Podle činů poznáte je...
Spor o ČT trvá. Jeho svědci srovnávají současné dění s událostmi r.1948. Pan prezident vidí varovný příznak v tom, že tehdy byla diktatura nastolena zákonnou cestou a naznačuje, že snad není vždy správné respektovat zákon. Je to pohled ze stejného soudku jako ten, který mu dovolil omilostnit usvědčeného vraha. Jiní vidí věc tak, že to byly zrevolucionizované řvoucí a k agresi naladěné davy, které vyvolaly v prezidentu Benešovi obavy z krveprolití a přiměly jej přijmout Gottwaldův diktát. Střízlivý čtenář nechť posoudí, čím se dění na Kavčích Horách více podobá Vítěznému Únoru.
Věci se více a více politizují. "Povstalci" se stále snaží vyvolat zdání, že nejde o nic než o Svatou Věc Nezávislosti České Televize na politických stranách, především na jimi nenáviděné a - upřímně řečeno i mnou nemilované ODS. Jako vždy, když se plýtvá vznešenými slovy, si musíme položit otázku, jak je to doopravdy a komu tento cirkus slouží. Zkušenost učí, že v takových případech je téměř vždy vše úplně jinak-
V Radě České televize jsou zastoupeny všechny parlamentní strany poměrem, který jim přisoudili voliči. Sotva lze předpokládat, že by takto složené těleso záměrně vyslalo na start jednoznačného koně ODS. Vztah Jiřího Hodače k ODS ani jiné straně není naopak prokázán a vzhledem k jeho dlouhému pobytu v cizím prostředí je dokonce i málo pravděpodobný. Politici ODS do současných sporů zasahují velmi málo a vždy zcela objektivně. Snad ještě méně výrazní jsou v této pranici sociální demokraté. Na druhé straně někteří významní činitelé čtyřkoalice, především pak Unie svobody, se nestydí podporovat "povstalce" a zpochybňovat nutnost respektu k právnímu řádu země. Mají občany za prosťáčky, kteří jim mají věřit , že jsou morálně tak čistí, že si nikdy v budoucnu nevyberou od "rebelů" daň za podporu v těžkých chvílích, pokud by tito nedejbože zvítězili. Právem je lze podezírat, že se touto cestou snaží získat větší skrytý vliv na ČTV než by odpovídalo volebnímu výsledku. A právem jim lze vyčítat, že hájíce své mocenské zájmy slouží k zastření další nepříjemné skutečnosti, totiž toho, že v boji o vládu nad ČTV jde také o moc nad penězovody, jimiž protéká ročně pět miliard korun českých.
Není to nic nového. Strany čtyřkoalice a jejich jednotliví činitelé se i dříve různými prostředky snažily získat více moci, než jim dle volebních výsledků přísluší. Tímto tvrzením je neobviňuji z apriorně nemorálního jednání. Pokud se nepřekročí meze slušnosti a pravidla demokratických postupů vymezování podílu na moci, jde o standardní jednání slabších politických stran, které je běžné i v zemích se stabilizovaným demokratickým řádem. Často tak přijde ke cti myšlenek a jejich reprezentantů, kterými mohou malé strany převažovat nad velkými.V našem případě však je potíž v tom, že meze slušnosti i demokratická pravidla občas překročeny bývají.
Připomeneme si především "Sarajevský atentát", který dodnes zůstává sotva překonatelnou ukázkou politické podlosti. Kdo jednou podrazí své partnery, podrazí i příště. Jeho výsledkem bylo nakonec rozbití ODS a oslabení pravice. Následovalo porušení demokratických pravidel vyloučením ODS z účasti na Tošovského vládě. Dalším výsměchem demokratických principů, kterým jsme v špatném smyslu obohatili nevídaným způsobem dějiny evropské demokracie, bylo ustavení poslaneckého klubu Unie svobody, tehdy strany, která se nezúčastnila voleb a jejíž poslanci byli zvoleni ne jako zářné osobnosti, ale jako řadová jména na vývěsce tehdy ještě populární ODS. Rozkol v ODS pak přispěl k volebnímu výsledku, který spolu s nezastřeným vyděračským jednáním stran dnešní čtyřkoalice přiměl ODS a ČSSD k pragmatickému kroku uzavření opoziční smlouvy. Chování čtyřkoaličních politiků v pranici o ČTV zcela odpovídá duchu výše zmíněných postupů. Je příliš průhledné na to, aby bylo věrohodné. Všichni ostatní sledují tuto válku na dálku, pouze za nezávislost bojující Jan Ruml nocuje v budově zpravodajství ČTV.
Zdá se navíc, že někteří z angažovaných politiků zcela ztratili soudnost, když režim, na jehož vzniku mají nepochybně značnou osobní zásluhu a jehož dnešní podobu, včetně těch hyzdících skvrn, pomáhali utvářet v dobrém i zlém smyslu slova, náhle házejí do stejného pytle s nacismem a komunismem a jsou ochotni jej bourat stejnými prostředky, kterými bojovali za svržení komunistické diktatury. Takové kálení do vlastního hnízda je vskutku neobvyklé a vzbuzuje pochybnosti o důvěryhodnosti účinkujících.
