Reklama neeticky manipuluje hlavně slabé a bezbranné lidi
Vážený pane Čulíku,
prosím o publikování odpovědi Vilému Rubešovi.
A) Neznalosti o sdělovacích prostředcích
V. Rubeš uvádí, že v ČT se ředitelé nestřídají tak často jako v novinách.
Myslím, že se mýlí. Od r. 1990 se v LN vystřídalo mnohem více šéfredaktorů
než ředitelů v ČT.
B) Reklama a jakási manipulace
Největší manipulace je prováděna se slabými a bezbrannými lidmi. Jsou to
jednak děti, které ještě nemají utvořený hodnotový systém a dost obranných
protilátek, jednak lidé dospělí, kteří si nejsou dostatečně jisti sami
sebou.
U dětí to probíhá tak, že už v dětských časopisech jsou návody, co musí
člověk mít, aby byl "in". Děti pak otravují rodiče, kteří se musejí
rozhodovat, zda bude dítě hrdě osamělé v kolektivu bez pokemona, barbie
(doplň další nesmysly), nebo zda mu umožní připojit se k tlupě. Ne všechny
děti jsou dostatečně psychicky silné na to, aby snesly výlučnost, takže zde
stojí rodič před velkým dilematem.
Když vnitřně sebejistému člověku reklama sdělí, že to či ono musí mít, aby
byl "in", pomyslí si: "Jsem "in" i bez vašich krámů", a nekoupí nic. Lidé
slabí a vnitřně nejistí musejí držet krok se sousedy, případně si dokazovat,
že jsou lepší než oni, takže zde má reklama možnosti velké.
Také se s lidmi manipuluje pomocí indukce určitých pocitů, kdy se jim
neřekne nic skutečně podstatného o vlastnostech výrobků, jen se marketingoví
odborníci snaží navodit určitý příjemný pocit, spojený s vlastnictvím
nějakého produktu.
C) Svoboda informací
C) Svoboda informací
Myslím, že svoboda jednoho člověka nemůže omezovat svobodu člověka druhého.
A jejich svoboda šířit informace o výrobcích se střetá s právem ostatních
lidí nebýt obtěžováni, omezováni a okrádáni o čas jejich reklamami.
V. Rubeš argumentuje demagogicky, že mám právo nějaký výrobek odmítnout a že
on je také otravován mým článkem. Dost podivný argument, který směšuje dvě
věci: právo nečíst reklamu a možnost koupit nebo nekoupit výrobek. On má
svobodnou volbu neklikat na můj text, ale já volbu nesledovat reklamu v
mnohých okamžicích nemám. Když jsou blboardy kolem silnic prostřídané
dopravními značkami, musím jim věnovat pozornost, ať chci nebo nechci. Kde
je tedy moje svoboda volby? Proč mi marketingoví odborníci neumožní svobodně
si vybrat, o kterou informaci stojím, a o kterou ne? Pokud budu mít potřebu
něco koupit, zadám heslo do Seznamu nebo Altavisty a najdu si firmu, která
mi žádaný produkt dodá. Nebo snad chcete říct, že reklamní pracovníci vědí
lépe než já sama, co potřebuji, a proto mi musejí nechtěné informace
vnucovat?
Schránky poštovní a e-mailové se plní nevyžádanými nesmysly. (Mám na
kastlíku upozornění, že reklamy nechci, ale není to nic platné. Když mám
čas, posílám letáky nevyplaceně zpět firmám.) Nabídky na jméno jsou také
zcela necílené a dopis se nedá vyhodit předem, protože nemůžu vědět, jestli
je v něm reklama, nebo důležité sdělení. Měli by tyto zásilky povinně
označovat slovy reklama, aby se každý mohl svobodně rozhodnout, zda je chce
číst anebo hodit do smetí.
O řvoucí a nevkusné reklamě na veřejných místech jsem už psala.
Vy máte prostě svobodu šířit svoje informace všude až do dokonalého otrávení
necílové populace.
