Dopis z Alice Springs č.6
Malby do písku
Tak jsem zase onehdá narazil na Possuma. Přihodilo se to v místní irské restauraci, kde se může přihodit cokoliv. Possum se ku mne hlásil jako ku svému příteli a tak jsem hned věděl, že mne to bude stát nejméně jedno pivo. Mohlo to být dražší, kdyby mne oslovil "bratře" byla by to minimálně piva dvě. Takový už je život. Mluvím-li tu o Possumovi nemám na mysli to roztomilé zvířátko nýbrž věhlasného domorodého malíře, který je ve světě znám pod jménem Clifford Possum.
Jeho věhlas se nedávno ještě zvýšil, když se o něm psalo snad ve všech australských novinách. Clifford se musil umýt, evropsky obléknout a zaletět do Sydney k soudu, aby tam svědčil proti nějakému Johnu O'Loughlinovi, obchodníkovi s obrazy. Je to příběh smutný, poučný a žel i zcela obvyklý.
Již při prvním setkání, kdy jsme seděli písku řečiště Todd, vyprávěl mi zcela opilý Possum jak se potkal s anglickou královnou. V jedné prestižní londýnské galérii totiž jistá Rebecca Hossack uspořádala výstavu, věnovanou právě umění tohoto osobitého domorodce.
Najmula si na to australského uměnímilovného odborníka a ten naložil Clifforda do letadla a přivezl ho jako exotickou ozdobu do Anglie. Potíž byla v tom, jak se mi Possum svěřil, že na té svoji výstavě nepoznal ani jeden obraz. Jeho bělošský poradce mu však slíbil, že když nebude kazit náladu, tak mu koupí pivo a později si to nějak všechno vysvětlí.
Nic moc se nevysvětlilo, zjistil Possum, když seděl v letadle zpět do Austrálie a jeho uměnímilovný poradce zmizel i se šekem na deset tisíc liber. Když jsem Possuma poslouchal, myslil jsem si, že tak trochu opilecky blábolí. Mezitím se mi podařilo si tuto historku ověřit, tak nějak se to vskutku stalo.
Possum je jedním z nejznámějších aboridžinálských malířů, a zdalipak uhádnete proč? On je totiž skoro slepý, a to je z hlediska uměnímilovného trhu ještě lepší než kdyby byl mrtvý. Malovat už nemůže, takže jeho obrazy mohou stoupat v ceně. Ta londýnská výstava nebyla nikterak výjimečná. Při soudním přelíčení v Sydney bylo přineseno několik Possumových obrazů, jejichž cenu nějaký místní odborník odhadl na půl milionu dolarů.
Teď si povězme o tom sydneyském soudu. Začněme třeba domněnkou, že v Austrálii je snadné být odborníkem na cokoliv, za předpokladu, že člověk není tím pravým odborníkem.
Takže onen John O´Loughlin, odborník na domorodé umění, uvedl u soudu jako svoji profesi "krotitel zvířat." Před léty navštívil Alice Springs a s Possumem se sešel asi takovým způsobem jako já, při popíjení v písku řečiště. To se jen tak dohaduji.
John dostal velký nápad a dovedl ho uskutečnit. Koupil si pár domorodých obrazů a vrátil se do Adelaidy. Tak si zřídil malbodílnu, kde zaměstnával hlavně východoasijské čerstvé přistěhovalce. Tito pilní lidé malovali ve stylu domorodém, malovali pečlivě a odborník O´Loughlin skvěle prosperoval.
Z této padělatelské dílny však vyšlo přes dvacet obrazů (soud se zabýval třiadvaceti konkrétními obrazy), které jsou Possumem vskutku podepsány. Jak se to mohlo stát?
Possum mi to vysvětlil takto: John mi zaplatil letenku do Adelaidy, tam mi ty obrazy ukázal, potom přinesli bedny piva a já jim nechtěl kazit radost, tak jsem začal ty obrazy podepisovat.
A nyní je na čase, abych milé čtenářce a vzácnému čtenářovi pověděl něco o soudobém domorodém umění. Měl bych možná začít ještě před Adamem. Nikdo totiž neví, jak stará je kultura australských domorodců. Dnes víme, že kontinuita jejich života na tomto prastarém kontinentu je nejméně 40 000 let stará, některé archeologické výzkumy však však navozují historii starší přes sto tisíc let.
