Byl jsem bezdůvodně zmlácen

Jmenuji se Tim Edwards, jsem britský občan.

101 Shirley Street Hove, East Sussex BN33WH

tel. 004411273720501

1. října 2000

Přiletěl jsem do Prahy ve středu 20. září, abych se setkal se svým přítelem z Indie, panem Satinah Sarangim, který byl pozván, aby promluvil o ekologickém dluhu na veřejném fóru, které se konalo 25. září v Národní knihovně. Od začátku tohoto roku jsem společně s panem Sarangim pracoval na klinice v indickém Bhópálu.

Byl jsem zatčen cestou do pizzerie na náměstí Republiky v úterý 26. září kolem 21. hodiny, když jsm šel kolem hotelu Renaissance, který je naproti vchodu do stanice metra Náměstí Republiky. Společně se mnou byli zatčeni další dva lidé: Jane Dennet-Thorpe, britská občanka, která pracuje jako akademička v Holandsku, a Matt Price, americký občan, který pracuje jako historik v Berlíně. Pan Price, který pracuje také pro rozhlas, měl na klopě novinářský průkaz.

Když jsme míjeli hotel, který byl obšancován policií, zastavil u vchodu autobus. Vystoupili z něj lidé, kteří byli evidentně delegáty zasedání MMF a SB. Nato mí dva přátelé udělali několik kroků dopředu a třikrát nebo čtyřikrát řekli směrem k delegátům nahlas slovo "hanba". Já jsem šel vzadu neříkal jsem nic. Poté co moji přátelé minuli autobus a delegáty, vrhla se na nás na všechny policie. Asi čtyři policisté mě několikrát udeřili pěstí do trupu a mrštili mnou o zeď hotelu. Tam jsem byl prohledán a shozen na zem. Na zápěstí mi nasadili plastiková pouta, která utáhli tak, že mi do rukou netekla krev, a způsobili tak pohmoždění zápěstních kůstek.

Když jsem se zvedl, zeptal se mě pan Price, jestli jsem v pořádku. Podíval jsem se na něj a viděl, že mu z nosu teče krev. Řekl mi, že když před chviličkou ležel na zemi, kopali ho do obličeje. Všechny tři nás strčili čelem k hotelové zdi. Žádali jsme tlumočníka a později i o uvolnění pout. Vysmáli se nám. Když jsme se spolu pokoušeli mluvit, křičeli na nás, kopali nás do nohou, vyhrožovali (policista mlátil do zdi vedle nás) nebo nám hlavu přitlačili ke zdi. Pan Price tak utrpěl vážné zranění čela. Drželi nás tak déle než hodinu. Po celou dobu nám policisté rozkopávali nohy, šlapali nám po nohách a podobně nás fyzicky šikanovali. V žádném jazyce nesdělili důvod našeho zadržení.

Slečna Dennet-Thorpe a já jsme byli převezeni na policejní stanici poblíž obchodního domu Tesco na Národní třídě. Řidič jel tak bezohledně, že na rohu dostal smyk a málem narazil do auta zaparkovaného na protější straně ulice. Policista, který mě vedl do budovy policejní stanice, mě okamžitě, jakmile jsme byli z dohledu, udeřil do pravé části obličeje. Potom mě strčil ze schodů vedoucích dolů na policejní stanici. Naštěstí jsem udržel rovnováhu. Cestou ze schodů mi policista boucháním pěstí do dlaně naznačoval, že mě uvnitř čeká bití. Jen co jsem sešel ze schodů, policista mě bouchl do žaludku, pak mě nadzdvihl a praštil mnou obličejem o zeď. Pokračovalo totéž fyzické týrání jako před hotelem.

Nálada mezi policisty na stanici byla nepřátelská, agresivní a hrozivá. Hrozba násilí byla všudypřítomná. Po registraci jsem byl umístěn do cely společně s třemi dalšími muži, z nichž jeden silně krvácel z nosu. Cela se během chvilky zaplnila asi 15 lidmi. Tu noc jsme nedostali najíst ani napít.

První jídlo jsem dostal až druhý den asi v 10 hodin ráno. Krajíček chleba a pár sýrových sušenek. Řekli nám, že jestli chceme jíst, musíme zaplatit. Během odpoledne jsme udělali sbírku a o půl páté jsme se najedli. Další jídlo jsme dostali až o půlnoci na Imigračním centru poblíž Vihohrad, kam převezli cizí státní příslušníky. Dostali jsme několik balíčků sušenek z vajíček, cukru a mouky. Vodu nám nedali. Vody na stanici bylo tak málo a byla tak strašně chlorovaná, že se nedala pít. Několikrát jsme to zdůrazňovali, ale nikdo nám nic k pití nedonesl.

K asi nejstrašnějším incidentům, jichž jsem byl svědkem, došlo na Imigračním centru poblíž Vinohrad. Od odpoledne 27. září nás tam brali postupně, ve skupinkách po šesti a osmi, bez jakéhokoli vysvětlení. Dohromady nás bylo asi šedesát, dohlíželo na nás 8 velice agresivních příslušníků pořádkové policie. Dali nám naše věci a rozvázali pouta. Žena vedle mě vytáhla mobilní telefon a pokusila se zavolat. Dva policisté se vrhli mezi zadržené, telefon jí sebrali a rozbili ho. Pak jsme museli všichni ven z velké místnosti, kde jsme pohodlně seděli, na chodbu, která byla asi 9 stop široká a 40 stop dlouhá. Na jednom jejím konci byla zeď, dveře vedoucí z chodby byly zamčené. Pořádková policie zatarasila volný konec chodby a donutila nás sednout si. Policisté pořád bouchali obušky do rukou - lidé se báli, že se na nás vrhnou. Jedna žena vytáhla fotoaparát a pokusila se celou tu děsivou scénu vyfotografovat. Policisté si ale všimli blesku. Tři si prokopali cestu mezi lidmi stlačenými na malém prostoru, prohledávali tašky a když našli fotoaparát, skopali osobu, která byla vedle tašky. Pak mrštili fotoaparátem o stěnu a vyrvali film. Filmy z fotoaparátů systematicky vytahovali všem předvedeným osobám. Zlikvidovali také všechny ostatní nepovolené věci.

Ačkoli jsme o to neustále žádali, bylo nám naprosto odepřeno právo telefonovat. Panu Priceovi bylo po celou dobu zadržení odmítáno lékařské ošetření zraněného nosu. Já jsem byl propuštěn z Imigračního centra ve čtrvtek 28. září v 8:15 s deportačním razítkem v pase. Ačkoli to bylo téměř 36 hodin po mém "zatčení", nebylo mi formálně sděleno žádné obvinění ani žádný důvod vyhoštění.

Dodatek