Otevřený dopis českému olympijskému výboru:

Používejte pořádné jméno českého státu

V sobotu 28. dubna 2001 začalo v Německu mistrovství světa v hokeji, ve sportu, který je aspoň v euroamerické sféře vedle OH a kopané mediálně, a tím i propagačně a komerčně pro každý stát nejúčinnějším. Hráči úspěšného reprezentačního týmu České republiky nesou na svých prsou již tradičně náš státní znak. Vzadu však, stejně jako např. na slavných ZOH v Naganu, mají jen velké „CZECH“. Tedy slovo, které nikdy nebylo a není názvem státu, jejich a naší vlasti, kterou reprezentují a která je také sponzorem národního družstva. To se děje po třech letech nejen naší korespondence s odpovědnými státními představiteli, mnohými politiky a zejména orgány, státními úředníky a rovněž sportovními činiteli. V dopisech jsme je seznamovali s níže uvedenými argumenty a důsledky takového počínání. První soupeři našeho družstva, reprezentanti Běloruska, měli na prsou výrazný nápis BELARUS (aby byl na televizních obrazovkách vidět). Proč činovníci běloruské hokejové reprezentace vědí, jak důležité je název státu (a též jaký název) na dresy hráčů umístit? Proč naši odpovědní činitelé a sportovní funkcionáři nejen ve srovnání s Běloruskem, ale i s dalšími státy to dosud „nevědí“, či spíše „nechtějí vědět“? Pokusíme se na tuto a s ní další související otázky v následujícím textu odpovědět.

Politickým názvem našeho státu je od roku 1993 podle Ústavy ČR slovní spojení Česká republika, oficiálním anglickým překladem tohoto názvu, standardizovaným např. v dokumentu Geografické názvoslovné seznamy OSN - ČR: Jména států a jejich územních částí. Names of States and their Territorial Parts (Praha 1993) nebo podle III. sv. Velké všeobecné encyklopedie Diderot (Praha 2000), je slovní spojení The Czech Republic. Podle týchž materiálů (tedy GNS OSN a VVE Diderot) je oficiálním geografickým jednoslovným názvem České republiky Česko, anglicky Czechia [čekia] (v dalších důležitých jazycích pak něm. Tschechien, fran. Tchéquie, špan./port. Chequia, ital. Cechia, rus. Čechija). Zaměřme se však zejména na anglickou formu, tj. na formu v jazyce stávajícím se v současnosti světovým jazykem nejvýznamnějším.

Názvy Česká republika / Czech Republic nejsou nástupci názvů Československo / Czechoslovakia. Názvy Česká republika / Czech Republic jsou nástupci politických názvů Československá republika / Czechoslovak Republic (to je stanoveno ústavou). Nástupci geografických, jednoslovných názvů Československo / Czechoslovakia, užívaných mimo přísně administrativní styl, tj. v rovině běžné komunikace, jsou geografické názvy Česko / Czechia. Názvy starší se konstituovaly užíváním a zvykem, druhé byly vzhledem k požadavkům mezinárodní praxe formulovány k tomu příslušnými orgány státu vzápětí po osamostatnění České republiky v roce 1993.

Stav věci a současná realita

1. Český olympijský výbor představil dne 6. března 2001 - k našemu velkému překvapení (poněvadž v této věci jsme mu psali již v březnu 1998) - „nové“ logo českého olympijského družstva, tj. Olympijského týmu České republiky, znějící „Czech team“ tj. „Český tým“. Na logu tedy není ani jeden ze dvou oficiálních názvů našeho státu v angličtině, tj. „Czech Republic“ nebo lépe „Czechia“ (tedy jméno geografické, jak je to zcela běžné v celém myslícím světě). Zvolené označení (rozuměj „Czech team“) je, mírně řečeno, nešťastné. Nejenže nerespektuje a nepropaguje naši vlast jako suverénní státní subjekt (a v tomto případě ani coby subjekt sportovního klání), ono navíc vůbec neodpovídá mezinárodnímu standardu! Degradace olympijské reprezentace státu s více než tisíciletou tradicí na úroveň jakéhosi českého týmu bůhví odkud je krajně nezodpovědné a zahanbující. Sami se tím degradujeme do role celosvětového exota. Proč?

Protože „českým týmem“ jsou i týmy Českých Budějovic či Sokola Horní Dolní, které vyjely na zápas do zahraničí, anebo výběr našich krajanů kupř. z Chicaga, hrajících třeba na kalifornské pláži nohejbal. Stejně tak je německým týmem Bayern Mnichov či Vorwärts Adlersdorf, italským pak třeba Lazio Roma nebo HC Bolzano.

Snižování olympijské reprezentace státu na úroveň lokálních družstev je nezodpovědné a zahanbující, a proto si to žádná sebe-vědomá země (rozuměj země vědoma si sama sebe, své existence) nedovolí. Olympijští, hokejoví či fotbaloví reprezentanti nebojují sami za sebe ani nejsou nějakým neurčitým týmem z Česka (a tedy obyčejným českým týmem). Jsou to reprezentanti naší země jako celku. Tím, že Český olympijský výbor vnucuje světu svým logem představu, že sice existuje jakýsi český tým, ale zřejmě žádný český stát (Česko / Czechia), poškozuje zjevně zájmy České republiky a jejích občanů.

