Dnešní demokracie nestačí na řešení problémů jednadvacátého století
Politikové nesmějí uhýbat před tvrdou realitou
Shrnujeme několik poznámek z redakčního úvodníku časopisu New Statesman z března 2001.
Co to je na moderním životě, že skutečnosti, které by naše předky v podstatě vůbec nevzrušovaly, se stávají celostátní krizí? V devatenáctém století a ještě začátkem století dvacátého docházelo k epidemiím slintavky a kulhavky - na niž zvířata neumírají a už vůbec ne lidé - téměř každoročně. Politikové nesvolávali krizová zasedání a nikdo autoritativně nenařizoval lidem, aby zůstávali doma a nikam nejezdili.
Co se tedy změnilo?
Zaprvé, moderní zemědělství je tak intenzivní a je tak silně závislé na maximálním využívání investic, půdy a surovin, že se nedokáže vyrovnat s nevýkonností dočasně nemocných zvířat, která produkují méně mléka a méně masa. Zadruhé, distribuce potravin je celostátním způsobem integrována, takže nemoc, která zůstala v roce 1967 v podstatě zcela omezena na pár okresů ve Walesu, se nyní dokáže rozšířit po celé zemi za pouhých několik dní. Vznik epidemie slintavky a kulhavky je tedy hned dvojím ironickým komentářem ohledně moderních zemědělských metod, které zvyšují riziko rozšíření nemoci a zároveň zajišťují, že to, co kdysi bývalo pro zemědělce jen určitým problémem, je pro ně nyní katastrofou.
Zemědělství dnes ignoruje zásady tradiční péče o hospodářská zvířata: totiž že pro minimalizaci možností nákazy nesmějí být zvířata umísťována v přeplněných prostorách a že aby se na zabitých zvířatech nerozmnožovaly mikroby, doba a vzdálenost mezi porážkou a konzumací masa musejí být do nejkratší. Dovolili jsme zemědělství a distribuci potravin, které jsou pod vlivem nenasytnosti supermarketů, aby se rozvíjely jako jiná moderní průmyslová odvětví, zaměřená na zisk, s důrazem na vysokou produktivitu a výkonnost. A tak krávy dostávají jako krmivo rozdrcené zvířecí pozůstatky jako levný zdroj bílkovin. Více zvířat se chová v intenzivnějších podmínkách na méně farmách. Jatka jsou podřízena úsporám v důsledku velkého objemu provozu, takže poklesl za posledních patnáct let v Británii jejich počet o dvě třetiny. Zvířata jsou na jatka dopravována průměrně na vzdálenost 150 kilometrů a často mnohem dál. Centralizované distribuční systémy supermarketů vyvolávají další odklady mezi usmrcením zvířete a konzumací jeho masa.
Představme si, že vláda nyní vydá nové předpisy, které by všechny tyto nesmysly - nejsou o moc pošetilejší než sovětská kolektivizace zemědělství - zrušily. V důsledku toho by došlo k drastickému zvýšení cen potravin. Jestlipak by denní tisk, který dnes kritizuje intenzivní metody zemědělství, zdvořile takovým vládním opatřením tleskal? Bylo by myslitelné, že by taková vláda vyhrála příští volby? Absolutně ne.
Je to perfektní ilustrace argumentu profesora Hobsbawma. Liberální demokracie je v současnosti velmi špatně vybavena k tomu, aby se dokázala vypořádat s problémy jednadvacátého století. Voliči jsou nyní povzbuzováni politiky i sdělovacími prostředky, aby volili tak, jak jim velí jejich osobní zájem - zvyšování životní úrovně, nižší daně, a tak dále - demokracie se ve svém důsledku skoro vůbec neodlišuje od tržního konzumerismu, který, podle svých stoupenců, dokáže lépe informovat o tom, co lidé opravdu chtějí. Dostali jsme se do pasti tyranie malých rozhodnutí. Lidé si kupují levné potraviny (anebo pro ně hlasují), pro většinu lidí, kteří nemají moc peněz, je to racionální alternativa. Výsledkem je, že zvířata žijí v nelidských podmínkách a jsou vystavována riziku nemocí, které někdy pak mohou postihnout i lidi - a ten výsledek by si nikdo sám dobrovolně nezvolil. Ano, je perfektně racionální, aby občané hlasovali pro nižší daně, aby jezdili na nákup vlastním automobilem a aby posílali své děti do nejlepší školy, i když za to musejí platit. Avšak každý, kdo by si úmyslně zvolil, k čemu to všechno pak vede - ke zdecimovaným veřejným službám, ke globálnímu oteplování a k rozdělené a konfliktní společnosti - jistě vypadá, jako by se zbláznil.
Profesor Hobsbawm argumentuje, že politická rozhodnutí by měla být založena "na společných anebo skupinových zájmech a nikoliv na volbě jednotlivců, usilujících o své soukromé dobro". Avšak demokratičtí politikové, aspoň na veřejnosti, skoro úplně tuto pravdu zapomněli. Politikům vládnou marketingoví odborníci, a tak si politikové rozdělili voličstvo do charakteristických skupin, členové každé z nichž jsou spojeni svými sobeckými, individuálními zájmy a úzkoprsostí. Politikové se přidržují americké politologické teorie, že v současnosti, kdy politikové už nemají u voličů automatickou autoritu a jejich zemi nehrozí zvnějšku žádné nebezpečí, vládci Západu musejí dostávat od voličů znovu každý den mandát k vládě. A tak konzervativci mění svou politiku skoro tak často, jak často se převlékají, v reakci na nejnovější průzkum veřejného mínění. Labouristická strana se někdy snaží učinit to, co je správné, ale jen nervózně, za předpokladu, že bude také vyhovovat nejnižším instinktům veřejnosti, že budou ostře zasahovat proti žadatelům o asyl a proti zločinnosti.
Nic z výše uvedeného by nemělo být argumentem proti demokracii. Avšak vlády musejí vést s lidmi dialog, pokud mají lidé pochopit, jaké dopady má technopolitické rozhodování na skutečné lidské bytosti. Politikové musejí být odvážnější, musejí najít v sobě odvahu prezentovat veřejnosti tvrdé alternativy a nepříjemné pravdy. Před volbami nemůžeme čekat nic, ale až se Tony Blair po volbách vrátí do Downing Street, měl by Britům dát najevo, že budou muset za potraviny platit víc peněz.
