Britské listy

Jan Čulík jako obvykle neodolal a připojil k mému článku Česká televize: vymknuta z kloubů doba šílí... (BL, 11.1.2001) obsáhlý vlastní komentář. Připisuje mi v něm názory a stanoviska, která jsem nikdy nezastával a nezastávám. Nikdy jsem se nedomníval, že by “snad všechno, co ČT vyrobí, bylo vysoce kvalitní”, a nikdy jsem nic podobného ani netvrdil. Připisovat mi z tohoto titulu, že “zcela pomíjím oprávněnou kritiku na častou druhořadost vysílání ČT” je naprosto nesmyslné. Pan Čulík mé názory na kvalitu produkce ČT dobře zná, a proto musí vědět, že takové tvrzení je rozporu se skutečností. Předmětem mého článku nebyla kvalita produkce ČT jako celku. V úvodu jsem pouze upozornil na to, jak důležitou roli hraje ČT v české filmové a televizní produkci, a uvedl jsem pro ilustraci počet celovečerních filmů, které ČT vyrobila, a tituly některých z těch, jichž si z různých důvodů považuji. Dále jsem namátkou jmenoval dva populární seriály (ani jeden nepřijímám bez výhrad, ale myslím si o nich, že mají velmi slušnou profesionální úroveň v rámci žánru) a jeden dokumentární cyklus. O celkové kvalitě produkce ČT jsem se ve svém textu nezmínil a nepovažuji za možné ji hodnotit paušálně.

O vysílání “vzbouřenců” od 23. prosince 2000 do 10. ledna 2001 jsem nenapsal ani řádku z jednoho prostého důvodu: nemohl jsem je vidět. Nesouhlasil jsem s tím, že Jiří Hodač kandidoval na generálního ředitele ČT ve výběrovém řízení, které mělo charakter trapné frašky, a nesouhlasil jsem s jeho zvolením. Jelikož jsme však déle než deset let patřili do stejného neformálního přátelského kruhu, nepokládal jsem ze závažných osobních důvodů za možné připojit se k protestním akcím proti jeho zvolení. Proto jsem nezrušil svou dlouho předem plánovanou dovolenou a 23. prosince 2000 jsem odjel z Prahy. V důsledku toho jsem měl možnost sledovat pouze vysílání týmu Jany Bobošíkové a střídmý výběr denního tisku. To je důvod, proč jsem se necítil oprávněn psát o vysílání původní redakce zpravodajství ČT.

Jsem však pevně přesvědčen, že desetitisíce lidí nedemonstrovaly ani v důsledku “zcela uměle vyvolaného hněvu vůči ODS”, ani za ČT jako takovou, ale proti pohrdání konstituované politické moci občanskou společností, jejíž součástí jsou i elektronická média veřejné služby. Nevěřím, že jsou občané ČR nesvéprávnými a snadno manipulovatelnými loutkami médií; taková představa mě naopak pobuřuje. Jan Čulík zároveň nebere v úvahu, že legální (leč nikoli legitimní) vedení ČT obratným manipulativním způsobem důsledně podporovala TV NOVA, která zpravidla mívá podstatně vyšší sledovanost zpravodajských relací než ČT a která na rozdíl od původní redakce ČT, vysílající pouze pro klienty kabelové sítě UPC a některé majitele satelitních přijímačů, mohla neustále oslovovat všechny televizní diváky v ČR.

Za Hodačovo vedení se svou autoritou vehementně stavěl také Vladimír Železný osobně, takže logickým důsledkem Čulíkovy teorie o přímé souvislosti mezi mediální manipulací a demonstranty v ulicích by musela být široká veřejná podpora Jiřímu Hodačovi. Omlouvám se, ale s výjimkou vysílání TV NOVA a “Bobovize” jsem ji nepostřehl. Názor, že “lidé slepě demonstrovali a protestovali” proti něčemu, co i podle mne jádrem konfliktu vůbec nebylo, nesdílím. Naopak: jsem přesvědčen že to byl střet mezi formálně legálním, leč nelegitimním počínáním Rady ČT, a požadavkem občanů, aby Rada ČT jednala v souladu s většinovým veřejným míněním. ČT se stala symbolem tohoto konfliktu.

V žádném případě nehodlám “navozovat dojem”, že “údajně bylo bobšíkovské vysílání nelegitimní, zatímco vzbouřenecké bylo legitimní”. Otázka legitimity jednoho či druhého vysílání podle mého soudu nemá smysl. Televizní vysílání nelze charakterizovat prostřednictvím pojmů “legitimní” a “nelegitimní”. Těmito kritérii lze posuzovat pouze postoj nebo počínání jednotlivce nebo úřadu, případně strany (v právním slova smyslu) v nějakém správním řízení nebo právním sporu, v němž se formální stránka věci může dostat do rozporu s obecným míněním nebo s dobrými mravy, ale nelze jimi poměřovat ta činnost médií, jejíž obsah nemá pro nikoho právní závaznost.

