Vliv MMF a Světové banky na vývoj světové ekonomiky
(k 56. výročí MMF a Světové banky)
Tibor Vaško
Tyto dvě mezinárodní organizace prošly za své existence významným vývojem. Při jejich vzniku v červenci 1944 v Bretton Woods bylo 44 zemí. Na konci sedmdesátých let to bylo 118 zemí a v prosinci 1993 to bylo 178 zemí. ČSR byla členem do r.1954. Nyní je ČR opět členem.
Původním účelem těchto organizací spolu s GATT bylo docílit jisté rovnováhy mezi udržitelnými mezinárodními pravidly obchodu a schopností národních vlád sledovat, pokud možno nerušeně, své domácí ekonomické cíle a v tomto smyslu sehrály významnou roli ve světě mimo sovětský blok. Tato pravidla však přestala v praxi finančních kruhů platit počátkem sedmdesátých let. V obchodě také stále více dorážela mezinárodní pravidla na vnitrostátní rozhodování. Dokazuje to i uruguayské kolo vyjednávání o zásadách GATT (září 1986 - prosinec 1993) v oblasti služeb, intelektuálního vlastnictví, pravidel pro investování, technických bariér pro obchod a zemědělství.
Během osmdesátých let totiž začínaly mít podniky zejména v technicky náročných oborech, firmy globální vliv. Jejich výrobky totiž vyžadovaly velké náklady na výzkum a vývoj a návratnost těchto investic bylo možno zajistit jen na globálním trhu. Technická politika a instituce přitom zůstávaly národními.
Všechny tyto procesy je možno pochopit jako důsledek průmyslové výroby rozvinutých zemí, která v letech 1964 - 1992 stoupala v průměru o 9 procent ročně, zatímco vývoz těchto zemí stoupal o 12 procent ročně. Objem půjček bank přes národní hranice stoupal o 23 % ročně. Jinými slovy, stoupala mezinárodní ekonomická závislost.
Součástí tohoto vývoje se staly i rozvojové země. V průmyslově rozvinutých zemích nevedla provázanost mezinárodního kapitálu s výrobou k problémům, avšak rozvojové země Jihu se dostaly do značných potíží. Posléze, v letech 1984 - 1990 činil čistý kapitálový přenos z Jihu na bohatý Sever 155 mld. dolarů. Proto publikaci k 50. výročí MMF a SB nazvali představitelé rozvojových zemí "50 let stačí" a Walden Bello nadepsal svůj příspěvek "Globální ekonomická kontrarevoluce: Jak Severní ekonomické válečnictví devastuje Jih".
Šedesátá a sedmdesátá léta charakterizovala OSN jako dvě desetiletí rozvoje. Většina rozvojových zemí se rozhodla k ekonomickému rozvoji na základě programů založených na vedoucí roli státu, ochraně domácího trhu a silné regulaci západních investic.
I když mezi rozvojovými zeměmi byly jisté rozdíly, přesto se tyto země sjednotily a pomocí UNCTAD a Skupiny 77 žádaly přerozdělení globálního bohatství. Výsledkem bylo dočasné ovládnutí cen ropy skupinou OPEC. Podle vzoru této skupiny zemí, vyvážejících ropu, se objevovaly pokusy organizovat kartepro těžbu bauxitu, cínu a jiných surovin. Kdyby se to bylo povedlo znamenalo by to dle W. Bella začátek "Nového mezinárodního ekonomického řádu".
I když to netrvalo dlouho, tento postoj rozvojových zemí vyvolal silnou "protijižní" náladu, která přispěla k vítězství R. Reagana v amerických volbách. Tato nálada v USA nastala o desetiletí před Evropou souběhem několika událostí a proto se k ekonomické hrozbě rozvojových zemí přidala například prohra USA ve Vietnamu a íránská krize, spojená s obsazením velvyslanectví USA v Teheránu islámskými fundamentalisty.
Reaganův projekt využil pokles cen surovin na nejnižší úroveň od třicátých let. Hlavním mechanismem však byla restrukturalizce tehdy existujícího programu ekonomické pomoci, který byl nástrojem jisté redistribuce bohatství za vlády liberálů, jakým byl R. McNamara, na zbraň která zhoršila situaci zemí třetího světa.
Byla to výběrová zbraň: Půjčky pro strukturální přestavbu (Structural Adjustment Loan-SAL).
Pravicoví ekonomové začali považovat silný stát, ochranu domácího trhu a regulaci zahraničních investic za stavební kameny " nového podvratného mezinárodního ekonomického řádu". Jejich rozbití se stalo prioritou politiky Severu a hlavním "beranidlem" ničícím "hradby" národních ekonomik byly právě SAL., Půjčky pro strukturální přestavbu.
