie měla od počátku upozorňovat na nedostatečný právní rámec atd., a měla takto vytvářet protiváhu jednostranným politickým koncepcím našich politiků.
To je ovšem minulost, která nás sice nyní velice omezuje, ale již nejde změnit. A tak přicházejí návrhy co dál. Jedna možnost je čekat na nápravu poměrů v ekonomice a na její následný růst, který přinese více prostředků do státního rozpočtu a tím i do školství. Samozřejmě i zde se mohou vysokoškolští pedagogové podílet svou výzkumnou i publikační činností na kultivaci tržního, politického a kulturního prostředí, a tím přispívat ke kýženému růstu. Občas tak i skutečně činí, avšak podle mého názoru stále ještě nedostatečně.
Ale i tato možnost se jeví jednak jako hudba vzdálenější budoucnosti, jednak jako něco dost abstraktního a těžko uchopitelného. A tak přicházejí návrhy jednoduché, všeobecně srozumitelné, které slibují rychlou nápravu. Jestliže problém spočívá v nedostatku státních peněz, zapojme do hry peníze soukromé. Zde můžeme uvažovat jak o vzniku soukromých škol, tak o placení studentů za studium, o ono pověstné školné. Soukromé vysoké školy jsou zatím mimo těžiště diskuse. Ta se soustřeďuje především na otázku školného (menší pozornost je věnována možnému rozdělení studia na stupeň bakalářský a následující, i když i o tom se mluví).
Co mne na této diskusi překvapuje, je její zarážející nevěcnost. Zdá se mi, že se vede více v ideologické rovině než v rovině seriozní diskuse.
Již první argument obhájců školného byl velice překvapivý. Jestliže budou studenti platit, bude jich moci více studovat, neboť jich školy budou moci více přijmout. To zní jistě velice přitažlivě, pokud se nezeptáme, kolik studentů odpadne, protože si studium za takových podmínek (9 500 Kč - humanitní až 33 000 Kč - umělecké obory - školného ročně) nebude moci dovolit. Odpověď na tuto otázku nám ale nemůže dát osobní anketa mezi několika našimi studenty, ale jen seriozní analýza celkové situace. V diskusích se nejen neobjevily argumenty o takovou analýzu opřené, ale ani jen nejmenší poukaz na to, že by byla prováděna.
V jemnější variantě se hovoří o studiu na úvěr (s jakým úrokem?), případně garantovaný státem, který student splácí až po skončení studia a nastoupení do zaměstnání při dosažení určité úrovně příjmů. Takové modely jsou někde v zahraničí uplatňovány. Ale jen někde, nikoliv všude a ani ne ve většině vyspělých zemí. V souvislosti s naší ekonomickou úrovní se musíme ptát , jestli se tím přece jen nevytvoří jiná bariéra pro studium, a to ekonomická. Jestliže přetlak studentů vzniká především na humanitních oborech, jsou to právě tyto obory, jejichž absolventi většinou nedosahují po skončení studia právě horentních příjmů. Takže by se sice zbavili nutnosti skládat přijímací zkoušky, ale jejich kalkulace prospěšnosti studia by jim mohla ukázat, že je to pro jejich ekonomicky chudší část příliš nákladná záležitost. A zde se musím opět zeptat: byly provedeny analýzy navrhovaných změn z tohoto hlediska, jestliže ano, proč se ve vedených diskusích o nich nikdo nezmiňuje?
Jistě si nemyslím, že bychom měli nekriticky napodobovat jiné státy, ale neměly bychom se přece jen poučit z jejich zkušeností? Místo toho jsme svědky účelového vybírání příkladů např. Rakouska (kde vyvolává odpor - viz demonstrace studentů svolaná na 11.10), se záměrným přehlížením příkladů opačných, zrušení školného ve Skotsku, které můžeme nalézt ve vyspělých zemích Evropské unie.
Jestliže takto zvláštně vedou diskusi někteří zástupci vysokých škol, musím se ptát, jestli jde opravdu o zájem tohoto státu a o zájem studentů, nebo jestli náhodou nejde o předvolební kampaň US a jejích sympatizantů, která si školné dala do svého volebního programu, přičemž má zřejmě zájem získat co největší počet hlasů od mladých voličů. Získat hlasy těch, kteří mohou být navrhovanými změnami postiženi, by bylo opravdu mistrovským kouskem.
Chceme skutečně, aby se školy otevřely co nejširšímu okruhu uchazečů, a nebo jde o jinou formu elitářství, v níž bude kvalitní vzdělání jen pro bohaté?
Je možné, že za některých podmínek by zavedení školného tento efekt nemělo, ale dosavadní nevěcný způsob vedení diskusí o této otázce mne nepřesvědčil nejen o výhodách školného samotného, ale dokonce ani o tom, že jejich účastníci hledají řešení výhodné pro studenty a občany tohoto státu vůbec.
