Nezávislost a stranictví
Sledujíce soudní spory kolem prezidentských voleb v USA jsme se mohli dočíst, že soudci Nejvyššího soudu USA jsou rozděleni na stoupence republikánů a demokratů ve velmi vyrovnaném poměru, naopak soudci Nejvyššího soudu státu Florida převážně podporují republikány. Obvykle považujeme USA za klasickou zemi parlamentní demokracie, z které bychom si měli brát vzor při budování našeho vlastního politického systému.
V diskusích kolem krize v ČTV stoupenci "povstalců" prosazují názor, že obsazení Rady ČTV delegáty parlamentních politických stran v poměru, odpovídajícím volebním výsledkům, je základem ohrožení nezávislosti ČTV. Požadují, aby politické strany byly vyloučeny z vlivu na ČTV a Rada byla vytvořena z nestraníků, jako by příslušnost k politické straně byla zločinem a zárukou neobjektivnosti pohledu na odborné problémy řízení televize.
Náš politický systém bohužel přiznává politickým stranám postavení převodní páky, kterou se přenáší vůle občanů do politiky. Nechci tvrdit, že to je ideální řešení a plně se ztotožňuji s většinou kritických hlasů, poukazujících na jeho nedostatky. Stejně jako ostatní nespokojenci však neznám jiné ideální řešení, které by navíc bylo možno uvést u nás do života okamžitě, bez změny volebního zákona a ústavy. Domnívám se však, že pokud jsou věci tak, že v Radě jsou zastoupeny politické strany způsobem přiměřeným jejich volebnímu výsledku, je to stav únosný. Rada se přece z velké části zabývá záležitostmi odborného, organizačně-technického, administrativního rázu, jejichž řešení nelze zideologizovat. Jsem však přesvědčen, že členové Rady ČTV, bez ohledu na jejich stranickou příslušnost, by měly být osobnosti veřejností respektované, známé, u nichž lze předpokládat, že se v každé situaci chovají podle své hlavy a svědomí, i kdyby to šlo jejich stranickým sekretariátům proti srsti.
Kritika současného stavu je silně ovlivněna existencí opoziční smlouvy, která zdánlivě mění ODS a ČSSD ve spojence. Je však málo pravděpodobné, že deformující vliv opoziční smlouvy bude dlouhodobý. Její platnost skončí nejpozději s příštími volbami. I když do nich zbývají ještě dva roky, jsou to jen dva roky. Nový zákon by neměl být konstruován pouze jako patření proti působení opoziční smlouvy.
Zájem koncesionářů, ale i zájem státu s ohledem na jeho mezinárodní prestiž a možný vliv na posuzování naší způsobilosti pro vstup do EU si žádá okamžité ukončení krizového stavu v ČTV. Změna dosavadního způsobu sestavení Rady ČTV by si vyžádala přijetí nového zákona. To je opatření zdlouhavé, proto samo o sobě pro řešení krize nevhodné. Ale stejně se mu nevyhneme ani po ukončení "vzpoury". Vznikne pak otázka, kdo bude mít rozhodující slovo při výběru a schvalování členů Rady ČTV a odkud se budou rekrutovat její budoucí členové. Bylo by v každém případě špatné, kdyby se pod rouškou nestranickosti zmocnily Rady ČT různé lobby, jejichž příjmy jsou závislé na rozdělování rozpočtu ČTV. Z podtextu různých prohlášení "povstalců" však je zřejmé, že respektujíce jejich vůli, nemůžeme se takovému špatnému řešení vyhnout. Obsazením Rady ČTV bychom za těchto okolností nepochybně došli k takovému stavu, že nebudeme vědět, za koho ten který člen Rady "kope", přičemž nebudeme moci zabránit, aby někteří členové Rady nepodlehli skrytým pokusům o ovlivnění. Jak praví klasik prosazování vlivu politických stran na náš život, pan Václav Klaus, každý je na někom závislý, jen u těch nestraníků se neví, na kom. Není vhodné takto argumentovat proti kandidatuře nezávislých jednotlivců, ale v případě celého kolektivního orgánu je tento názor nutno vzít v úvahu.
Musíme si také ujasnit, o co vlastně usilujeme, když se dožadujeme zabezpečení nezávislosti ČTV. Z hlediska jejího zpravodajství jde o to, aby diváci byli zásobováni informacemi v širokém a nestranném výběru, aby si mohli vytvořit vlastní obraz o světě, aniž by byli ovlivňováni ve prospěch té či oné strany či toho či onoho způsobu řešení společenských problémů. Znamená to, že ze zpravodajství by neměly být vylučovány informace, které mohou být nepříjemné mocenským orgánům ( např. neodvysílané záběry policistů, mlátících demonstranty), které jsou nepravdivé a úmyslně někoho poškozují (např. zpráva o ztrátě psychické způsobilosti Jiřího Hodače vykonávat funkci), nadržují některé z politických stran ( popularizace senátorů čtyřkoalice jejich zobrazováním v roli neohrožených bojovníků za svobodu slova a nezávislost sdělovacích prostředků). Nemělo by docházet k hrubému překrucování skutečností, jímž se z oběti stává viník ( obviňování Jiřího Hodače z odpovědnosti za škody, vyvolané "povstalci").Rovněž tak by neměly být informace zkreslovány "zapomínáním" na podstatné, ale do obrazu se nehodící skutečnosti (např. zapomenutím "vzbouřeneckého" prohlášení ze 17. prosince vzniká dojem, že "povstalcům" jde o osobu Jiřího Hodače a nekorektní postup Rady při jeho zvolení, ačkoli "vzpoura" začala již před volbami nového ředitele a směřovala původně proti odvolání Dušana Chmelíčka).
Takovou nezávislost zajistí spíše orgán, složený z vyvážené směsice příslušníků různých demokratických politických směrů, jejichž politické postoje bude veřejnosti známy, než sbor politicky tajnosnubných osobností.
Poznámka JČ: Vzbouření v ČT by vzniklo proti každému novému řediteli, ale eskalovalo v důsledku rebelie redakce zpravodajství, která měla s Jiřím Hodačem v létě 2000 ostrý konflikt. Je možné, že je Hodač neschopný, jak tvrdí, ale toto tvrzení podstatně zpochybňuje skutečnost, že i předchozí "reformátoři" zpravodajství ČT byli z televize vyhnáni jako "neschopní". Chmelíček začal být populární, protože nedlouho po nástupu do funkce nechal interní neformální mocenské struktury, aby si dělaly, co chtějí.
