Britské listy

Zdá se mi, že Benjamin Kuras reaguje emocionálně, rozzuří se, utvoří si názor a jede. Při tom si někdy zapomene řádně ověřit informace a nezkoumá vždy analyzované téma férově ze všech úhlů pohledu. V týdeníku Respekt z 9. 3. 1992 citoval Kuras nepřesně jednu stránku z policejního spisu Jana Kavana, takže tím vznikl nepodložený dojem, že Kavan v normalizačních sedmdesátých letech spolupracoval s StB - všichni víme o tom, jak Kavana skandalizoval český tisk sedm let.

Nedávno jsem náhodou četl v Lidových novinách Kurasův článek o Severoatlantickém společenství - byl asi tak oslavný, jako se v padesátých letech psaly hagiografie na Josefa Vissarionoviče Stalina. Jenže o společenství NATO se na Západě vede docela zajímavá a otevřená debata: není totiž jasné, jakou přesně roli by tato organizace měla v budoucnu mít, vzhledem k nové situaci v Evropě, vzhledem k naléhání některých západoevropských politiků vytvořit sjednocenou evropskou brannou moc i vzhledem k americkému rozhodnutí vytvářet si vlastní protiraketovou obranu. Zajímavější by býval článek o všech těchto otevřených otázkách a nikoliv argumentace typu "Sovětský svaz - mírová hráz", uplatněná v tomto případě na NATO.

V dubnu roku 2000 kritizoval Kuras v Lidových novinách Britské listy a připsal chybně jejich editoru Janu Čulíkovi několik údajných přímých citací z tohoto internetového deníku, které byly jen subjektivními interpretacemi étosu Britských listů od kritika BL Josefa Fronka, uvedenými i ve Fronkově textu bez uvozovek.

Nyní se dovídáme, že když vyšlo najevo, že Greg Dyke jako kandidát na funkci generálního ředitele BBC poskytl před časem Labouristické straně dar 50 000 liber, "nikdo se nad tím nepozastavil, nikdo neprotestoval, nikdo neupozornil, že to je zjevně stranickopolitické jmenování a porušení Charty BBC, nikdo nevyhlásil stávku". Není pravda, jak tvrdí Kuras, že se nad Dykovým darem Labouristické straně nikdo nepozastavil: vyvolala dost rozsáhlou celonárodní diskusi, jedním jejímž závěrem v podstatě bylo, že je Dykovo jmenování výhodné pro konzervativce: aby nebyla BBC obviňována z nadržování labouristům, bude na ně od Dykova jmenování muset být tvrdší. Několik ukázek z této diskuse z britských novin naleznete v Britských listech z 28. 6. 1999.

Součástí byly i dost ostré satirické šlehy: rozhlasová stanice BBC Radio 4 například odvysílala ironickou, záměrně zkreslenou reportáž, kdy se novináři ptali lidí na ulici, zda je Tony Blair "brilantní, vynikající, anebo pouze velmi dobrý premiér". Po Dykově jmenování ho sama BBC - právem interviewovala velmi agresivně - jak se také dočtete v Britských listech z 28. 6. 1999.

S Kurasovými články je potíž: všechno, co píše, je "v podstatě pravda", až na to, že kontext fakt, která uvádí, bývá podstatně složitější. Je tedy velmi složité a únavné je uvádět na pravou míru. Tak je například skutečně pravda, že se vedení BBC velmi kontroverzně rozhodlo nařídit v listopadu 1998 (viz Britské listy z 2. 11. 1998) svým rozhlasovým a televizním stanicím, aby nevláčeli Petera Mandelsona vysíláním za jeho homosexualitu, poté, co vyšlo najevo v pořadu Newsnight, že je Mandelson homosexuál. Kuras se však už nezmiňuje o tom, že proti tomuto nařízení vznikla mezi vedoucími pracovníky BBC vzpoura a že například (sám jsem to viděl) satirický pořad Have I Got News for You si z toho nařízení přímo v televizním vysílání udělal legraci: (moderátor pořadu Angus Deyton: "Ředitel BBC nám pod přísnými tresty nařizuje, že se v žádném případě nesmíme zmiňovat o tom, že je Peter Mandelson HOMOSEXUÁL!! - a sakra.") Ve vysílání rozhlasové stanice BBC Radio 4 se o této otázce pak konala debata, kde toto rozhodnutí vedení BBC ostře odsoudila Mo Molamová, tehdejší labouristická ministryně pro Severní Irsko, která ho charakterizovala jako "vážný omyl".