Zajímá mne naopak (a sám nemám v tom jasno), které vysílání bylo legální a které nikoli. Osobně si myslím, že formální požadavkům českého právního řádu nevyhovovalo do důsledků ani jedno. Nikdy bych si však nedovolil tvrdit, že “vzbouřenecké vysílání bylo legitimní”, protože “podle interních předpisů ČT je legitimní to vysílání, které se nahrává a skladuje 30 dnů, a vzbouřenecké vysílání se takto nahrávalo, zatímco Bobovize zřejmě nikoli”, jak ve svém komentáři k mému textu dovozuje Jan Čulík. Takovou pitomost bych nikdy nenapsal. Požadavek “uchovávat záznamy všech odvysílaných pořadů nejméně po dobu 30 dnů ode dne jejich vysílání” neobsahují interní předpisy ČT, ale zákon č. 468/1991 Sb. o rozhlasovém a televizním vysílání, v platném znění. Vnitřní předpisy ČT určují pouze to, kde a z jakého zdroje je protokolární záznam pořizován, aby bylo toto ustanovení zákona dodrženo.

Nevím, jestli si Hodačovo vedení pořizovalo protokolární záznam vysílání, tj. 2 x 24 hodiny záznamu denně s časovým kódem, a na základě jakého signálu. Pokud tak nečinilo, porušilo výše zmíněný zákon. Záznam, pořízený v budově ČT v souladu s platnými předpisy, však pochopitelně neobsahuje to, co toto vedení vysílalo odjinud, a neregistruje ani délku přerušení vysílání, populární černobílé titulky, technické chyb vzniklé přepojováním atd. Nejméně dvakrát se bezprostředně po titulku, oznamujícím, proč ČT nevysílá, objevil ve vysílání ČT 1 reklamní spot. To je zjevné porušení § 6, odst. 2, písmeno a) zákona č. 468/1991 Sb. o provozování rozhlasového a televizního vysílání, které může Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání potrestat vysokou pokutou. Je tedy nezbytné se ptát, kdo nese případnou odpovědnost za dopad toho, co v protokolárním záznamu není. Konec konců, do důsledků vzato, Bobovize možná ani neexistovala, neboť v oficiálním záznamu vysílání ČT po ní není ani stopy...

Jan Čulík píše o “hysterické revoltě” a dodává: “v normální situaci při jednání s normálními lidmi by přece došlo k dohodě a novému řediteli by staří zaměstnanci pomohli rozumně seznámit se s interními strukturami”. Zapomíná, že Jiří Hodač byl od dubna do července 2000 ředitelem zpravodajství ČT. Doufám, že není přehnaným kvalifikačním požadavkem, aby člen nejužšího vedení ČT znal nejen zákon o ČT a zákon o rozhlasovém a televizním vysílání a věděl, které státní orgány bdí nad jejich dodržováním, ale aby se seznámil také s jednou z nejdůležitějších interních norem, která stanovuje odpovědnost za vysílání, tj. za hlavní činnost televizní stanice. Praktické kroky a veřejné projevy Hodačova vedení však svědčí o tom, že jeho členové měli o právním rámci působení ČT jen zcela mlhavou představu, a proto porušovali platná ustanovení těchto zákonů (podobně jako telekomunikačního zákona a jeho prováděcích předpisů), aniž by o tom zřejmě vůbec věděli. V kontextu tohoto právního bezvědomí však působí směšně, jestliže odpůrci “vzbouřenců” neustále argumentovali bezpodmínečnou nutností dodržovat zákony.

Na závěr chci dodat, že nepředstavuji “zájmy vnitřních struktur České televize”, jak mi přičítá Jan Čulík. Chtěl jsem pouze jako člověk, který má určité zkušenosti s prací v ČT, vyjádřit svůj osobní názor na dění kolem ČT v posledních týdnech a měsících. Neosobuji si právo hovořit jménem ČT a nemohu mluvit ani jménem “vzbouřenců”, k nimž jsem se z výše zmíněných důvodů nepřidal. Měl jsem jediný cíl: vrátit diskusi o ČT tam, kam patří, tj. k věcné podstatě sporu, a nabídnout alternativu k zplošťujícím ideologickým a stranicko-politickým interpretacím.