Britské listy

S pomocí Fondu ohrožených dětí bylo podáno trestní oznámení ve věci šikany, týrání a sexuálního zneužívání. To se událo v pátečních odpoledních hodinách dne 11. května.

Očekávali jsme, že Policie České republiky zareaguje velmi rychle, tak jak nás o tom utvrzoval pan Kusý z ministerstva školství, odboru speciálního školství. Tedy, že nedopustí, aby chlapec musel strávit další noc ve výchovném ústavu v Jihlavě, ale že bude převezen na nějaké pro něj bezpečnější místo, tj. do některého z dětských domovů, nebo krizových center, popřípadě zpět do Diagnostického ústavu v Brně-Hlinky (pokolikáté už?).

Nestalo se.

Nahlásí-li někdo bombu v metru, tak to Policie ČR musí neprodleně prověřit, byt? se to může zdát sebenepravděpodobnější. Je snad sexuální zneužívání méně důležité než plynulost veřejné dopravy?

Do hry totiž vstoupil mocný ředitel Dětského diagnostického ústavu v Brně-Hlinkách, Josef Boehm.

Tak tedy ten samý Josef Boehm, který Jirku do Jihlavy poslal, se nabídl, že celou záležitost vyřeší v pondělí na místě! Ovšemže společně s tamním ředitelem. Policie tedy může být klidná a kluk jistě víkend přežije, když to přežil doposud.

V pondělí si tedy skutečně oba pánové ředitelé s hochem promluvili a světe, div se ? všechno je údajně v pořádku! Chlapec prý tvrdí, že ho nikdo nešikanuje, nikdo mu nic neukradl, nikdo ho neobtěžuje ani na pokoji ani ve sprchách a ba co víc, do jiného ústavu ani jít nechce, protože vychovatelé jsou prostě báječní!

Zajímavé je, že na kazetě, kterou jsem s Jirkou natočil já, tvrdí pravý opak. Její obsah jste si mohli přečíst včera.

Je tedy příběh u konce? Skutečně nemá Jiří šanci dostat se z této pavučiny?

Podle názoru odbornice na slovo vzaté JUDr. Marie Vodičkové z Fondu ohrožených dětí, jsou šance velmi chabé. Jak mě totiž informovala, za celou záležitostí tohoto případu a jemu podobných mohou být důvody, které bych nečekal.

Nejde jen o to ututlat šikanu, něčí omyly a neschopnost přiznat chybu.

Důvody můžou být zcela pragmatické, a to ekonomické. Každé zařízení totiž podle současného otřesného zákona přežívá jen díky co nejvyššímu počtu dětí! Úspěšnost resocializace a opětovné zařazení dětí do normálního života nejsou podstatné. Většina dětí, které podobnou "českou cestou ústavní výchovy" prošla, totiž něčeho takového ani není schopna. Neumí navázat běžný partnerský vztah, natož založit rodinu.

Jejich sebevědomí a schopnost mít rád, byly totiž v odcizujícím prostředí ubity na minimum.

Pobyt, či jen pouhé umístění do podobného zařízení na dobu čitající nejméně rok je odsouzením k celoživotnímu nezdaru.

Dětské domovy, diagnostické ústavy, sociální odbory péče o dítě, soudy. Ti všichni se stále snaží klást co nejvíce překážek tomu, aby se větší počet dětí z výchovných zařízeních dostal do pěstounské péče, nebo dokonce do adoptivní rodiny. Zájemců je velmi mnoho.

Je pravda, že vybírat se musí, ale odborníci snad rozeznají sadistického pedofila od empatického člověka, snažícího se rozšířit svou vlastní rodinu a někoho, kdo tím jen získá. Popřípadě někoho, kdo chce naplnit svůj sen rodinu mít, protože z fyziologických důvodů toho schopen není.

Proč tedy ty nechutně ponižující nekonečné procedury, při kterých se jim většinu zájemců podaří odradit?

Podle odhadů by bylo možné podobná zařízení zredukovat. Mnoho vychovatelů a jiného personálu by sice přišlo o práci, ale ještě větší množství dětí by poznalo, co je to skutečný domov, a jejich budoucí život by se dostal do správných kolejí.

Takto slouží jen jako "potrava" lidem neschopným se uplatnit třeba i v práci s dětmi, ale ne v pozici všeovládající autority, ale skutečného pomocníka, průvodce životem.

Pokud někdo kompetentní včas nezasáhne, tak až se uzavře v červnu školní rok a Jirka dokončí základní školu, čeká ho převoz do skutečného pasťáku pro mládež. Tam bude úplným nováčkem a zřejmě si bude muset projít stejnou kalvárií, jakou zažívá celý život vždy na novém místě, kam ho někdo další zase pošle.

Sociální síť zjevně nefunguje v ČR pro postižené - je pašalíkem pro její zaměstnance.