Britské listy

Komerční televize ve svém dokonalém [do konce dotaženém], tedy americkém provedení, je jedna velká upoutávka na pořady, které přijdou za okamžik, hned po reklamě.

Je to jen jakási metafora života samého. Život, jak byl slíben, se dostaví, za okamžik, malé strpení - tumáte něco v mezidobí, abyste se nenudili. Vydržte, neodcházejte, bude to stát za to. Ne až zítra, zítra tu bude za okamžik. Jedeme 7x24h...

Řítíme se do vlastní budoucnosti v přehlíženém rádobypohodlí křesla, dychtivě sledujeme co bude, co nám nesmí uniknout. A mezitím vidíme - jen upoutávky. Vlastně, jakoby celý smysl našeho života utíkal těsně před námi, už, už na dosah. My pádíme za ním. A tempo se zvyšuje.

Když jsem tak nedávno seděl za volantem a řítil se kamsi, přitom poslouchal nějakou tu písničku v rádiu, došlo mi to. Svitlo mi, že životní etapa ve které se nacházím, tzv. střední věk, je právě ta etapa, kdy člověk prohlédne a chce vrátit vstupné a porozhlédnout se, zda to nejde i jinak - dokud je ještě čas. Třeba jen navštívit nějakou jinou atrakci, anebo vše změnit zásadněji. Jenže, není komu vstupné vracet, a vystoupit z panoptikonu horské dráhy jen tak nelze.

Tak žiju, jako ostatní, v očekávání, že ten pravý nefalšovaný spokojený lidský život nastane, už, už, za okamžik ...

Angličané by mohli použít slovo tantalising/tantalizing. Je odvozeno od řeckého mytického ubožáka Tantala, kterého potrestal jeho otec Zeus večným trápením na Tartaru, a to nedosažitelností všeho po čem prahnul.

Tantalus byl prý nejprve přijat do společenství bohů jako jim rovný, ale zneužil svého postavení, prozrazoval božská tajemství a pojídal zapovězená jídla. (Jiná varianta pověsti praví, že Tantalus zavraždil vlastního syna Pelopa, aby vyzkoušel neomylnost bohů, zda na viníka přijdou.) Prostě, dovoloval si co se dalo, choval se nezřízeně, asi jako kdekdo zneužívá postavení kterého se mu dostalo bez zásluhy.

Tak tedy Zeus Tantala odsoudil k věčnému trestu zavěšení na ovocném stromě nad studánkou. Ať Tantalus sáhl po vodní hladině či po ovoci, uhýbaly mu z dosahu.

Jsme na tom podobně, naštěstí nežijeme věčně. Ale i na tom se pracuje...

Zneužíváme-li svého postavení myslících bytostí, správců této, nám pověřené planety, není divu, že za trest máme právě tu vnitřní neukojitelnost, nespokojenost, věčnou touhu a očekávání. Až na ty krátké, postkoitální okamžiky, které střídá ta živočišná rozmrzelost.

Neukojitelnost v mém případě je mimo jiné v tom, že se snažím najít překlad slov, obzvlášť pokud jsou nějak náročná, třeba uspořádáním ve vázané básnické formě. Nedávno jsem v BL naznačoval, že nemám v oblibě cizí slova v češtině tam, kde máme česká. Zatímco já se stále učím tuto řeč, kterou jsem v emigraci ztrácel, našinci ji kolem mne komolí a przní, utíkají od ní bůhvíkam do zkomolené jazykové ciziny.

Ale někdy mi to překládání prostě nejde. Třeba mne nenapadá vhodná česká obdoba slova tantalising.

Sáhnu tedy po slovníku, pak po dalším, a užasnu. Vesměs se slovo "tantalize" [americky se 'z'] překládá stroze jako mučit, trápit, trýznit.

Chyba lávky! V tom pojmu jde hlavně o tu dráždivou, vábnou, svůdnou a slibující, provokativní skorodosažitelnost, která užírá, frustruje ale zevnitř, psychicky. Člověk se mučí sám, tím že to snažení a pinožení nezvdává, nazvdory všem neúspěchům, stále doufá, žene se za stínem, který je ve skutečnosti jen jeho vlastní.

Pikantní na tom pojmu tantalise tedy je, že je pro mne samo [ehm] "tantalizací".

Jak zajímavé, že samotný význam toho slova není jen tak k zastižení. Je to slovo, které nejlépe popisuje sama sebe.

Přitom, jak jsem snad doložil, toto slovo je pro mne klíčem k pochopení podstaty lidské existence, - a tudíž i kapitalismu.

Proto musí s kapitalismem přijít do češtiny i to slovo, snad jako 'tantalizace', nebo snad, doufejme, nějaké lepší, pro české uši uspokojivější slovíčko. Mám ho na mysli.

Jen malé strpení. ...