Nepůsobil jsem sice na ÚV SSM, ale svůj díl viny nesu stejně
SSM má velký podíl na morálním relativismu a hradbě mlčení o nedávné minulosti v České republice 90. let.
Pohoršil jsem svého někdejšího kamaráda Štěpána Kotrbu tím, že jsem ve svém článku upozornil na někdejší působení paní Jany Bobošíkové na ÚV SSM. Obvinil mne, že využívám informací z doby, kdy jsem sám na ÚV SSM působil “jako nevolený spolupracovník, který se dobrovolně a sám přihlásil a s chutí zpracovával nějaký úkol”. Na ÚV SSM jsem sice nepůsobil a s jeho definicí toho, co jsem tehdy dělal, nemohu v žádném případě souhlasit, ale přesto jsem se tehdy pod záštitou SSM podílel na něčem, co později přispělo k nebezpečnému rozostření morálních kritérií v české společnosti 90. let.
Omlouvám se za rozvláčnost, ale nejprve musím vyložit Štěpánem Kotrbou zmíněnou část svého příběhu, aby bylo jasné, proč a z jakých pozic tuto organizaci kritizuji a proč se domnívám, že SSM na rozdíl od Mefistofela “chtíc konat dobro, vždy zlo vykoná”. Naprosto s ním nesouhlasím v hodnocení úlohy SSM ve druhé polovině 80. let, ale dodávám, že v pochopitelném mravním rozhořčení udělal jednu nesmírně záslužnou věc, totiž otevřel jedno velmi přísně tabuizované téma české společnosti.
O mé kariéře a jiné zvířeně
Členem SSM jsem byl v letech 1978 - 1986 v základních organizacích na Gymnáziu Jana Nerudy v Praze, Filozofické fakultě UK v Praze a v jednom vojenském útvaru v Táboře. Členství v SSM jsem ukončil tím, že mi při odchodu z vojny kdesi ztratili členskou legitimaci a já jsem o získání nové neusiloval, neboť mi to v pětadvaceti letech připadalo jaksi nepatřičné a poněkud směšné. S výjimkou základní vojenské služby jsem nikdy nebyl funkcionářem SSM ani na úrovni základní organizace.
Věc, vylíčená Štěpánem Kotrbou, se má následovně. V roce 1982 jsem spolu s jedním kolegou vymyslel a založil akci Umění a doba, která si kladla za cíl seznamovat pražské vysokoškoláky z jiných než humanitních oborů s dějinami umění. Důvod byl jednoduchý: spolu s několika kolegy jsme cítili do jisté míry špatné svědomí za to, že můžeme studovat své vysněné humanitní obory, v mém případě jednooborovou historii, kam se ovšem dostal jen jeden z deseti uchazečů, zatímco mnozí další skončili na strojní či stavební fakultě ČVUT nebo jiných vysokých školách, kam bylo snazší se dostat (nehledě na ty, kteří nemohli studovat vůbec, nebo se ke studiu neměli ani šanci přihlásit). Zároveň se v té době výrazně omezovala výuka humanitních předmětů i na středních školách a my jsme se báli ztráty kontinuity vztahu k humanitnímu vzdělání v řadách vysokoškoláků z technických a přírodovědných oborů. Uvědomovali jsme si, že absolventi vysokých škol na všech působištích, kam později přijdou, budou působit jako nositelé určitého kulturního standardu, a přáli jsme si, aby tento standard byl co nejvyšší.
