Ještě jednou: měla Bobošíková právo odmítnout na tiskové konferenci odpovídat na otázky některých přítomných?
(Jaroslav Štemberk reaguje na tuto diskusi.)
Vážený pane Čulíku,
Kdybychom se měli řídit tím, "zda se ten který sdělovací prostředek těší
dostatečné důvěře, abychom mu mohli svěřit bez obav náš názor", pak bychom
nemohli své názory svěřovat vůbec žádným médiím, ani Britským listům.
Mnohý zveřejněný názor (a to třeba i přednesený posluchačům přednášky, či
dokonce pronesený v kruhu přátel) se může stát předmětem dezinterpretace.
Někdy úmyslně, většinou neúmyslně. Na druhou stranu i názoru
dezinterpretovanému, je-li citován přesně, ten, "kdo je naladěn na stejnou
vlnovou délku", může vrátit smysl původní.
Tiskové konference jsou od toho, aby se na nich na vznášely otázky a na ně
se odpovídalo. To že dotázaný na otázku výjimečně neodpoví, by mělo mít
příčinu v otázce a ne v tom, kdo se táže.
Myslím si, že i pro tiskové konference by měly platit obdobné zásady jako u
soudu, tedy na otázky je dotazovaný povinen odpovědět s výjimkou otázek:
a) kde je vázán tajemstvím
b) které nepřípustně zasahují do soukromí
c) sugestivních (předestírá se premisa, s jejíž pravdivostí se neztotožňuje)
d) kapciozních (smysl otázky je zastřený)
e) které se neváží k tématu
f) jsou zcela nesmyslně položené
(Rozdíl je jen v tom, že u soudu přípustnost otázky podle uvedených hledisek
posuzuje soudce, kdežto na tiskové konferenci posouzení záleží na
účastnících samých.)