Tyto milionové půjčky nebyly vázány na konkrétní projekt, ale vlády zemí, které je měly dostat, se musely zavázat k provedení drastického liberalizačního programu. Cílem bylo zmenšení role státu v hospodářství, snížení bariér pro import, odstranění restrikcí na zahraniční investice, odstranění subvencí domácího průmyslu, snížení výdajů na sociální účely, snížení mezd, devalvace měny a upřednostnění výroby pro export, před výrobou pro domácí trh.
Ekonomové Světové banky tato opatření prosazovali jako nutné zlo pro zvýšení hospodářské efektivnosti. Vůdcové třetího světa jim však nevěřili a jen málo z nich si přijalo takovéto půjčky.
Bohužel začalo mít počátkem osmdesátých let stále více zemí potíže se splácením velkých půjček které jim poskytly soukromé banky Severu v sedmdesátých létech. Tyto rozvojové země tedy začaly požadovat souhlas Světové banky s přerozdělením splátek. Protože jiné půjčky nebyly pro rozvojové země k dispozici, vlády rozvojových zemí se vzdaly. Na konci r. 1985 již dvanáct z patnácti největších dlužníků - včetně Argentiny, Mexika a Filipín - předložily strukturální programy pro drastický liberalizační program, jaký si přála Světová banka.
Koncem osmdesátých let už probíhalo 187 programů SAL pod dohledem Světové banky a MMF, který kontroloval dodržování schválených rozpočtových škrtů. Obě organizace tak vnutily rozvojovým zemím strategii ekonomického zaostávání.
Spolupráce Světové banky a MMF se změnila po vzniku "Nástroje pro strukturální korekce" (Structural Adjustment Facility - SAF) v roce 1988. Zejména to pocítily země podrovníkové Afriky, ze 47 zemí tohoto regionu má půjčky SAL 30 zemí. A tak se SAL stal nejen efektivním mechanismem pro vymáhání dluhů a přerozdělení finančních zdrojů z Jihu na Sever, ale i nástrojem pro drastickou transformaci zemí od Argentiny až po Ghanu. Státní zásahy do hospodářství byly podstatně omezeny, ochranné bariéry proti dovozu ze Severu byly odstraněny, restrikce investic zrušeny a politika upřednostnění exportu zapojila domácí průmysl do kapitalistického světového trhu, na kterém dominuje Sever.
Korunu tomuto úsilí SB a MMF nasadila Indie, když v r. 1991 slíbila dalekosáhlé reformy svého hospodářství výměnou za poskytnutí strukturálních půjček, aby mohla zvládnout své zadlužení. Indie přitom byla vedoucím bloku neangažovaných zemí a hlavním přívržencem státem vedeného ekonomického rozvoje. Konzervativní publikace jako "The Economist" věnovaly této skutečnosti takovou publicitu, jako rozpadu sovětského bloku.
Hořký lék, ale pomoc to nebyla
Cena ovládnutí Jihu byla strašná, píše W. Bello. V průměru poklesl HDP podrovníkových zemí klesal v osmdesátých letech ročně o 2,2 % a příjem v těchto zemích na obyvatele klesl na úroveň šedesátých let. Skupina poradců OSN uvedla ve zprávě, že na celém kontinentu se hroutí zdravotní systém pro nedostatek léků, školy nemají knihy, university knihovny a laboratoře. Mělo to i dopad na životní prostředí, když země byly nuceny vykácet lesy a těžit další zdroje, aby měly na zaplacení úroků.
Tento proces v Latinské Americe pokládají "za největší loupež od dob dobyvatele Cortéze" a osmdesátá léta pokládají za ztracené desetiletí. Podvýživa na venkově vyvolala návrat cholery, o které vládla představa, že už byla zcela vymýcena.
Technokrati v SB a MMF pohlížejí na tuto sociální devastaci jako na "hořkou pilulku", kterou Jih musí spolknout, aby nabyl ekonomického zdraví. Po deseti létech zatím tito technokraté nebyli schopni ukázat na jediný úspěch. Někdy poukazují na Chile jako vzor, ale okamžitě mění téma, když se poukáže na hlad a podvýživu na chilském venkově a na fakt, že reálné mzdy klesly v Chile od počátku sedmdesátých let o čtyřicet procent. Někdy poukazovali na Mexiko, ale to již přestalo.