Z hlediska evropského jeví se jejich kultura primitivní, nevystavěli žádné katedrály, nevytvořili symfonie, ba ani kolo nevymyslili. Naučili se však žít v drsných podmínkách tohoto prastarého kontinentu. Znám už několik míst kolem našeho pouštního městečka, kde jsou petroglyfy (tedy skalní rytiny) či jeskynní malby, prokazatelně starší více jak 15 000 let.
Do těchto míst jezdívám rád, zpravidla před východem slunce, meditovat. Toto pradávné umění je mi asi tak cizí jako by pro aboridžince bylo pozorování obrazů křížové cesty. Po čase a s vnímavostí zjitřenou začne moje intuice jakoby cosi chápat z tohoto dávnověkého poselství, proto tu musím žít nejméně jeden rok, rychleji se to nedá stihnout.
Aboridžinské výtvarné umění se nedá posuzovat evropskými estetickými měřítky. Ale není to koncept Evropě zcela cizí, v Čechách je přece hodně nádherných barokních kostelíků, které by mohly být považovány za galerie. Napadne někoho obměňovat pravidelně tam vystavené obrazy? To by přece nemělo smysl.
Stejně tak ony prastaré aboridžinálské malby a skalní rytiny slouží dodnes. Australští domorodci tedy neměli uměleckou industrii, čili estetické hokynářství. Putovali krajinou, tak jak jim to potřeby života určovaly, a na nějaké sběratelství neměli ani čas ani náladu.
Jejich galerie byly praktickým návodem k přežívání, jako třeba naše mapy, anebo podnětem ku spirituální realizaci. Jejich život měl svůj ustálený řád a mír. Jednoho dne obsadil jejich prostor imperialistický Brit a život se radikálně změnil.
Uplatnit se v bělošské společnosti je pro domorodce asi tak stejně těžké jakoby pro nás bylo žít jejich způsobem života.
Asi před třiceti lety dostal nějaký běloch ušlechtilý nápad - naučit domorodce malovat tak, aby jejich obrazy mohly být prodávány bělochům, tedy malovat na plátno. Výtvarná tradice je u domorodců stále živá, pouze ty staré malby a skalní rytiny byly vytvořeny tak aby vytrvaly.
Jinak domorodci tvoří svá díla do písku, pro momentální potřebu. Jiným důležitým způsobem jejich tvorby je malování okrovými hlinkami na tělo, pro účely rituální. Malovat pro trh nebylo nikdy v jejich systému, to je naučili bílí lidé. Dnes tedy malují na plátna a používají akrilikové barvy. Vznikl tak styl tečkové malby. Nepoužívají štětce nýbrž klacíky, které namáčejí do barvy a na plátno nanášejí tečky.
Tento styl, který vznikl v místě Papunya, je dnes charakteristickým stylem pro střední Austrálii a o jejich obrazy je po světě velký zájem. Stal se z toho významný a lukrativní obchod. Jedním z pionýrů tohoto druhu malby byl domorodec Tjhupurrula, který před třiceti lety prodával své obrazy asi za sto dolarů. Nedávno byl jeden z jeho obrazů "Snění vody" prodán v Melbourne americkému uměnímilovníkovi za 486 500 dolarů. Takže na obrazech domorodců vydělávají velké peníze především bílí překupníci..
Domorodci žijí materiálně jednoduchým způsobem života a nemají takový vztah k vlastnictví jako Evropané. V Alici Springs je řada pozoruhodných galérií, kde je možno jejich obrazy prohlížet. Koupit obrazy přímo od nich je však skoro nemožné, tato tvorba je totiž kontrolována právě těmi galériemi. Ty totiž vlastní ateliéry, kde mají plátna i barvy.
Když domorodý umělec potřebuje peníze, zajde do galérie a tam maluje Za obraz jim majitel galérie na místě zaplatí v hotovosti. Na obraz potom dá přirážku asi 100 procent a je k mání. Za obraz, který má prodejní cenu třeba tisíc dolarů tak dostal autor dolarů pět set.
