Vypočítavý duch opoziční smlouvy
Diskuse na zasedání Poslanecké sněmovny PČR dne 12.ledna 2001 potvrdila zásadní názorové rozštěpení zastupitelského sboru ve vztahu k "televizní krizi" na dvě naprosto nesmiřitelné části, kterým chybí byť náznak vůle k hledání mostů mezi nimi. Rozcházejí se v pojmenování příčin "televizní krize", určení viníků, zhodnocení jednotlivých dějů a představách o východiscích, s výjimkou postoje k náhledu na konečný osud Rady ČT a částečně i významu přijetí projednávané novely zákona.
Na přetřes se dostala řada skutečností, zpochybňujících jednání "povstalců". Ve spojení s usneseními sněmovny z 5. i 12. ledna se postupně vytváří obraz, který je pro "povstalce" stále méně příznivý. Sněmovna potvrdila legitimitu postavení Jiřího Hodače, konstatovala pokračující neplnění zákona o České televizi také "povstalci" již po odstoupení generálního ředitele a přijetím usnesení o existenci svobody slova popřela platnost jednoho ze dvou vznešených hesel, pod nimiž se "povstalci" vzepřeli právnímu řádu demokratického státu. Nezaujatý pozorovatel nemůže vyhodnotit shrnuté informace o průběhu "televizního puče" jinak než tak, že obě strany - tedy rebelující zaměstnanci na straně jedné a Rada ČT s Jiřím Hodačem na straně druhé - se dopustily chyb a opakovaně porušily zákon. První protizákonný krok uskutečnili "povstalci" podporovaní čtyřkoalicí zneužitím televizní obrazovky k vyhlášení jejich jednostranného stanoviska bezprostředně po odvolání bývalého generálního ředitele. Nelze však najít žádný důkaz o tom, že by povstalci byli ke svým činům vyprovokováni existenční hrozbou nebo jiným zásahem, ohrožujícím jejich občanskou důstojnost. Prostředky, které za těchto okolností použili k prosazení svých skupinových zájmů a práv se tak jednoznačně jeví jako nepřiměřené závažnosti domněle utrpěných křivd. Na druhé straně je zřejmé, že poražená strana legitimního vedení přikročila ke sporným krokům zahnána do kouta, snažíc se čelit teroru s holýma rukama, zbavena opory státu. Je dále zřejmé, že požár dosáhl tak katastrofálních rozměrů především proto, že nebyly učiněny hned na počátku energické kroky k jeho uhašení. Jiří Hodač zůstal v kritické situaci sám proti "povstalcům", podporovaným skupinou nezodpovědných politiků. Žádné úsilí v jeho prospěch nevyvinula Rada ČT, ani mediální komise poslanecké sněmovny. Zcela nešťastně do věci zasáhl Senát, do jehož kompetence Česká televize nespadá. Selhala také vláda, která trpně přihlížela pokračujícímu porušování veřejného pořádku "povstalci", jimž kroky jednotlivých ministrů dokonce mohly i dodat více drzosti.
Vliv televizní krize na vnitropolitickou scénu byl zničující. Na počátku dění se někam zatoulal duch opoziční smlouvy. K původnímu "tvrdému" jádru, tvořenému politiky čtyřkoalice, se postupně přidávali stále další a další představitelé sociální demokracie, ač původní postoj Miloše Zemana k "povstalcům" byl suše odmítavý. Nakonec přešla do "povstaleckého" tábora v podstatě celá sociální demokracie a z opačného tábora pak zazníval jen smutný dvojzpěv její opozičněsmluvní sestry, paradoxně doprovázené jen hlasy komunistů. Z pohledu nízkého utilitarismu je chování sociálních demokratů dobře pochopitelné. Otřeseni výpraskem ze senátních a krajských voleb se v tichosti připravují na možnost potvrzení své sestupné tendence ve volbách do sněmovny. Snaha být příjemným koaličním partnerem pro pravděpodobného vítěze příštích sněmovních voleb je pro ně patrně nyní důležitější než odpovědnost vládní strany za stav zákonnosti v naší zemi.
Dalo by se čekat, že rozpory mezi ODS a ČSSD v této situaci povedou až k rozpadu opoziční smlouvy, pádu vlády, k pokusu o vytvoření většinové koaliční vlády či vypsání předčasných voleb. Díky malému počtu komunistických poslanců jejich nespokojené hlasy neměly v parlamentní rozpravě takovou váhu jako rozhořčení občanských demokratů. Ti však kupodivu nespokojenost s vládou projevili nevýrazně, bez náznaku praktických opatření. Naproti tomu s výzvou k odstoupení ministra nakonec přišel šéf klubu komunistických poslanců, Vojtěch Filip. Ta se ovšem týkala pouze ministra Dostála, jehož praktické možnosti "zvládnout situaci v ČT" by nebyly o nic větší než Hodačovy, i kdyby měl chuť něco takového zkusit. V této situaci ODS prohrává bitvu, kterou si nepřála a nevyvolala. Ztrácí ji mimo jiné díky nevděku opozičněsmluvní nevěrnice, které by se jistě ráda za proradnost pomstila. Zatoulaný duch opoziční smlouvy se však již zřejmě opět vrátil mezi nás. Stejně jako chladný předvolební kalkul změnil vládní stranu v servilní přívěšek čtyřkoalice, kupecké počty vedou také stratégy ODS k uvážlivosti. Bylo by zřejmě pošetilé podstoupit riziko předčasných voleb ve chvíli vzedmutého pseudorevolučního nadšení mas manipulovaných čtyřkoalicí a jejími spojenci z kulturní fronty. V této chvíli by ODS neměla naději na většinový volební výsledek a její koaliční potenciál by byl nulový. Ostatně za daných silových poměrů ve sněmovně ztrácí vypovězení opoziční smlouvy praktický význam. Zdá se tedy, že kromě spousty nepříjemností, jichž jsme byli svědky či účastníky, celá "televizní rebelie" nepřinese přiměřený výsledek, který by vyvážil pokažené vánoce přímých účastníků, zdravotní újmu Jiřího Hodače, narušené mezilidské vztahy v celé společnosti a mezinárodní zostuzení České republiky. A působení ducha opoziční smlouvy bude na naší politické scéně ještě chvíli doznívat.