Pokud jsme chtěli oslovit vysokoškoláky a organizovat rozsáhlou vzdělávací akci, která nakonec měla za sedm let své existence celkem přes 1850 absolventů, tj. těch, kteří prošli alespoň jedním semestrem, a současně jsme nechtěli být perzekvováni, nemohli jsme dělat nich jiného, než vyhledat záštitu SSM. Tu nám poskytla nejprve Městská vysokoškolská rada SSM a později jedno z ústředí vysokoškoláků (existovala dvě paralelní ústředí, jedno české a jedno federální, a já si už bohužel nevzpomínám, o které z nich tehdy šlo, a ze zkratky to neumím dešifrovat). Pokud vím, nikdo z postupně asi dvaceti lektorů akce Umění a doba nebyl funkcionářem SSM. Jednalo se vesměs o studenty vyšších ročníků FF UK učitelského studia kombinací s dějepisem, kteří tak získávali dobrou praxi - několik z nich úspěšně skončilo ve vědě. Paradoxně mezi námi nebyl jediný kunsthistorik. Z posluchačů mnozí rozhodně nebyli ani členy této organizace, ani k ní neinklinovali.
Na podzim 1982 jsme začali organizovat systematické kurzy, které se brzy staly velmi úspěšnými a zdaleka přesahovaly rámec působnosti SSM. Návštěvníky těchto kurzů byli i posluchači, kteří nejen se SSM, ale ani s vysokými školami neměli nich společného. Pohledem zpět: suplovali jsme tehdy poměrně efektivně úlohu těch, kteří podobné věci dělat měli (a mohli je dělat na mnohem vyšší odborné úrovni, než my), ale nedělali. Musím poněkud revidovat představu Štěpána Kotrby, že jsme spasili “mnoho mladých lidí” od toho, aby “bezcílně seděli na nároží či v hospodě a píchali si tehdy módní pervitin”. Takovou moc přednášky o dějinách umění a kultury nemají. Oslovovali jsme naopak cílevědomé lidi, kterým jsme poskytovali informace, jaké v obdobném rozsahu a struktuře tehdy jinde snadno a bez rizika dostat nemohli. Tím jsme přitahovali i zájem a pozornost lidí, kteří by jinak nikdy nebyli ochotni na žádné akci SSM z principiálních důvodů participovat. K této stránce věci se později vrátím podrobně.
SSM přispívalo do roku 1987 na tuto akci ročně 600,- Kčs (to není chyba, slovy: šest set korun) na tisk plakátů. V roce 1988 navíc vydalo skripta, jichž jsem spoluautorem (Kapesní dějepis českého malířství a sochařství I. - III., Cesty francouzského malířství XIX. století), která jsou dostupná ve veřejných knihovnách. Tím náklady na tuto akci jistě vzrostly, ale účetní stránku neznám. Jednalo se však o velmi špatně tištěné brožurky dosti odpudivého vzhledu a téměř bez obrázků. Autoři nedostali honorář. Podotýkám, že to byla skripta, v jejichž v textu nenajdete slovo "socialismus" či "socialistický", "třída", "třídní boj", nebo jakékoli jiné stopy ideologické indoktrinace. Má to jednoduchý důvod: zatímco obecné dějiny byly pod tvrdou ideologickou kuratelou, dějiny umění stály na okraji pozornosti, a tak bylo možné na jejich bázi vykládat českou historii bez záměrného zkreslení, o což jsme také usilovali. Proto jsme se většinou vyhýbali dějinám 20. století, protože tam už bychom museli buď lhát, nebo se dostat do přímého konfliktu s mocí, a nic z toho nebylo naším cílem.
Byl to samozřejmě z odborného hlediska víc než odvážný pokus, který trpěl školáckými chybami a jemuž se dnes usmívám, ale přesto tehdy víc než splnil svůj účel. O zcela neideologickém charakteru našich přednášek i skript ostatně svědčí to, že nejméně do roku 1994 byly jejich nelegálně pořízené kopie používány uchazeči o studium dějin umění jako praktická příručka k přijímacím zkouškám, a setkal jsem se s nimi nečekaně ve své pedagogické praxi ještě i v roce 1997, kdy už byla díky záplavě novější literatury nesmírně zastaralá. Pobavilo mne, když jsem v roce 1994 zjistil, že se xerokopie tří svazečků těchto skript prodává mezi studenty za 150 Kč...