Jak jsem se přesvědčil většina těch majitelů galérií jsou lidé slušní a domorodce vskutku podporují. Vytvářejí jim nezbytné podmínky a berou na sebe riziko prodeje. Teprve když se dostane obraz do velkého světa začne jeho cena stoupat.
V Londýně nebo v New Yorky se takový obraz potom prodává za dvacet i více tisíc dolarů. Kdo určuje cenu obrazů? Inu manipulátoři trhu, tedy kunsthistorici a překupníci. Ti rozhodují o proslulosti jména. Tak funguje přece moderní tržní společnost. Obrázek, který nese podpis Picasso nebude laciný.
Kdyby se však zjistilo, že to maloval někdo jiný, tak ten samý obraz bude najednou k mání za pár švestek. Takhle ztratila západní společnost smysl pro uměleckou hodnotu, když výsledky tvořivých procesů proměňuje ve sprostou tržní hodnotu.
Tomuhle domorodci moc nerozumí a snad ani nechtějí. Malování nabízí jim nejen možnost výdělku ale seberealizaci a pocit sebevědomí. Tak jim ti běloši, kteří jim umožňují takto malovat, dali cenný dar.
V Alici mohu shlédnout stovky domorodých obrazů. Některé se opakují a jsou nudné, jsou však mezi nimi obrazy zcela pozoruhodné, tedy pro mé evropské oko. Mnohá plátna by dobře obstála v nejlepších evropských galeriích moderního umění. Nemalují figurativně ani abstraktně. Jejich kompozice vycházejí z tradičních soustav symbolů a znaků a jedině oni chápou hlubší smysl každého obrazu.
Půlkruh je znakem pro ženu, kruh je místem kmenových setkání, kruh s tečkou uprostřed znamená tůňku v poušti atd. Domorodci neumějí míchat barvy, používají proto pouze základní barvy, tak jak jim je v ateliéru galérie připraví. Nejčastěji používají barvy hnědou, žlutou, černou, ale nevyhýbají se žádné barvě. Žijeme zde totiž v neobyčejně barevném světě, který je výsledkem čarování světla v suchém pouštním vzduchu.
Hlavně při východech a západech slunce světlo vyčaruje odstíny, jaké jsem nikde jinde neviděl. Mají dobrý smysl pro kompozici a nebojí se experimentovat. Mnozí z nich si vytvořili osobitý styl a z jejich obrazů lze určit autora. Procházím se těmi galériemi rád a často a teprve opakovaným přístupem nacházím klíč k pochopení takových obrazů. Tato středoaustralská škola je nepochybně umělecky nejvyspělejší v oblasti umění australských domorodců.
Domorodé umění stalo se dnes mnohamilionovým obchodem, jen malá část těch peněz však končí v kapsách umělců. Jejich umění pomáhá především udržovat tradice, tu prastarou kulturu a interpretovat ji v duchu moderní doby. Toho si cením na jejich malbách nejvíce. Bohužel nic takového neexistuje ve světě hudby, tady přejímají od bílé civilizace jen to nejhorší, totiž agresivní rockovou hudbu.
A snad jen dodám, že Possum není žádný Clifford Possum, to jméno mu vymysleli bílí lidé, aby byl zapamatovatelný, jinak by se ty obrazy těžko prodávaly. On totiž pochází z kmene Luridža a jeho pravé jméno je Čapalčari (neboli v anglickém přepisu Tjapaltjarri). Kdo v Londýně či New Yorku by si chtěl takové jméno pamatovat! Psát ani číst neumí, ostatně to ani nepotřebuje. Jeho oči jsou zachvácené šedým zákalem, takže malovat už nemůže. Potlouká se tu po kraji a s přáteli pije levná vína. Obrazy žádné nemá, na těch už ve světě vydělávají velké peníze milovníci umění. Jenže co jsou peníze proti daru tvorby? Možná by mu více radosti přineslo malování do písku, s takovými díly obchoduje pouze vítr a ten je nezištný a laskavý, obzvláště za horkých dnů. Umělecká tvorba poskytuje hluboké prožitky o jakých ti hokynáři s uměním nemají ani potuchy.
