Energetická nejistota kanadskýma očima
Cenová hladina v Ontariu
Jako jinde ve světě rostou i v Kanadě ceny energie zejména pohonných hmot. V zemi, která si hlupácky pěstuje svoji závislost na silniční dopravě, se zdražení okamžitě promítá do stavu peněženky většiny občanů - zejména když z ní druhou rukou bere svoji daň kanadská zima.
Cena benzinu se za poslední rok zvýšila zhruba o 40 procent, tedy 50 na 70 centů za litr a více normálu. Motorová a topná nafta zdražila o 50-60% a zemní plyn se zdražil asi 20%. Jen elektrická energie zůstala (alespoň v Ontariu) na svém.
Ačkoli elektrická energie stojí poněkud mimo dané téma, není bez zajímavosti skutečnost, že dostatek elektřiny a regulace její ceny provinční vládou jsou považovány za základ vzestupu ontarijské ekonomiky. Tato situace se změní na jaře příštího roku, protože provinční vláda nakonec deregulovala i tento sektor.
Dopad zdražování
Dopad zdražení na průměrného občana naznačují čísla z vlastní domácnosti (středně velké auto se spotřebou 10 l/ 100 km, roční průměr 20 000 km, naftové topení, ohřev vody a vaření zemním plynem, zbytek elektřina).
Pokud ceny zůstanou na současné úrovni, zaplatíme ročně o 1100 dolarů víc za energii než před rokem (benzin + 440, topná nafta + 600, zemní plyn + 60).
Pro lidi s vysokými příjmy možná pakatel. Střední vrstva, do níž naše domácnost statisticky patří, bude přehodnocovat výdaje na rekreaci a jinou zbytnou činnost, kdežto již nyní (pracující) chudí jsou v loji, či jak by se ta pohroma dala vyjádřit.
O další stupeň hůře na tom jsou lidé, kteří pohonné hmoty potřebují k obživě - například farmáři a nezávislí řidiči (autodopravci) mohou být takovým zvýšením zatlačeni do bankrotu.
Zůstaňme ale u nezávislých řidičů, kteří jsou na kanadské scéně nejviditelnější. Většinou jsou napojeni na některou ze zasilatelských organizací, která jejich služby prodávají dál. Řidič ze svého příjmu hradí amortizaci vozidla, údržbu a pohonné hmoty. Zbytek je zisk (jde přece o soukromé podnikání), který může být podstatně ohrožen, pokud zasilatelská organizace není ochotna absorbovat výkyvy v ceně pohonných hmot.
Řekněme, že řidič ujede ročně 100 000 km a jeho vozidlo spotřebuje 20 l/100km. Při ceně 50 centů za litr jsou náklady na pohonné hmoty 10 000 dolarů ročně. Čtyřicetiprocentní zvýšení ceny (na 70 centů) znamená, že řidič zaplatí za rok 14 000 tedy o 4000 víc. U motorové nafty to je 5-6000.
A zde je jádro problému. Společnost, v níž jsou zisky velkých korporací nedotknutelné, očekává, a to v rozporu s vlastní ideologií, že řidič pokryje zvýšení nákladů z vlastní kapsy, tedy ze zisku svého drobného podnikání.
O čem se mluví
Vzhledem k roli, kterou v Kanadě hrají pohonné hmoty, se všechno točí kolem jejich ceny respektive tří základních složek, které ji ovlivňují. Tedy ceny suroviny, daní a zisku. Cenu ropy mají do značné míry v ruce země sdružení OPEC. To jsou ti darebáci, kteří mají pod palcem ropné kohoutky a podle maximalizují svůj zisk využitím zákona o nabídce a poptávce. Kritika jejich počínání je zatím mírná. Nelze ale vyloučit, že pokud rozpor mezi plýtváním energií ve "vyspělých" státech a snahou států OPEC neprodávat svoji surovinu lacino (kupodivu ještě nepřišli na to, že by neměli vyvážet ropu, ale ropné produkty) přesáhne práh bolestivosti, přijde zase ke slovu oheň a meč (záminka se vždy najde). Připomeňme si v této souvislosti, že vedle Třetí říše a Izraele i Američané si o sobě myslí, že jsou Prozřetelností vyvolený předvoj lidstva a že mohou svoje posvátné zájmy nadřazovat všemu ostatnímu.
Daň z pohonných hmot se stala vhodnou municí pro politické přestřelky. Podle informace, zveřejněné na stránkách CBC, se celkový podíl státní pokladny na prodeji benzinu příliš nemění (v roce 1991, 1999 a 2000 to bylo 43.6, 50.5 a 46.3 centů z každého dolaru tržby. Ve stejném období vzrostl podíl ceny ropy z 26, na 30 a 38 centů z každého dolaru. Samotná daň tedy růst ceny příliš neovlivňuje, protože jen jedna její složka (8% prodejní daň počítaná z celkové ceny) je pohyblivá. Proto se daň, jak údaje naznačují, s rostoucí cenou relativně snižuje. Celkově ovšem stát dostává víc peněz, když ceny rostou.