Kromě toho jsme ještě uspořádali v letech 1987 a 1988 dva výlety autobusem po památkách východočeského baroka a jihočeské gotiky, kde náklady na dopravu hradilo SSM. Jednou jsme uspořádali školení svých lektorů, rovněž za peníze SSM. Tolik o věcné stránce celé záležitosti.
Pro úplnost a abych předešel dalším podezřením, chci dodat, že jsem v dubnu 1985 odmítl vstoupit do KSČ a nikdy jsem nebyl ani kandidátem, ani členem této strany. Odmítnutím vstoupit krátce před ukončením studia do KSČ jsem si způsobil dlouhou řadu nepříjemností, ale získal jsem také zajímavé životní zkušenosti (včetně toho, že se mi poštěstilo být roku 1987 nezaměstnaným za reálného socialismu, což nebylo nic příjemného), za které jsem - bez sarkasmu - vděčný, neboť mi velmi pomohly později.
K domněnkám Štěpána Kotrby: na ÚV SSM jsem opravdu nikdy nepůsobil a dokonce neznám ani jeho vnitřní strukturu, vzpomínám si jen, že mi ji tehdy jeden z našich společných známých objasňoval a že mi připadala velmi komplikovaná. Jediné, co mne s touto organizací spojovalo, byla akce Umění a doba. V době, kdy jsme se seznámili (1988) jsem už ani nebyl členem této organizace, ale to Štěpán Kotrba nemohl vědět. V té době, krátce po návratu z vojenské základní služby, jsem se totiž vlastní hloupostí a naivitou dostal do velmi značných existenčních potíží. Do této věci byli zasvěceni dva mí přátelé, kteří tou dobou skutečně působili na nejnižších stupních hierarchie ÚV SSM, a jedině díky jejich pomoci jsem nemusel “jít k lopatě”, jak se tehdy říkalo. Abych opět předešel možným podezřením, dodávám, že tito lidé po roce 1989 nepůsobili v politice, nepracovali ve veřejné správě a nepodnikali ani nepracovali v médiích.
Vzhledem k tomu, že jsem se jednání žádných volených orgánů SSM nikdy nezúčastnil a v budově ÚV SSM na Senovážném náměstí v Praze jsem byl za celý svůj život dvakrát nebo třikrát jako host (v souvislosti s technickou stránkou vydání výše zmíněných skript), nebylo pravděpodobné, že bych se někdy v oněch letech s Janou Bobošíkovou mohl potkat a seznámit. Z té doby si ji vůbec nepamatuji a údaje o jejím působení v těchto orgánech, které jsem zveřejnil ve svém článku, čerpám z její před několika týdny zveřejněné přihlášky*) do předlistopadové ČST z dubna 1989. O jejím působení na ÚV SSM vím čirou náhodou asi od roku 1996, ale o podrobnosti jejího angažmá v této organizaci jsem se až do přelomu let 2000/2001 vůbec nezajímal. Na druhou stranu právě z výše uvedených důvodů mohu lépe než mnoho jiných posoudit, co znamenají citované věty, obsažené v její přihlášce do ČST, a jakou cenu za ně musela zaplatit.
Po kariéře v SSM jsem nikdy nezatoužil, ač jsem jistě měl dobrou příležitost ji dělat a těžit z ní, stejně jako mnoho jiných. I o tom se zmíním dále. V profesní kariéře mi však akce Umění a doba naopak velmi škodila. Nebyl jsem však ochoten ukončit ji, protože jsem ji tehdy pokládal a dodnes pokládám za obecně prospěšnou a důležitou. Kvůli svému spojení s SSM však měla i své stinné aspekty, a o nich dnes chci psát především. Stejně jako jiné podniky, vysokoškolské kluby, divadla, Porta nebo třeba Hnutí Brontosaurus, totiž poskytovala prostřednictvím SSM předlistopadovému režimu cenné alibi. Polidšťovala jej a dodávala mu zdání legitimity.