Velká Británie za labouristické vlády Tonyho Blaira není, navzdory tomu, co navozuje Benjamin Kuras, socialistická republika. Mnozí pozorovatelé pochybují, zda zůstala za Blaira, který převzal velkou část ekonomického i politického dědictví Margaret Thatcherové, Labouristická strana stále ještě "levicovou" stranou. (V současnosti se labouristé chystají k privatizaci londýnského metra.)

Myslím, že není úplně férové srovnávat skandály Blairovy vlády se skandály předchozích konzervativních vlád, kdy šlo třeba o poskytování osobních úplatků konzervativním poslancům za interpelace v parlamentě (v hotovosti v hnědých obálkách) a nejméně jeden vysoký konzervativní činitel (náměstek minstra obrany Jonathan Aitken) skončil ve vězení. (Možná jsem špatně informován, ale tuším, že žádný člen Blairovy vlády dosud za korupci neskončil ve vězení.)

Nejzávažnějším skandálem labouristů bylo v roce 1997, že labouristická vláda se sice v předvolebním programu zavázala zakázat reklamu na kouření při sportovních akcích, ale firma Formula One, která organizuje automobilové závody, dostala po volebním vítězství labouristů i nadále cigarety na svých automobilových závodech inzerovat. Vyšlo najevo, že šéf firmy Bernie Eccleston předtím jednal s Tonym Blairem a věnoval jeho straně milion liber. Když ale tento skandál vyvřel na veřejnost, Labouristická strana peníze Ecclestonovi vrátila.

Další dva labouristické skandály byly pak spojeny s Peterem Mandelsonem, ideologem nově pravicové Labouristické strany: po prvním musel Mandelson odejít z politiky, když dostal od kolegy ministra půjčku na koupi soukromého domu. Podruhé a zřejmě definitivně musel Mandelson odejít z politiky v minulých dnech, kdy byl obviněn, že údajně před třemi lety zatelefonoval jménem jednoho indického dárce finančních prostředků vládnímu labouristickému projektu náměstku ministra vnitra ohledně dotazu, jak by Ind mohl získat britské občanství.

Mandelson argumentoval v týdeníku Sunday Times (viz jeho článek v Britských listech 29. 1 2001), že si prostě tu epizodu na vzdálenost tří let řádně nepamatuje. Tento poslední Mandelsonův skandál má zřejmě složité pozadí: ve hře jsou antipatie britských novinářů vůči Mandelsonovi, který nedlouho před skandálem vydal prohlášení, aby ho i jeho rodinu nechali novináři na pokoji - tak se mu pomstili - a určitou roli hrály asi také antipatie mezi Mandelsonem, tiskovým mluvčím Tonyho Blaira Alastairem Campbellem a ministrem financí Gordonem Brownem.

Ano, Blairova vláda se soustřeďuje více než jiné britské vlády na mediální manipulaci, tzv. spin doctoring, a dosahuje v tom často nebývalých úspěchů. Ano, hlavním autorem této mediální manipulace je Blairům tiskový tajemník Alastair Campbell, který je za to upřímně nenáviděn a v britských médiích je často prezentován jako velmi kontroverzní osoba. (Televize Channel Four nedávno vysílala fingovaný, satirický pořad, jakoby natočený skrytou kamerou, v němž byl na prostoru téměř hodiny prezentován Tony Blair jako primitivní, neschopná loutka agresivního Alastaira Campbella, který Blairovi psal projevy, předepisoval mu, jak se má chovat na veřejnosti, diktoval mu reakce v parlamentě.) Nevím, nakolik je relevantní, jak píše Benjamin Kuras, že býval Campbell "levicový novinář". Taky je asi nepřesné jeho označení Campbella jako "politruka" - politruk vnucoval na stranických školeních nepružnou marxistickou ideologii - nedomnívám se, že by nynější britská labouristická vláda vůbec měla jakoukoliv ideologii, kromě směsice pragmatismu a úsilí vypadat co nejlépe ve sdělovacích prostředcích.

Ano, je pravda, že pod tlakem internetu, satelitních a kabelových televizních stanic, se vysílání terestrických televizních stanic ve Velké Británii mění a zhoršuje. Přesto však zůstává BBC pro Českou republiku stále daleko nedostižným vzorem. O kontroverzních otázkách se v BBC stále debatuje, a to často velmi ostře.