Tato skutečnost je využívána opozičními politiky, kteří si začínají přihřívat svůj volební guláš.
V Kanadě totiž vypuknou v kozinovském termínu federální volby, jejichž ústředním motivem nejspíše bude snížení daně ze mzdy, hledání peněz na zdravotní péči, školství a zbytky vědy a možná nějaká ta záplata na státní dluh.
V podstatě to je nechutná komedie. Na federálním parlamentním kanálu obviňuje pravá opozice o maličko levější vládu, že lpí na liberálních manýrech a odmítá snížením daně pohonných hmot podpořit všeobecný blahobyt. Na kanálu provinčního parlamentu otlouká levá opozice své o něco pravicovější vládě o hlavu slib, že bude pravice bude snižovat daně (a nedělá to).
Protože snížení daní a zvýšení výdajů jsou protisměrné procesy, je neochota jakkoli zbarvené vlády sáhnout na daň z pohonných hmot celkem vysvětlitelná.
Vzhledem k tomu, že spotřebitelova kapsa není bezedná, lze současnou situaci chápat i jako psychologický boj vlády a rafinerií o její obsah. I kdyby se daň z litru o nějaký ten cent snížila, cena se nejspíš dost rychle vrátí na současnou úroveň a vláda bude tam, kde byla.
Výrobci a distributoři vědí jak trh zvládnout. V Severní Americe se často zdůrazňuje, že padla ta či ona magická hranice. V případě ceny benzinu to bylo 50, 60, a naposledy 70 centů za litr. Každá hranice se nějakou dobu testuje až si nakonec spotřebitel zvykne na číslovku, kterou cena začíná. Podle posledních zpráv se ve Victorii (hlavním městě Britské Kolumbie) začínají zkoušet reakce publika na číslovky 8 (pro normal) a 9 (pro super).
Politikové se tedy vzájemně osočují, vyjadřují starost o blaho občanstva a myjí si svoje nepříliš čisté ruce mýdlem značky "tržní ekonomika".
Poněkud na okraji zůstávají zisky z výroby a prodeje pohonných hmot. Veřejnost je sice přesvědčena, že jsou příliš vysoké a že ceny u čerpadel jsou manipulovány, ale taková věc se ale dá těžko dokázat, zvlášť když různé komise, které čas od času pohyb cen zkoumají, jsou impotentní.
O čem se (téměř) nemluví
Především se nemluví o tom, že současná situace je jedním z dalších dokladů toho, že zchaotizovaný svět přestává fungovat. Vládám chybí - a to v různých proporcích - ekonomické nástroje a politická vůle něco podniknout.
Dále se nemluví o tom, že chybí jakákoli koncepce zajištění energetické potřeby v budoucnosti. Přesněji řečeno, vidina okamžitých zisků zatlačuje do pozadí úvahy o budoucnosti vůbec.
Pomíjí se bezuzdnost s níž reklamní mašinérie vmanévrovává severoamerické spotřebitele do neuvěřitelného plýtvání vším včetně pohonných hmot. Za příklad mohou sloužit údaje o dodávkách (pickup trucks) a SUV (Sport Utility Vehicles) na kanadském trhu. Vzhledem k tomu, že většina dodávek nikdy nic nepřepravuje a většina SUV nikdy neopustí silnice, lze tvrdit, že jediný důvod, proč je lidé kupují je udržení kroku se sousedem Novákem, chci říct s Jonesem. Reklamy samozřejmě cudně zamlčují, že zisk z prodeje nenasytného pickupu nebo SUV je daleko větší než z běžného a nedejbože úsporného osobního auta.
Pro zajímavost uvádím údaje pro rok 2000 z příručky kanadského federálního Ministerstva přírodních zdrojů. Jsou uvedeny v pořadí Výrobce - kategorie vozidla - celkový počet typů motorů/počet motorů s obsahem pod 3.0L - průměrný obsah motoru (L) - průměrná spotřeba ve městě v L/100 km - průměrná celková spotřeba v simulovaném provozu (55% město 45% dálnice). Posledně jmenovaný údaj je patrně značně optimistický, protože předpokládá nerealně nízkou průměrnou rychlost 70 km/hodinu).