Zapomenutá organizace
Je zajímavé, že tato snad nejmasovější organizace v ČSSR 80. let dnes zdánlivě nikoho nezajímá. Dočteme se o zločinech komunismu, ale v souvislosti s SSM se kromě občasného použití slova “svazák” v pejorativním slova smyslu, v poslední době paradoxně zejména o lidech, kteří pro své mládí ani neměli faktickou možnost být členy této organizace, občas hovoří a píše nanejvýš o “majetku SSM”, tedy o nemovitostech, zničených, zdevastovaných a divoce privatizovaných v 90. letech. Členská základna a mocenská hierarchie této organizace, protkávající tehdy celou společnost, jako když se vypaří. Pokud dnes o někom veřejně činném padne zmínka, že kdysi byl funkcionářem SSM, zapadne to zpravidla bez povšimnutí a společnost takovou skutečnost bez námitek toleruje.
Tento jev má jednoduchou příčinu. Velká část a možná většina lidí, které dnes můžeme zařadit do kategorie “opinion makers” v České republice, se v SSM ve větší či menší míře angažovala. Někteří se za to stydí, jiní méně, ale existuje mlčky přijímaný konsensus: veřejně se o tom nehovoří. V soukromí, mezi kamarády, si občas zavzpomínají na zážitky z oněch let, ale na veřejnosti se o tom mluvit nesluší. Tato tichá dohoda však způsobuje, že jsme mlčky tolerantní k věcem, k nimž bychom tolerantní být neměli, spoutáni tichým vědomím spoluviny.
Co vlastně SSM byl? Někdy kolem poloviny 70. letech, v době, kterou si sám nepamatuji, to měla být přísně výběrová organizace, která měla připravovat mladé kádry na vstup do KSČ, aby se doplnily její normalizačními čistkami prořídlé řady. Tehdy však paradoxně nebyla zdaleka tak nebezpečná jako později, když se programově změnila v masovou organizaci veškeré mládeže. Matně si vzpomínám na svůj vstup: v I. ročníku gymnázia vstoupila do SSM celá třída jako jedna základní organizace. Nějaký výbor, dvě schůze ročně, legitimace a příspěvky. Brali jsme to jako naprostou samozřejmost, o níž se neuvažuje a nediskutuje. Na druhou stranu jsme ani v nejmenším nebrali své členství v SSM vážně. Totéž na vysoké škole: studijní kruh byl zároveň základní organizační jednotkou SSM, kde se řešily současně organizační otázky studia a záležitosti SSM.
Když jsem v roce 1982 hledal záštitu pro Umění a dobu, nepokládal jsem patronaci SSM ani trochu za problematickou. Zpočátku bylo sice dost obtížné tuto myšlenku prosadit, protože tehdejší svazáčtí funkcionáři byli ještě velmi rigidní a podezíraví, ale když se s tím smířili, přidělili zanedbatelnou částku z rozpočtu, vyžadovali faktury a zprávu o tom, že akce opravdu proběhla, a tím to pro ně končilo. V té době mi ani okolnosti, za nichž jsem Umění a dobu zakládal, nepřipadaly podivné. Dokonce jsem ani nepokládal snahu režimu omezit přístup k humanitnímu vzdělání a snížit jeho kvalitu (a obojí jsem zřetelně pozoroval) za úmysl, ale v podstatě za nechtěné selhání vzdělávací soustavy, která se tehdy marně soustřeďovala na snížení technologického zaostávání ČSSR za západoevropskými státy.