W. Bello pokračuje, že to jsou snad přistěhovalci, kteří nejlépe pochopí, že strukturální program nebyl míněn jako přechod k prosperitě, ale jako trvalá podmínka ekonomických potíží zajišťující, že Jih nikdy nepovstane, aby ohrozil Sever.
Jsou i takoví, kteří mají obavy. Např. Jacques Attali, bývalý ředitel Evropské banky pro rekonstrukci a rozvoj, napsal, že jedním z možných důsledků tragédie Sever-Jih může být válka, úplně jiná než ty, jaké jsme zažili v moderních dobách, válka která bude připomínat nájezdy barbarů ze sedmého a osmého století. K podobnému názoru dospěla residentská komise pro integrovanou dlouhodobou strategii USA, když napsala, že konflikt s třetím světem je forma války, kdy je nepřítel přítomen všude a je nepravděpodobné, že se někdy vzdá. Komise pokračuje, že v minulosti jsme považovali tyto útoky za sled přechodných a samostatných krizí, nyní je však musíme pokládat za trvalý dodatek k seznamu pro plánování obrany.
W. Bello není tak pesimistický. Říká, že by bylo možno problém vyřešit, kdyby se našli dostatečně odvážní lidé na Severu, kteří by uznali zodpovědnost Severu za devastaci Jihu a pokusili se o jediné možné řešení globálního problému: vytvoření aliance Sever-Jih, která odstraní pouta strukturálního přizpůsobování a vrátí Jihu suverenitu.
Čas pro globální New Deal?
Zajímavé názory přinesli Terry Collingsworth, J. William Goold, Pharis J. Harvey, zabývající se otázkami mezinárodního pracovního práva (Foreign Affairs, leden/únor 1994). Sarkasticky konstatují, že boj kapitalismu s komunismem skončil a vítěz učinil svět bezpečným a účinným místem pro byznys. Skutečnost je názorná. Nike vyrábí své drahé boty v Indonésii, kde dělnice pracují dlouhé hodiny za 38 dolarů měsíčně. Wal-Mart, K-Mart a Sears, velké obchodní řetezce, šijí košile v Bangladéši, kde kulturně pasivní islámské ženy šijí 60 hod. týdně za méně než 30 dol. měsíčně. Samozřejmě uvedené společnosti prodávají tyto košile za americké ceny v USA. Podíl mzdy na jedné košili je 4 centy (asi 1,50 Kč). Koncerny to zdůvodňují tím, že musí zůstat konkurenceschopnými, ale všichni jejich konkurenti šijí také v Bangladéši. Přitom řada podniků v zemích Severu se likviduje. Podobné příklady se popisují v souvislosti s dohodou NAFTA mezi USA a Mexikem.
Tyto příklady ukazují jak globální ekonomika dovolila nadnárodním společnostem uniknout těžce vydobytým pracovním normám, platným v rozvinutých zemích a zvolit si dělníky v rozvojových zemích, které si navzájem konkurují ve snaze získat zahraniční investice. Heslo "volný trh pro vytvoření prosperující globální ekonomiky" v praxi odpírá dělníkům jejich podíl na tvorbě bohatství. Často dělníci v rozvojových zemích kteří se nemohou bránit, nemají jinou možnost, než pracovat za jakýchkoliv podmínek. Tím nadnárodní monopoly posunuly situaci na trhu práce na konec předminulého (19) století.
Vlády nemají moc jak zaručit práva dělníků. Všechno přenechaly nadnárodním monopolům. Ty úspěšně čelí každému úsilí zavést "sociální dodatek" do každé dohody (NAFTA, GATT) a do statutu Evropského společenství. Přitom tyto monopoly oživují v novém hávu heslo General Motors "co je dobré pro americké nadnárodní monopoly, je dobré pro Ameriku". Jejich četní a pohádkově placení právníci a ekonomové, jako potulní obchodníci prodávají globální variantu volného trhu. Vymysleli si nový pojem "trickle down economics". Je to názor (teorie), že bohatství nadnárodních monopolů nakonec "prosákne" i k malým podnikům a jednotlivcům.
Stanovisko monopolů k regulacím je, že regulace jsou prospěšné, pokud chrání jejich zájmy, a špatné, pokud ohrožují jejich zisk. Proto je většina mezinárodních dohod určena hlavně pro ochranu vlastnických zájmů a na jejich tisících stranách není ani slovo o základních právech zaměstnanců.