General Motors - pickup - 9/1 - 4.7 - 16.8 - 14.2 SUV - 8/2 - 4.3 - 15.6 - 13.6
Ford - pickup - 4/0 - 4.3 - 15.3 - 13.1 SUV - 4/0 - 4.8 - 15.6 - 14.1
Toyota - pickup - 4/2 - 3.2 - 12.9 - 12.0 SUV - 3/1 - 2.7 - 12.6 - 11.2
Je třeba uznat, že reklama pracuje pro výrobce těchto palivožroutů velmi dobře. Dokonce se jí podařilo vtěsnat do mysli zákazníků i pojem "ekonomický provoz" použitím nic neříkající informace, že to či ono vozidlo patří mezi neúspornější ve své kategorii.
Zmíněná příručka dokládá i nedostatek politické vůle dotknout se problému plýtvání paliva. Ministr Ralph Goodale si totiž v jejím úvodu pochvaluje, jak výrobci významně zlepšili účinnost vozidel a snížili emise.
Takměř tabu je otázka veřejné dopravy. Chybí jakákoli dlouhodobá koncepce jejího rozvoje. Neexistuje dostatek politické vůle pojímat náklady na vybudování a udržování potřebné infrastruktury jako investici do budoucnosti. Nejde ani tak o peníze jako o změnu myšlení. V zemi, jejíž ekonomika je silně závislá na ziscích z výroby a prodeje motorových vozidel to ale není lehké.
Reakce spotřebitelů
Reakce většiny spotřebitelů zatím nepřekročila hranici resignace. Chodit pěšky a sedět doma ve svetrech je řešení s omezeným dosahem.
Proti zdražení pohonných hmot výrazněji protestují pouze nezávislí řidiči nákladních aut i když ne tak ostře jako jejich evropští kolegové. Cena pohonných hmot samozřejmě postihuje i farmáře, ale ti spíš protestují proti klimatu - přeneseně i doslova - ovlivňujícímu jejich existenci. Navíc nejsou organizačně tak silní jako řidiči, aby si jich někdo moc všímal.
Britské listy nedávno přetiskly článek z deníku Guardian. Hugo Young v něm píše: "Kdo proboha jsou ti lidé, kteří si osobují dávat vládě lhůtu 60 dnů, do níž prý musí vláda učinit něco proti vysokým cenám benzinu. Proč by měla skupina farmářů, kteří jsou chráněni obrovskými dotacemi před tržní realitou, vydírat šéfa státu? Arogance závozníků má fašistické podtóny. Jestliže přichází přímá demokracie, měla by mít representativnější původ než tohle".
Domnívám se, že jde o populistické zjednodušení daného problému a tím pádem o velmi špatnou žurnalistiku. Ti "vyděrači" totiž protestují nikoli z nějaké zvláštní záliby ve veřejných vystoupeních - ostatně každý den, kdy nemají rito, nebo neposekají pole, je stojí další peníze - ale kvůli pocitu ohrožení vlastní existence a nemožnosti ovlivnit situaci "normálními" prostředky.
Youngovy argumenty nejsou nijak ojedinělé. Jisté je, že pořád platí osvědčené "rozděl a panuj" a tak se moc snaží oslabit odborové organizace diskreditací jejich členů v očích veřejnosti. Jednou jde o řidiče, jindy o učitele nebo zdravotní personál. Každá záminka je vhodná - a v dané souvislosti každý Young.
Na konci citovaného článku z Guardianu je výzva politikům: "Obhajujte svou strategii. Řekněte otevřeně, jakou chcete společnost, přiznejte to, jestli chcete vysoké daně. Argumentujte, proč je důležité zdaňování benzinu a vysvětlete, jaké služby to financuje. Respektujte náladu veřejnosti a snažte se pochopit její život. Děláte-li věci pokoutně, končí to tak, že tím urážíte dobře informované voličstvo."
Myslím, že i zde zůstává Young příliš na povrchu. Z jednání politiků je představa jejich světa zjevná. Proč jsou daně z principu důležité, není třeba nikomu vysvětlovat. Jak se s nimi nakládá je věc jiná, ale ve světě, v němž není osmi nejmocnějším žinantní utratit za tři dny neproduktivního sumitování na většině demonstrantů nepřístupné Okinawě 700 milionů dolarů, se na takové téma dá jen těžko diskutovat. Prostřednictvím průzkumů veřejného mínění vědí politikové velmi dobře, do jaké míry je společnost ohlupená a přesně podle toho s ní nakládají. Jistě, tu a tam se netrefí, ale většinou to přežijí bez úhony na svém politickém zdraví.
Problém je v tom, jak vytvořit klima v němž se daří myšlení a politické vůli ke změnám.
Jiří Jírovec
PS Nechci vzbudit dojem, že v Kanadě nejsou lidé, kteří se budoucností nezabývají a nemají k ní co říct. Nejsou ale příliš viditelní a navíc jejich hlas zaniká v hluku konsumního násilí, mýdlových oper, reklam a burzovních zpráv, jímž je občan otupován.