Pro objasnění tohoto postoje musím definovat generaci, k níž patřím, a omlouvám se za nezbytnou a v mnoha případech jistě neoprávněnou generalizaci. V roce 1968 mi bylo šest let, v době Charty 77 patnáct. Poslech Hlasu Ameriky jsme sice chápali v podstatě jako povinný (kdo by toto vysílání neposlouchal, působil by mezi vrstevníky jako idiot), ale tyto zprávy z jiného světa měly pramalou souvislost s realitou, která nás obklopovala, a tak nás nikterak neburcovaly. Když jsme přicházeli do let vysokoškolského studia, byly už pro nás události kolem Charty věcí stejně archaickou, jako osmašedesátý. Vzpomeňme Byronova Dona Juana, když říká (cituji po paměti): ”Kde svět je sedm let starý? Jak skleněná koule roztříštil se v střepy!”. Byli jsme první skutečně důsledně “normalizovanou” generací. Pro naše předchůdce ještě o tři - čtyři roky dříve byl vstup do SSM morální otázkou, pro nás nikoliv. Právě tím začíná skutečně nebezpečná role této organizace.
Uvědomme si, že v té době se “normální lidé” (a nemám rád toto slovní spojení pro jeho nepřesnost) v podstatě pohybovali mezi dvěma liniemi. Na jedné straně to byla ochota jít k volbám (odmítnutím začínala sféra disentu a nevyhnutelné perzekuce), na druhé nepřijatelnost vstupu do KSČ (za touto hranicí začínala neomluvitelná kolaborace). Je to opět zjednodušující schéma, ale pro účely mého vyprávění postačuje. Právě v tomto intervalu působil v 80. letech SSM. Postupem let nabýval z původně úzkého charakteru mládežnické politické organizace podstatně volnější podobu. Obrazně řečeno, ďábel nabízel lidem od patnácti do pětadvaceti let celou jemně odstíněnou škálu smluv: pro ambiciózní tu byla hlasovací mašinérie, celá struktura od základních přes místní, okresní a krajské orgány až po ÚV SSM, kariéra, končící v podstatě automatickým přechodem do funkcí v KSČ a v politickém životě. Pro ty, jimž se tato cesta protivila, tu zase byla možnost volné spolupráce v řadě konkrétních aktivit od tábornické školy přes ochranu přírody až po kulturu. Zadat si každý mohl dle svého uvážení.
Po polovině 80. let se tato situace začínala měnit. Na jaře 1987 jsme s kolegy vedli velice intenzivní diskuse o tom, že musíme Umění a dobu dostat zpod patronace SSM, abych svou činnost dále nekompromitovali. Nakonec k tomu nedošlo, a to z jednoho důvodu. Do nejnižších stupňů hierarchie ÚV SSM přišlo tehdy několik mladých lidí, mých vrstevníků, kteří se velice odlišovali od běžné představy svazáckých funkcionářů. Byli vzdělaní, měli vkus, neschvalovali primitivní ideologické vidění světa a měli nesporné manažerské schopnosti. Byli na rozdíl od svých předchůdců a většiny ostatního aparátu SSM skutečnými idealisty. Věřili, že režim je v podstatě správný, ale protože svým rozhledem ostatní zdaleka převyšovali, domnívali se, že jej může spasit jen reforma a větší míra otevřenosti. Právě tito lidé kolem sebe dokázali shromáždit aktivity, o nichž tak nadšeně píše Štěpán Kotrba.
Musím s ním souhlasit v tom, že se tehdy pod záštitou SSM odehrávaly mnohé užitečné a jinak veřejně neuskutečnitelné aktivity od ekologie až po oblast divadelního života. Z publikací, které Štěpán Kotrba ve svém výčtu opomněl, připomínám např. české vydání dvou svazků úvah Antoine Artauda nebo věc tehdy zcela neuvěřitelnou, totiž vydání básní Bohuslava Reynka. Kryli před následky příliš otevřených projevů mnoho svých přátel a známých (i když jejich reálná moc zase až tak daleko nesahala) a protože sami věřili v to, co dělali, působili i navenek věrohodně. Jejich podpora byla natolik upřímná a intenzívní, že jsme ji přijali a Umění a doba za příznivých materiálních podmínek (možnost publikovat, reálný záměr založit časopis) dožila pod patronací SSM až do doby, kdy nás převrat na přelomu let 1989 - 1990 odvedl k jiným aktivitám.
