Situace v českém školství se stále zhoršuje - kde je náprava?
Vlastních zpráv o školství je v médiích jako šafránu. Voní a smrdí maléry, ale jsou moc drahé. Mívají pihy krásy. Nejsnazší je „konfrontovat“ výroky státních funkcionářů nebo politiků s holými fakty posbíranými namátkou. Chytit někoho na švestkách. Stačí na to telefon, mail, věta do mikrofonu. Pak se čaruje s „oholenými“ informacemi. Cíl láká a výsledek jde i proti smyslu i etice novinářské práce. Koláž překroutí pravdu. Objevuje objevené. Povrchnost , bulvarizace formy a obsahu a poplašenost zpráv jsou tak dnes v médiích na denním pořádku. Přečetli jsme si a vidíme to instruktážních pořadech televize o vyučovacích metodách, že „děti učí děti“, že „v některých školách to vypadá jako v domově důchodců“, že „rodiče chtějí vzdělaného kantora“. To je skandál, má si říci čtenář nebo divák? Každá z informací má kladný i záporný pól. Jen více mládí do škol, řekne si pan Omáčka. Jaká je to dnes kvalifikace, když je získaná před padesáti lety? zapochybuje paní Nováková. Proč ten puberťák vyučuje pokleslou češtinou? přisolím si . Dobře, že jsou občas zveřejněna aspoň úplně čerstvá a varující procenta a aktuální pocity lidí v tom: „Na Mostecku je čtvrtina učitelů nekvalifikovaných a na druhém stupni třetina,“ tvrdil 7.5.01 velký levicový deník pod titulkem Ve školách vyučují amatéři. Pokusme se tyto více sportovní pokřiky než seriózní informace porovnat se životem.
Veřejná zpráva pražské školní inspekce z poloviny devadesátých let obsahuje mimo jiné tuto prognózu: „Důchodci se za současného trendu stanou těmi , kteří budou určovat škole požadavky namísto toho, aby škola brala jen ty, kteří odpovídají jejím záměrům“( str.10). Jednoznačně je tu pojmenován jeden z důvodů postupující a všeobjímající stagnace českého školství. Leckterý ředitel vám potvrdí, že by leccos pozitivního se školou udělat chtěl, ale ztroskotává na pasivní resistenci kantorských mazáků. Jednoduše nezájem. Ve veřejné zprávě Pilařova týmu o „Personální situaci na pražských školách“ z roku 1997 z grafů vyčteme , že v základních školách na 2. stupni skupině 23% učitelů ve věku 31-40 let v letech 1992- 96 konkurovali 16 % důchodci , a to se nárůstem skoro 100% v porovnání k roku 1992. Jsou zde jako na dlani i další důležité údaje o kvalifikaci, fluktuaci, poměru zastoupení mužů a žen a odborné úrovni podle všech typů škol a zařízení v Praze na sedmnácti stránkách. Každé tvrzení je podloženo detailní statistickou analýzou stavu - většinou nepříznivého, jinde rozporného a někde se vyvíjejícího i pozitivně. Rok 1997 byl bohužel posledním, kdy šéf pražského školního inspektorátu Jiří Pilař takový rozbor pro úřady, samosprávu, média a občanskou veřejnost mohl vypracovat. Do té doby to bylo také jediné pracoviště z řady desítek v celé České školní inspekci (ČŠI), které , řečeno ošklivým amerikanismem, stav „ lidských zdrojů“ ve školách sledovalo. Nikoho skutečně kompetentního tato důležitá zjištění nezajímala. Nikdo neudělal ani pokus o nápravu. Přesto, že v balíku analýz jsou postřehy, kam jít, aby se věcem přišlo na kloub.
Z citovaného článku vlivného listu se dovídáme, co si o tom myslí paní ústřední šéf-inspektorka Marie Kalábová: Zopakovala jen doslovně jeden ze závěrů letošní Výroční zprávy ČŠI: „Již několik let jednoznačně klesá kvalifikovanost učitelů a již se to projevuje na kvalitě výuky.“ Podobnou obecnou formulaci najdeme ve zprávách ČŠI ale už v předchozích letech. Znamená to, že dalších deset let v klidu zůstaneme u všeobecného konstatování bídného stavu, který jsme měli řešit před sedmi-osmi lety? Abych nekřivdil. Možná, že šéfce redaktor nedal jen dost prostoru. Přesto bych očekával , že se objeví věta, co je třeba dělat, aby se věci hnuly k lepšímu. Že řekne, kdo stav zavinil a kdo má být volán k odpovědnosti. Od koho povolanějšího bychom se to měli dozvědět? Bylo by hrůza, kdyby šéfové policie nebo armády jen mluvili, ale neukazovali dareby a nejednali! Místo toho se svým druhým sdělením ve stejném článku první šéfová ČŠI pokouší pozornost veřejnosti odvést od potíží školského terénu a od ostudných chyb v personální práci ve školských institucích k nedostatkům vysokoškolské přípravy učitelů. Máme jí uvěřit, že viník existuje, ale ne na její adrese. „ V praxi si (studenti) nedokáží ( s žáky) poradit a odcházejí,“ tvrdí paní Kalábová. Za to mohou asi jen vysoké školy!? Opravdu?
Nezapomněla také , že právě smíchovské „Ústředí“ ČŠI a její předchůdci, páni Roupec, Valeš a Hanzelka, iniciativní průzkumy vývoje personalistiky škol ve druhé půli 90. let zakázali a nikdy už neobnovili? Že nikoho z nich nenapadlo, že by se taková šetření a pracné analýzy s doporučeními a následnými operativními opatřeními měly provádět na celém území státu? Proč to za dva roky nenařídila ona sama? Kdo jiný by měl takové závažné procesy a jejich souvislosti ve školách a školském systému detailně sledovat a vyhodnocovat?
Bývalý šéf pražské ČŠI pan Pilař svoji židli raději „preventivně“ opustil brzy po napsání poslední personální analýzy. Jeho kritická loajalita a nepohodlně všetečná aktivita se tehdy v resortu školství neodměňovaly ministerským křeslem, jako je tomu nyní v armádě, ale likvidovaly se v zárodku: Buď povýšením, nebo disciplinárním postihem. Nedivím se, že raději zvolil první způsob. I mně takové varianty byly svého času nabídnuty. Mám raději třetí cesty. Nedivme se , že ČŠI dodnes ve svých Výročních zprávách slouží jen tiché mše pod jednou v abstraktním úřednickém jazyku „ptydepe“. „Výstupy“ jsou myšlenkově i typograficky kulantně obroušené. Krmě je to většinou pro čtenáře hnusně dietní. Jako v anekdotě o trabantech: Paňstvo uspokojí , nikoho nenadchne. To má být pointa každého podobného příběhu? Doufejme, že ne na věky.
Odvaha analyzovat příčiny a důsledky dnešní osobnostní, odborné a věkové struktury učitelstva, jeho fluktuace , masivní feminizace školství , pro kvalitu vzdělávání , pro školní atmosféru , pro charakterový vývoj žáků by zájmu seriózních médií neměly unikat. Původní „letecké“ zprávy o takových háklivých tématech jsou k tomu ale jen první malý krok. Jiné východisko zatím nevidím. Podobné úkoly jsou stále za hranicemi intelektuálních kapacit a mravní kompetentnosti naší slušně placené a odměňované většinové státní školské byrokracie.