Zastánci monopolů argumentují tím, že zákony pro globální obchod není vhodným místem pro globální legislativu. Monopoly ignorují historickou zkušenost "provázání" sociální legislativy s obchodním systémem a její velké výhody. Zde je nejvhodnějším příkladem Rooseveltův New Deal, který zasáhl poprvé na národní úrovni. Roosevelt ve své zprávě Kongresu v r. 1937 "Fair Labor Standards Act" konstatoval:"Zboží vyrobené za podmínek, které nesplňují základní úroveň slušnosti, je nutno pokládat za kontraband a nesmí mu být povoleno znečišťovat kanály mezinárodního obchodu".
Význam tohoto zákona vynikne, když si uvědomíme, že v době velké hospodářské krize v USA si tamější státy navzájem konkurovaly snižováním ochrany zaměstnanců, podobně jak to nyní dělají rozvojové země. Důsledek zákona byl, že nejen zvýšil mzdy a zlepšil pracovní podmínky, ale také vedl k růstu kupní síly obyvatelstva a přispěl k poválečné prosperitě, v podstatě využitím principu keynesianismu.
Když zanedbáme morální stránku současné globální situace, že monopoly využívají zbídačené dělníky, kteří se nemohou ve svém politickém systému bránit, nemá ekonomický smysl pokládat pracovní normy za irelevantní pro obchodní politiku. Když se přesune výroba do rozvojových zemí, zvýší se nezaměstnanost v rozvinuté zemi a sníží se kupní síla obyvatelstva. Placením hladových mezd v rozvojových zemích nevznikne nová kupní síla, která by nahradila v dané rozvojové zemi ztracenou kupní sílu.
Globální ekonomika, dle tří výše uvedených autorů, vyvolala rozptýlení úsilí vlád používat fiskálních a měnových nástrojů pro podporu ekonomického růstu. Národní úsilí pro zvýšení souhrnné poptávky často vyvolá jen spotřebu, zatímco investice, výroba a zaměstnanost stoupne v jiných zemích. Toto "prosakování" snižuje účinnost hospodářské politiky. Stimulace růstu v jedné zemi, pokud sousední země stagnují, jen zvýší import a imigraci do expandujícího hospodářství, proto je řešení nutno hledat koordinovaně na globální úrovni.
Z těchto důvodů ze odvozuje potřeba něčeho jako globální New Deal. Globálně aplikovatelná práva pracujících a pracovní podmínky by mohly představovat základnu pro vytvoření globální třídy spotřebitelů, podpořit skutečnou efektivnost ve výrobě a zastavit destrukční sestupnou spirálu podbízení se v oblasti mezd a pracovních podmínek.
Prvním krokem v tomto směru by mohl být zákon o Všeobecném systému preferencí (GSP -Generalized System of Preferences Act), který garantuje bezcelní dovoz do USA těm zemím, které splňují pět bodů (které určilo ILO) práv zaměstnanců (právo shromažďování, kolektivního vyjednávání, nepoužívání nucené a dětské práce, zdravotní a bezpečnostní podmínky a minimální mzda).
Autoři také doporučují přijmout část preambule GATTu, která údajně obsahuje myšlenku - "upevnit světové hospodářství zvýšením kupní síly zaměstnanců a umožnit jim přístup ke zboží, které vyrábějí".
Závěr
Z výše uvedených dvou studií lze odvodit řadu poučení. Jedno, obecně systémové, je, že když vývoj společnosti není participativní, když se část občanů nemůže podílet na společenském rozvoji, dochází nutně ke vzrůstajícím rozdílům uvnitř společnosti. Na národní úrovni je toho důkazem vývoj minulých nejméně 150 let. Tentýž problém vzniká obdobně nyní na globální úrovni. Tak jsme se z globálního hlediska vlastně znovu octli na konci 19. století, kdy vznikalo dělnické hnutí, které doté doby nemohlo dostatečně ovlivňovat hospodářský vývoj. Výsledkem úsilí dělnického hnutí byl kapitalistický stát blahobytu, který docílil v zemích Severu nebývalého úspěchu, také pod tlakem konkurence bývalých komunistických zemí. Když tato konkurence pominula, lze stát blahobytu demontovat a nerušeně nastolovat v rozvojových zemích poměry připomínající přelom devatenáctého a dvacátého století.
Počátky nepokojů v rozvojových zemích lze přirovnat k prvním vystoupením dělníků před více než sto lety v Evropy s tím rozdílem, že oni se zároveň zasazují i za práva svých zemí ve světové rodině národů. Společné mají také to, že před nimi je ještě dlouhá cesta, stejně jako byla před našimi pra-prarodiči koncem předminulého století. Jak je však známo, dějiny se nikdy neopakují s velkou přesností.
(Redakce Britských listů výše uvedený text podstatně jazykově přepracovala.)