Problém je v tom, že to nebyla zásluha SSM, ale nenápadné vynucování si loajality za povolení k věcem, které v občanské společnosti žádné svolení vrchnosti nevyžadují. Ano, SSM krylo časopis Kavárna AFFA Martina Mejstříka (a v řadách SSM se našli i další vůdcové revolty z listopadu 1989). Jistě, ve vysokoškolských klubech SSM se hrála představení a koncertovaly kapely, které by ideologové KSČ jistě neschválili. Ovšem, pod hlavičkou SSM mohly vycházet neprodejné publikace, které jinak neměly kromě samizdatu šanci spatřit světlo světa. Jenomže to vše se týkalo jen okruhu privilegovaných, kteří výměnou za toto zdání svobody platili právě přihlášením se k SSM.
Není normální, aby ten, kdo chce hrát divadlo, kvůli tomu musel vstupovat do monopolní mládežnické politické organizace. Není normální, aby určité časopisy a knížky mohly vycházet jen pro určitý okruh lidí a za tu cenu, že se jejich autoři, překladatelé a editoři uchýlí pod křídla takové organizace. Není normální, aby se ochránci přírody za právo vykonávat to, co si předsevzali, museli opět přihlásit do takové organizace. Systém měl ve druhé polovině 80. let pro aktivní mladé lidi docela zvláštní prémiovou nabídku: dělej v podstatě co chceš, čti a piš si, co chceš, hraj divadlo, jaké chceš, a dostaneš od mne na to peníze. Dokonce budeš beztrestně moci dělat věci a hlásat názory, za které jiné zavírám, nebo jim alespoň vydatně znepříjemňuji život, a to vše za maličkost: budeš to dělat pod hlavičkou SSM. Právě tento postup, tato mentalita, byly tím, co pomáhalo udržovat totalitní režim při životě.
Tento sytém měl navíc výhodu řetězové reakce. Rozostření hranic mezi přijatelným a nepřijatelným (z hlediska tzv. “normálního člověka”) začínalo někde v rozhodovací struktuře ÚV SSM (v nejproblematičtějších případech jistě s tichým posvěcením příslušných orgánů KSČ) a pokračovalo dolů, do posledního klubu, na poslední koncert či poslední přednášku. Sám jsem v tomto řetězu figuroval. Dějiny evropského výtvarného umění jsou až hluboko do 19. století založeny na křesťanské ikonografii. Jednou z hlavních os přednáškových cyklů Umění a doby tedy byl relativně podrobný výklad křesťanské ikonografie až po velmi speciální otázky, takový, jaký tehdy nikde jinde nebyl snadno a bez rizika veřejně dostupný. To k nám, ač jsme si takový cíl ve skutečnosti nekladli, po celou dobu existence Umění a doby přivádělo relativně početnou skupinu mladých katolíků, lidí, kteří by se jiné akce pod hlavičkou SSM z principiálních důvodů nikdy nezúčastnili. Pro ně jsme tedy my představovali rozvolnění kritérií přijatelnosti, protože jsme nabízeli něco, co chtěli vědět, výměnou za to, že se zúčastní akcí pod patronací SSM (ač jsme tuto patronaci opravdu nezdůrazňovali...).
Když se pak v listopadu 1989 totalitní systém začínal hroutit, poskytlo právě SSM revoltě řadu vůdců a aktivistů. Kdo si dnes vzpomene (nebo lépe řečeno: kdo si chce vzpomenout), že demonstrace, která skončila 17. listopadu 1989 na Národní třídě, byla svolána na Albertov jako společná akce nezávislých a Městské vysokoškolské rady SSM?