BBC ovšem byla, zejména za vlády Margaret Thatcherové, asi právem obviňována, že je semeništěm levicových intelektuálů - podvracela vládní politiku - a z toho, jak ji poslouchám - v těchto dnech zejména rozhlas - podvrací BBC vládní politiku i nadále. Je ovšem pravda, že ruka Alastaira Campbella je šikovnější než ruce někdejších konzervativních vládních propagandistů: za vlády Johna Majora docházelo v ranním rozhlasovém vysílání BBC v živých rozhovorech s ministry k neobyčejně dramatických sporům a konfliktům. To se dnes děje méně často - Campbell prostě ministry v kontroverzních věcech do rozhlasového studia nepustí.

Avšak zkusmo jsem přednesl Kurasovo tvrzení, že je BBC nyní hlásnou troubou pro vládní labouristickou stranu, několika dost nestranným britským občanům. Všichni to odmítli. Pozval-li si pořad Newsnight k diskusi o Mandelsonově nejnovějším skandálu a jeho rezignaci na veškeré vládní a stranické funkce do studia jen zástupce Labouristické strany, zdá se mi to v tomto případě relevantní: šlo totiž přece o skandál uvnitř Labouristické strany: šlo o špinavé prádlo samotných labouristů. Pozvat k probrání této závažné krize Labouristické strany v jednom pořadu právě jen činitele této strany se mi zdá ospravedlnitelné: konzervativci či liberální demokraté se budou asi těžko vyjadřovat k interním pnutím a osobním rivalitám uvnitř konkurenční strany: to je asi jako, kdyby si k diskusi o sarajevském atentátu v ODS pozvala Česká televize do studia sociální demokraty.

Ale je jistě možné (tento pořad jsem neviděl), i když nepříliš pravděpodobné, že i BBC dělá chyby. Nevěřil jsem svým očím, když v televizním zpravodajství o vzbouření v ČT dne 3. ledna 2001 prezentovala ve své reportáži z Prahy televize BBC jen jediný, tj. vzbouřenecký pohled, a neuvedla, že byl Jiří Hodač jedenáct let jejím vlastním zaměstnancem. Taky jsem si na to stěžoval a dostal jsem od příslušných činitelů zpravodajství BBC za pravdu.

To, že podle průzkumu veřejného mínění považuje podle Kurase 54 procent Britů Blairovu vládu za stejně zkorumpovanou jako předchozí konzervativce, je podle mého názoru výrazem zdravé skepse britských voličů vůči všem politikům. To, že se však chystá pro labouristy hlasovat daleko více občanů než pro konzervativce, bude těžko v důsledku propagandy sdělovacích prostředků - média mívají na volební preference dost malý vliv.

Jde o to, že nynější britská Konzervativní strana je bohužel - ano, bohužel, je to na škodu demokracie, protože konzervativci v Británi nyní nejsou schopni působit jako efektivní opozice - skutečně jen o málo více než okrajovou sektou euroskeptiků a většina národa si to o nich asi myslí. Britští konzervativci měli obrovskou šanci jmenovat šéfem své strany bývalého ministra financí Kennethe Clarka - člověka, chytrého jako opice, který vlastnoručně přivodil v posledních letech Majorovy vlády v Británii výrazný hospodářský boom, z něhož čerpají labouristé dodnes. Jenže pro tvrdé jádro euroskeptiků v Konzervativní straně (i John Major s nimi neustále zápasil) byl Kenneth Clarke příliš proevropský. Kennethe Clarka se labouristé skutečně báli, a kdyby býval byl on ve vedení Konzervativní strany, je dost dobře možné, že by se nyní chýlila vláda labouristů v Británii ke konci. Jenže Clarka nemohli konzervativní euroskeptici snést, a tak si zvolili do čela strany člověka bez výraznějšího charismatu - Williama Hagua. Bude trvat ještě dost dlouho, než se na scéně britské konzervativní politiky objeví nové, skutečně velké osobnosti. To, jakým způsobem se mezitím staví BBC vůči Konzervativní straně, na to asi nebude mít příliš velký vliv.

