Britské listy

Z. Štefek v článku "Školné odmítáme!" tvrdí (dokonce na dvou místech), že "školné znamená vždy sociální síto". Proto iniciativa SOS student, jejíž je členem, "odmítá jakékoli školné na státních školách". Uvádí příklad, k čemu taková "nespravedlnost" může vést: "V Bangladéši vyvolalo zavedení školného studentské bouře, proti kterým zasáhla armáda a policie a jen 29. ledna 2001 1 studenta zabila a 15 zranila…" A vyvolává dojem, že něco takového začíná i u nás: "Studenti se sami začínají organizovat, na středních a vysokých školách vznikají drobné či větší skupinky, které jsou odhodlány školnému čelit."

Je situace u nás opravdu taková? Není a (ať si to čtenář laskavě přebere sám) Z. Štefek dokonce ví, že u nás jde o něco jiného. Jak totiž v zápětí sám říká: "Poslanec Matějů hodlá zavést ke školnému ještě tzv. australský systém půjček. Student by měl splácet půjčku po studiu, až dosáhne průměrného platu." To je dobrá zpráva. Pokud se u nás jde touto cestou, pak v žádném případě nehrozí, že by u nás školné vytvářelo sociální síto. Proč tedy ta vědomá demagogie v první polovině jeho článku?! Jen proto, aby u nás mohl někdo začít organizovat studenty pod falešnou záminkou? To není ani korektní, ani důstojné.

Dodávám: V australském systému (který byl v zemi, podle které dostal jméno, zaveden labouristickou stranou a jehož obdoba je aplikována i v dalších evropských zemích) nejenže student začíná splácet půjčku až po dosažení průměrného příjmu, ale také jen z té části, která přesahuje průměrný příjem, a v závislosti na výši svého příjmu. Namístě by byla diskuse o přednostech tohoto systému, jeho případných nedostatcích a o způsobu jeho modifikace na naše podmínky tak, aby se případným problémům předešlo.

Jenže Z. Štefkovi jde především o to bouřit studenty. Tím si cestu ke korektní argumentaci uzavírá. A tak z jeho pera nabroušeného i proti australskému systému vychází následující tvrzení: "Copak nemalá část vysokoškolských studentů nekončí na úřadech práce? Navíc splácení v době, kdy si člověk zakládá rodinu (mladá manželství), nepomůže populační politice a ztíží již tak špatné postavení mladých rodin. Může nastat i řada předvídatelných situací: jeden z partnerů má průměrný plat a druhý z partnerů je nezaměstnaný." Zde je nakupeno hned několik omylů (a vědomých omylů):

Podle běžně dostupných statistik patří skupina absolventů vysokých škol mezi ty, kde je nejmenší nezaměstnanost.

Studenti, kteří by byli nezaměstnaní, nejsou zatíženi žádným odvodem (a to Z. Štefek ví, protože to sám napsal, když letmo charakterizoval australský systém).

Riziko méně úspěšných či neúspěšných studentů nese výhradně investor (a u nás se počítá i se zapojením soukromých investorů), jeho role by byla aktivní, měl by proto zájem (na rozdíl od toho, jak je tomu v současném systému) o uplatnitelnost absolventa na profesních trzích.

V závěru článku Z. Štefek formuluje řadu problémů, které by se měly řešit, např.: Zvětšit počet VŠ absolventů (a studentů) a minimálně udržet kvalitu, zajistit odpovídající ohodnocení pedagogů, jelikož za současných podmínek po ukončení činnosti starších pedagogů je nebude moci kdo nahradit, řešit ale i uplatnění studentů na trhu práce, tzn. mít dlouhodobou koncepci vzdělávání i vývoje společnosti. Brojí proti "krátkodobým požadavkům trhu". Říká: "Celoživotní vzdělávání je pro nás kvalitativní postup člověka, obohacování jeho znalostí o nové objevy, metody, prohlubování a rozšiřování jeho vědomostí apod., který se tedy neměří kvantitou sebraných základů řady oborů v rychlokurzech." S tím vším lze souhlasit. Právě tyto problémy ta modifikace australského systému, která se u nás připravuje, řeší. Dokonce řeší Z. Štefkem v první části zmíněný problém vícenákladů na studium (učební pomůcky, ubytování na kolejích apod.). Zde všude se Z. Štefek snaží vlámat do otevřených dveří.

Doporučuji Z. Štefkovi a těm, co se k němu přidali, aby se pokusili vymanit z ideologických sítí, do kterých se sami zapletli, a pokusili se své výhrady vůči australskému systému zformulovat bez (znovu zdůrazňuji, že vědomé) demagogie, která poznamenala jeho článek až příliš. Zatím pouze na sobě názorně demonstrují, jakou kvalitu má produkce současného (daňově-dotačního) systému vysokoškolského vzdělání u nás. Tím současně poskytují důkaz, že zásadní změna, která by vedla ke zvýšení společenské a profesní uplatnitelnosti absolventů, je nezbytná. Současný systém totiž neřeší problém návratnosti a efektivnosti prostředků vložených do vzdělání (školného) z peněz, které občané poskytují svými daněmi. Pokud Z. Štefek a spol. neprokážou schopnost korektní argumentace, pak peníze, za které se jim dostalo vzdělání, mají podobný osud, jako ve vytunelovaných bankách (přesněji - ještě horší). Uvědomuje si Z. Štefek a spol. že se z nich stali (v podmínkách daňově-dotačního systému financování investic do vzdělání) tuneláři, protože za peníze, které jim byly poskytnuty na vzdělání, nenabízejí protihodnotu v podobě alespoň základních předpokladů komunikace?