Důsledky
V listopadu 1989 naházeli pražští vysokoškoláci svoje svazácké legitimace do beden a odpadkových košů, přistavených k tomu účelu u vchodu do jednotlivých fakult, a členská základna celé organizace se alespoň na vysokých školách v Praze prakticky během několika dnů rozpadla. Vzniklo několik nástupnických organizací a nějaké instituce, které se zabývaly správou opuštěného majetku. Zdálo by se tedy, že až na majetkové ztráty je vše v pořádku. SSM přece nikoho neperzekvoval, nikomu neškodil a měl i své lepší stránky. S radostí jsme zapomněli.
Štěpán Kotrba měl odvahu veřejně vyslovit něco, co si mnoho lidí spjatých tehdy s SSM tím či oním způsobem, myslí pořád, ale považují za pošetilé říkat to nahlas. Bylo to vlastně prima. Mohli jsme dělat spoustu věcí. Když člověk chtěl, tak šlo vlastně všechno. SSM byla dobrá a prospěšná organizace, enkláva velké relativní svobody v době, která jinak nezávislé projevy příliš netolerovala. Naučili jsme se v ní manažersky uvažovat a pracovat, vymýšlet, navrhovat, organizovat, zařizovat. A co vlastně kdo proti SSM dneska má? Že byl někdo funkcionář SSM? To je toho. Zajišťoval, aby to fungovalo, a fungovalo to tenkrát lépe než cokoli jiného.
Mám řadu přátel a známých, kterých si vážím (včetně Štěpána Kotrby), a kteří tehdy v strukturách SSM tak či onak působili. Mám mnohé příjemné vzpomínky na tu dobu, spojené právě s akcemi, které SSM zastřešovalo, a v knihovně pár unikátních svazečků, které jsou hmatatelným pozůstatkem relativní svobody myšlení mezi tehdejšími vysokoškoláky. Přesto jsem přesvědčen, že jakákoli adorace této organizace je velmi škodlivá. Byla to dobře fungující past, která nám zanechala neblahé dědictví v podobě apriorní nedůvěřivosti vůči těm, kdo obhajují lidská práva a bojují proti totalitní moci, dědictví v podobě neblahého mravního relativismu a nemožnosti rozlišit, kdo je kdo. SSM totiž dokázal mnoha mladým lidem té doby zastřít skutečnost, že k tomu, aby něco podnikali, žádnou takovou organizaci nepotřebují. Nemravně si vynucoval demonstrativní (a přitom víceméně společensky přijatelnou, protože zdánlivě bezvýznamnou) podporu totalitního režimu výměnou za povolení něčeho, k čemu v občanské společnosti nikdo politický souhlas nepotřebuje. V rámci SSM jsme se stávali Havlovými zelináři, vyvěšujícími výměnou za možnost prodávat zeleninu nápis “Proletáři všech zemí, spojte se!”. S tím pomyšlením mi bohužel jinak příjemné vzpomínky hodně hořknou.
*) Poznámka JČ: Formulace "před několika týdny zveřejněná přihláška" Jany Bobošíkové do České televize - je hodně eufemistická. Během rebelie nabourali vzbouřenci i důvěrné osobní složky dokumentů v ČT a v "boji na život a na smrt" se tam zmocnili i přihlášky do ČT, kterou Bobošíková podávala ještě za komunismu v roce 1989 a argumentovala v ní, že je uvědomělou socialistickou občankou. Tento dokument pak za účelem Bobošíkovou diskreditovat vzbouřenci rozšířili po internetu, sám jsem dostal několik kopií. Bylo to hrubě bezostyšné a manipulativní porušení zásady důvěrnosti dokumentů, uložených v ČT - zneužití tohoto dokumentu bylo jen dalším dokladem anarchie v České televizi a jsem přesvědčen, že by slušně argumentující člověk takto zneužitého dokumentu neměl ve své argumentaci vůbec využívat. Je to totéž jako zveřejnění výpisů z mobilních telefonů.
