Sobotní ČT2: "Zpráva o stavu světa" drastickým způsobem odhalila zaujatost a nekompetentnost televizních novinářů
Reportér se ptá policisty: "A dostali ti drbani přes držku?"
Policejní důstojník odpovídá: "To si pište."
Nečekaná a šokující novinářská sebereflexe se otevřela před diváky ČT v rámci tematického večera věnovaného globalizaci. Uveďme hned na začátku, že osmdesátiminutová Zpráva o stavu světa autorů Filipa Nováka a Martina Schulze není tím, jako co se tváří - analytickým dokumentem o globalizaci. Autorům se, možná neúmyslně, podařilo sestříhat pořad, který podává, často za cenu brutální denunciace používající hrubé záběry dokumentující "práci" televizních reportérů v terénu, žalostný stav etiky pražské novinářské obce na straně jedné, a na druhé straně obrovskou a pro laika těžko pochopitelnou manipulační moc obrazového média. Výsledkem je mimořádně působivý film, který, jak jsem přesvědčen, zaslouženě vyvolá rozsáhlou polemiku.
Některé záběry z ulic, zejména ty, které dokumentují zacházení policie se zadrženými, byly odvysílány vůbec poprvé. Poprvé dostal velký samostatný prostor i mluvčí INPEGu Viktor Piorecký a pro diváka, který Pioreckého nezná osobně, mohlo být takové setkání překvapivé.
Zdaleka nejvýraznější pointou filmu jsou ale zmíněné "denunciační" sekvence, které si vzaly na mušku zejména reportéra ČT Patrika Kaizra, známého vstřícným až služebným poměrem k policii, a v jednom poměrně krátkém, ale likvidačním záběru pak dialog reportéra TV Prima (domnívám se, že šlo o Jiřího Borovce) s podplukovníkem policie Husákem. Husák si pochvaluje, jak jednotky policie "vyčistily" Václavské náměstí, Borovec se ptá "A dostali ti drbani přes držku?" a Husák odpovídá: "To si pište."
Neméně působivý byl i rozhovor s Pioreckým na kameru. Na otázku, jaké jsou jeho dojmy z uplynulého týdne, si Piorecký začne stěžovat na média. V tu chvíli se kamera zastaví a novinářka i kameraman mu vysvětlují, že kritika médií do televize nesmí. Piorecký se brání, že je-li mluvčím, musí přece tlumočit stanovisko své organizace, ale nemá šanci: reportérka ho pobízí, ať tedy říká cokoli, že oni si to upraví podle potřeby (což, jak víme, posléze skutečně udělali).
Trochu nespravedlivý je dokument k Janu Urbanovi, jemuž je v něm rovněž vyhrazen medailon: podle informací autora této glosy nepůsobil Urban při summitu jako policejní konfident, jak z kontextu může vyznít, ale - stejně jako při povstání na Kavčích horách - byl svého druhu zpravodajským a operačním důstojníkem Hradu s důležitou doplňkovou "zviditelňovací" a "imagovou" agendou.
Hlavní otázkou, kterou si nad bezesporu pozoruhodným a přelomovým snímkem musíme položit, je, proč se televizní novináři odhodlali k tak drsné sebereflexi - a já odpověď neznám.
Na diváka, který Kaizra s Borovcem osobně nezná, muselo viděné zapůsobit jako zjevení: jsou toto reportéři, kteří se pak postavili před kameru a podali nestrannou zprávu o střetech policie s demonstranty? Vzkaz předaný divákovi byl brizantní a nedvojsmyslný: nevěřte tomu, co jsme vám kdy ukázali, záběry vysílané v září jsme pro vás sestříhali a reportáže zmanipulovali tak, jak jsme v té době považovali za správné. Kdybychom chtěli, ze stejného materiálu bychom sestavili drastický film o neskutečné brutalitě (a tuposti) zasahujících policistů.
Druhé poselství směřuje do vlastních řad: jak Kaizr, tak Borovec překročili mez tolerance novinářské komunity a přestali požívat práva kolegiální ochrany. Vůči oběma je film nelítostný a měl by znamenat konec jejich profesionální kariéry. Prostředky, jichž bylo použito, tj. odvysílání pracovního materiálu, jdou ale tak daleko za hranici novinářské etiky a slušnosti, že si nezadají se zveřejněním výpisů z mobilů radních ve Vítkových Faktech.
To je třetí poselství Zprávy o stavu světa: v české komunitě televizních novinářů platí zákon džungle a redakce zpravodajství jsou prostředím bez etiky. Kdokoli se znelíbí většině, bude zlikvidován a zapomenut. Brutálně, efektivně, bez ohledu na použité prostředky.
K tomu poslal - dle mého soudu velmi případnou - reakci
V této souvislosti mi nejí jasné, jak mohli překročit něco, co neexistuje, protože již dlouho jsme svědky, že něco takového jako "novinářská etika" v ČR není. Jaký je rozdíl mezi tím, když novinář neodvysílá vyjádření pana Pioreckého, resp. odvysílá co se mu hodí, nebo mezi tím, když vysílá i k tomu příslušející pracovní materiál. Jakmile skupina novinářů překročí určité pomyslně definované meze a nezávislá autoritativní instituce (kterou stejně nemáme, ať mi někdo netvrdí, že je to Syndikát novinářů) je nesankciuje, tyto meze padají jako regulační nástroj a jsou následně překračovány kým chtějí. Je to jako kdyby veřejně skupina lidí páchala krádeže a nebylo jim v tom zabráněno, v tom případě pozbývá konkrétní zákon společenské praktické platnosti a krade každý.
Nevěřím, že může existovat samovolná, nevynucená, etika tam, kde někdo má moc ovlivňovat masy, zneužije toho cíleně či mimovolně. Koneckonců, pokud měli páni Novák a Schultze (jako že jsem zmíněný pořad neviděl) upozornit na skutečné zákulisí novinářské práce, je to přeci jen dobře, ať už to udělali z jakéhokoli popudu.
Jak může někdo porušit něco, co v praxi nefunguje, tj. reálně to neplatí?
Podotýkám, že můj názor je názorem člověka - nenovináře, tj. se třeba pletu, třeba takové normy existují, třeba jsou dodržovány a jejich dodržování kontrolováno nezávislou silnou institucí, třeba žijeme v Utopii a já jsem malá víla (to už je poněkud abstraktní :)
