pro Českou republiku vstoupila v platnost 6. srpna 1988
čl.1
1. Pro účely této Úmluvy výraz "mučení" znamená jakékoli jednání, jímž je člověku úmyslně působena silná bolest nebo tělesné či duševní utrpení s cílem získat od něho nebo od třetí osoby informace nebo přiznání, potrestat jej za jednání, jehož se dopustil on nebo třetí osoba nebo z něhož jsou podezřelí nebo s cílem zastrašit nebo přinutit jej nebo třetí osobu nebo z jakéhokoli jiného důvodu založeného na diskriminaci jakéhokoli druhu, když taková bolest nebo utrpení jsou působeny veřejným činitelem nebo jinou osobou jednající z úředního pověření nebo z jejich podnětu či s jejich výslovným nebo tichým souhlasem.
Čl.2
1. Každý stát, který je smluvní stranou této Úmluvy, přijme účinná zákonodárná, správní, soudní či jiná opatření pro zabránění mučení na celém území, jež je pod jeho jurisdikcí.
2. Žádné výjimečné okolnosti, ať jsou jakéhokoli druhu, buď válečný stav nebo hrozba války, vnitropolitická nestabilita nebo jakákoli jiná mimořádná situace, nemohou sloužit k ospravedlnění mučení.
3. Nařízení nadřízeného činitele nebo orgánu státní moci nemůže sloužit k ospravedlnění mučení.
Čl.4
1. Každý stát, který je smluvní stranou této Úmluvy, zajistí, aby všechny akty mučení byly trestnými činy podle jeho trestního zákona. Totéž platí pro pokus mučení a pro jednání kterékoli osoby, které představuje spolupachatelství nebo účastenství na mučení.
2. Každý stát, který je stranou této Úmluvy, je povinen stanovit za tyto trestné činy odpovídající tresty s přihlédnutím k jejich závažnému charakteru.
Čl.16
1. Každý stát, který je smluvní stranou této Úmluvy, se zavazuje zabránit na kterémkoli území pod jeho jurisdikcí dalším činům krutého, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání, které nespadají pod mučení, jak je vymezeno v článku 1, jsou-li takovéto činy spáchány veřejným činitelem nebo jinou osobou jednající z úředního pověření nebo z jejich podnětu či s jejich výslovným nebo tichým souhlasem.
Výzkum uskutečněný institutem CSA pro francouzskou sekci Amnesty International ukázal, že Francouzi jsou málo citliví k otázce používání těchto praktik. 34 % dotázaných osob souhlasí s tím, aby policisté používali elektrické šoky k tomu, aby přinutili mluvit bombové atentátníky. Tento článek vyšel v deníku Le Monde dne 18. října 2000, pro Britské listy přeložila Bohdana Marvalová.
Citlivost Francouzů k otázce používání mučení je nedostatečná a jejich povědomí o těchto praktikách je velice slabé : sondáž uskutečněná v září institutem CSA pro francouzskou sekci Amnesty International mezi 1 000 osobami staršími 18 let přinesla poučné výsledky.
Nejpřekvapivějším závěrem této studie (který zároveň odůvodňuje kampaň, kterou právě zahájila Amnesty International) je, že 25 % dotázaných osob míní, že "v některých odůvodněných případech lze připustit použití mučení" ; pouze 73 % úplně odsoudilo mučení (" Jakýkoli akt mučení proti komukoliv a za jakýchkoli okolností je vždy neakceptovatelný "), 2 % se nevyjádřila. Ukázalo se , že ani pohlaví, ani věk, ani povolání, ani náboženství nemají vliv na tento postoj: jeden dotázaný ze čtyř nepovažuje mučení za odsouzeníhodné jako takové.
Chceme-li vědět které praktiky jsou považovány některými za přijatelné, zjistíme, že více než čtvrtina dotázaných osob považuje mučení přípustné v následujících případech: 44 % když " celníci se snaží přinutit dealera k přiznání, kde je ukryta droga " ; 34 % když " policisté použijí elektrické šoky k tomu, aby přinutili mluvit osobu podezřelou z položení bomby, která má explodovat na veřejném místě ".
Malá angažovanost
Nejméně jedna osoba ze čtyř připouští uchýlení se k nějakému špatnému zacházení, i když ten, který se stává jeho obětí není explicitně podezřelý z tak těžkých činů jako je terorismus či obchod s drogami: 27 % považují za oprávněné, aby " policista v případě, kdy je výslech obtížný, dal vyslýchanému facku ", 26 % souhlasí když " pracovníci imigrační sužby dali roubík a spoutali ilegálního imigranta během jeho vyhošťování ", 25 % připouští aby " vězeňský strážce izoloval dlouhodobě vězně v bezhlučné cele beze světla, aby ho potrestal ".
O praktikách mučení se ví málo, jak říká ve své zprávě Amnesty. Když jsou respondenti dotazováni, kolik asi zemí tyto praktiky používá, převážná většina z nich udává čísla velmi vzdálená od skutečnosti, pouze 13 % má správnou představu ( více než 140 zemí).
Méně než jeden respondent z deseti (9 %) si je vědom toho, že jsou to nejčastěji policisté, kteří se mučení dopouštějí ; 68 % respondentů myslí, že jsou to příslušníci opozičních hnutí a členové geril, kteří mučení praktikují nejčastěji, tento názor je rozšířený mezi respondenty, kteří se situují na pravou stranu politického spektra (75 %, proti 63 % mezi sympatizanty levice). Převážná většina dotázaných osob (84 %) si přeje, aby se Francie angažovala více v boji proti beztrestnosti osob obviněných z mučení ve světě.
Připravenost angažovat se osobně je relativně slabá: 70 % dotázaných vylučuje, že by se mohli podílet na boji proti mučení v nějaké lokální skupině, 57 % nepřipouští, že by se mohli podílet na nějaké akci na internetu, zúčastnit se nějaké manifestace je pro většinu maximum.