Britská demokracie není v žádném případě dokonalá a tendence ke koruptivní praxi existují v každé zemi. Přesto jsem přesvědčen, že i dnešní britská politická a mediální scéna může být v mnoha ohledech pro Českou republiku inspirací. Británie není a nikdy nebude socialistickou republikou "vlády jedné strany", jak se ve svém článku snaží navozovat Benjamin Kuras. Vždycky nakonec dojde k tomu, že britští občané začnou mít už určitého politického seskupení dost a vyženou je z vlády s příslušným randálem.

P.S. Navzdory tomu všemu, jak špatnou pověst má mezi britskými novináři Blairův tiskový tajemník Alastair Campbell, byl jsem potěšen, že má alespoň smysl pro humor.

V sobotu vysílal Channel Four přímým přenosem udílení jakýchsi výročních politických cen. Pořad uváděl známý moderátor padesátiminutových Channel Four News Jon Snow, ale cenu v každé tematické kategorii přišel na pódium udělit nějaký známý politik. Cenu za nejlepšího politického komentátora roku tedy přiběhl udělit neurvale vyhlížející Alastair Campbell. Slova se zmnocnil s nějakou drzou poznámkou, a pak pokračoval:

"Tři nominovaní v této kategorii jsou: Andrew Brown z deníku Independent (jízlivý úšklebek): - to jsem teda nevěděl, že to ještě vychází; Andrew Marr z BBC (pohled úkosem stranou, kde seděl Marr, výkřik plný pohrdání): Jidáši!; a Peter Riddell z deníku Times (pod vousy): "no tak, ten je v pořádku, ten je vod nás, od Ruperta Murdocha" (traduje se, že Tony Blair uzavřel propagandistickou smlouvu o neútočení s tiskem a televizí tohoto australského magnáta, pozn. JČ). "- cenu dostává: Andrew Marr. - No tak si to užij."

A Campbell byl pryč.

BBC, náš vzor?

České demokracii už nezbývá žádný pevný vzor, který by mohla napodobovat a převzít, který by se nedal zkorumpovat

ÚHEL POHLEDU

Benjamin Kuras, Lidové noviny 9. 2. 2001

Informační školení pro politiky Vrchním politrukem Blairovy vlády je jistý Alastair Campbell, bývalý levicový novinář, který má pod kontrolou informace vycházející z vlády na veřejnost. Ten provádí pravidelné instruktáže, co vládní ministři smějí a co nesmějí veřejně říct. Téměř denně zástupcům médií sděluje přesně to, co on a Blair rozhodli, že veřejnost smí vědět, v jakém kontextu, sjakým vysvětlením, případně zamlčením. Účelem jejich propagandy je dbát, aby se Blairova vláda jevila jako jediná možná co největšímu počtu voličů. Názory veřejnosti Campbell podrobně zpracovává a spolu s Blairem jim svůj spin přizpůsobuje, aby se zdálo, že se jimi vláda řídí. Na nedávné dramatické - a již druhé - demisi vrchního zákulisního stranického komisaře Petera Mandelsona z ministerské funkce bylo nejpozoruhodnější toto: Musel z politiky odejít ne proto, že lhal parlamentu, nýbrž proto, že lhal Campbellovi, který pak bezděky tutéž lež sdělil médiím, čímž ze sebe udělal osla. Kdyby mu totiž Mandelson řekl pravdu, dokázal by ji zavčas překroutit tak, aby ji veřejnost dokázala spolknout i s udicí. Novináři, kteří vidí vládě do kuchyně, tvrdí, že Mandelsona odrovnal Campbell a že Blair to musel potvrdit, když viděl, že Mandelsonovy vady charakteru by mohly ohrozit volební šance strany. Když se Mandelson snažil veřejně - a dost trapně - hájit, Campbell ho jednoduše prohlásil za duševně vyšinutého. Campbellův úřad a moc jsou součástí vytrvalé demontáže tradiční britské Civil Service čili státní služby. Ta byla tradičně nestranická, dnes v ní převládají nově jmenovaní labourističtí straníci v nejvyšších funkcích.

Co se děje v BBC

Krátce po nástupu do vlády Blair (nebo že by Campbell?) do televize BBC nasadil nového generálního ředitele. Je jím jistý Greg Dyke, někdejší labouristický kandidát (ve volbách nezvolený), o kterém se ví, že straně daroval 50 000 liber. Nikdo se nad tím nepozastavil, nikdo neprotestoval, nikdo neupozornil, že to je zjevně politické stranické jmenování a porušení Charty BBC, nikdo nevyhlásil stávku. Nikdo si ani nějakou dobu nevšímal, jak zpravodajské komentáře začínaly glorifikovat Blairovu vládu a konzervativní opozici přehlížet a znevažovat jako nějaký spolek zaostalých cvoků, kteří zaspali dobu a nic neumějí. Když v jednom programu hostující debatér odhalil Mandelsona jako tajného homosexuála, generální ředitel BBC vyhlásil pro všechny pracovníky zákaz se o Mandelsonově sexualitě jakkoli zmiňovat. Většině novinářů se to dařilo brát jako vtip, protože cenzura se přece v BBC nedělá, že... Konzervativní tisk si ale kousek po kousku začínal všímat, že v politických debatách BBC, které podle Charty BBC musí být "vyrovnané", postupně přibývalo debatérů labouristických a ubývalo konzervativních. A po Mandelsonově lednové demisi diváci hlavního večerního programu zpráv, komentářů a diskusí Newsnight sledovali, co si nikdo nemyslel, že kdy bude v Británii možné: politickou debatu devíti labouristů a známých labouristických stoupenců bez účasti jediného konzervativce či liberála. Na zkoprnělého diváka se z ní valilo toto: Vůdce opozice Hague si víc uškodil než pomohl, když si v parlamentní debatě dovolil zeptat se Blaira, zda jeho dlouholetá důvěra v Mandelsona neprozrazuje nedostatek soudnosti. Blair opáčil, že to naopak prozrazuje nedostatek soudnosti u Haguea a zaručuje to, že konzervativní strana nemůže být nikdy zvolena. Mandelson byl skvělý ministr, ve své funkci vykonal znamenitou práci a vláda i resort ho bude postrádat. Pronásledoval ho pravicový tisk a ničeho tak hrozného se nedopustil. (Jenom, rozumějme, chudák, telefonoval na ministerstvo vnitra, aby urychlilo udělení britského občanství dvěma indickým miliardářům, stíhaným v Indii za podvody, kteří darovali milion liber na stavbu Dómu milénia, jehož byl Mandelson vrchním vládním referentem. A pak, chudák, veřejně lhal, že na ministerstvo netelefonoval, ve víře, že mu to dosvědčí lidé, kterým telefonoval.)

Tragédie, ne skandál

Dále se divák z programu dověděl, že Blair se zachoval velkolepě, statečně a rozhodně, když za takovou maličkost vyhodil z vlády svého nejlepšího přítele a nejbližšího spolupracovníka, hle důkaz jeho etických a státnických kvalit a geniální soudnosti. Pro stranu a vládu - a celou nebohou Británii - je to tragédie. (Ne skandál a ostuda). Ale strana a vláda to svými schopnostmi a láskou k národu překoná a letošní volby samozřejmě vyhraje znovu. To proto, že konzervativní strana je nerelevantní spolek extremistů. A tak mnohým najednou dochází, jak jsou v nejnovějších průzkumech mínění možné tyto nesrovnalosti: 75 procent občanů souhlasí, že opětným jmenováním Mandelsona udělal Blair vážnou chybu. 63 procent souhlasí, že si touto aférou Blair poškodil premiérskou reputaci. 54 procent souhlasí, že Blairova vláda je stejně korumpovaná, jako byla předchozí vláda konzervativní. 84 procent souhlasí, že Blairova vláda nesplnila svůj předvolební slib, že nepodlehne korupci. V letošních volbách se ale chystá labouristy volit 49 procent, konzervativce 31 procent voličů. Britský národ, jak poznamenal jeden komentátor, se připravuje dobrovolně nastolit vládu jedné strany - navždy. Ale proč vás tím zbytečně deprimuji? Abych vás upozornil, že české demokracii už nezbývá nikde venku žádný jasný a pevný vzor, který by mohla napodobovat a převzít, kterým by se mohla řídit, který by se nedal zkorumpovat. Aby dnes Češi mohli mít tak kvalitní demokracii, o jaké debatují po televizních protestech, budou si ji muset vypiplat z vlastního písku, z vlastních představ, z vlastních hodnot, zásad a tradic. Ocitají se v osamění, z něhož je může vyvést jen nějaké to churchillovské: "Pánové, jsme na to sami. Nevím jak vy, ale mě osobně to vzpružuje."