2. Z delegací asi 160 států, pochodujících například při závěrečném ceremoniálu OH 2000 v Sydney, pouze delegace Česka, Severní Koreje (KLDR) a ještě dvou afrických států nesly tabule s politickým názvem, tj. v našem případě Czech Republic. I taková ČLR - angl. The People’s Republic of China - tam vystupovala pod názvem China, protože její představitelé na rozdíl od našich určitě vědí, že na exportní zboží se dává označení „Made in China“ (v USA drobné zboží s touto značkou v supermarketech snad převažuje), a že je nutno tuto „obchodní“ značku, propagující daný stát na trzích (OH nevyjímaje!) propagovat a tím napomáhat zvyšování odbytu jeho produktů. Že nejúčinnějším prostředkem propagace je právě sport, je nasnadě: jinak by přece soukromé firmy nesponzorovaly vrcholový sport v takové míře, v jaké to činí! Dokonce i na ledě českých zimních stadionů je dnes tolik obchodních značek firem, že na něm někdy leckdy nebývá vidět puk.

3. Z týmů českých sportovních reprezentací měli v posledních letech na dresech věcně správný název státu snad jen atleti a atletky (Czech Republic), třebaže i tento sport začínal éru samostatné české reprezentace k pláči ostudným Czecho. Politické názvy jsou však dlouhé, a tak bývá tento nápis na hrudích atletů tak malý, že v TV nebývá často vůbec čitelný. Polodetail na našeho skvělého desetibojaře a halového mistra světa R. Šebrleho dobíhajícího do cíle neumožnil divákům přečíst si, jaký stát náš šampión reprezentuje, a tedy ani zapamatovat si jeho „obchodní značku“. Naši atleti a atletky si navíc název státu často překrývají startovními čísly, čímž je identifikace jejich země naprosto znemožněna. Stojí za pozornost, že se to nestává borcům těch zemí, na jejichž úborech jsou jasně viditelná jména, napsaná velkými písmeny: Bahamas, Russia, Jamaica, Portugal aj.

4. Většina našich reprezentantů, pokud na dresech vůbec nějaký nápis má, oznamuje, že jsou „Czech team“ (což lze také dešifrovat asi jako „kamarádi z české čtvrti v New Yorku“), v horším případě pak nepochopitelné, rozumu se vzpírající „Czech“. Reprezentační mužstvo České republiky v ledním hokeji již několik let hraje oficiální mezinárodní turnaje s dresem, na němž je jediný čitelný a nedůstojně umístěný údaj - CZECH, což neznačí nic jiného, než že dotyčný hráč je ČECH nebo ČESKÝ. Miliony diváků se tak nemohou dozvědět, jak se stát, který sportovci reprezentují, jmenuje. Pokud si průměrně inteligentní hokejový fanoušek udělá seznam zemí, které se letos účastní MS v Německu, podle anglických nápisů na dresech jednotlivých reprezentací, vyjde mu: Rusko, Slovensko, Finsko, Čech (nebo český), Bělorusko, Německo, Rakousko, atd. V kvízu by následovala otázka: který výraz do dané řady logicky nepatří? Správnou odpověď zná každé dítě, ne však funkcionáři Českého svazu ledního hokeje a jiných sportovních svazů, jejichž reprezentanti nosí na svých úborech podobně nesmyslné nápisy (kanoisté, triatlonisté, sáloví cyklisté…). Do absurdna dovedli tuto hru na „nám je to jedno“ naši hokejoví veteráni, kteří na svém letošním MS měli na svých pozadích nápis CZECH, ale hned nad ním reklamu na webové stránky se správným anglickým jménem Česka: www.Czechia.cz ! Mimochodem: právě v hokeji je tu příklad Kanady, jejíž mužstvo nastupuje někdy s názvem „team“. To má zdůraznit, že se nejedná o oficiální národní tým Kanady, tj. o její reprezentační tým, nýbrž o nějaký výběr v rámci možností. Není to ovšem nikdy „Canadian team“ nýbrž vždy „Team Canada“. Česká obdoba by pak byla „Družstvo Česka“, anglicky „Team Czechia“.

5. Státní úředník odpovídající za reprezentaci státu na úseku tělovýchovy a sportu - náměstek ministra školství, mládeže a tělovýchovy Ladislav Malý - v této věci nehájí zájmy České republiky, nýbrž Českého svazu ledního hokeje a firmy Nike, která dresy pro naše hokejisty vyrábí. V souladu s nimi nám ve vzájemné korespondenci tvrdil, ze slovo „Czech“ je zkrácení (sic!) názvu Czech Republic. Že jeho nadřízený ministr je opačného názoru a ve Věstníku MŠMT ČR z listopadu 1999 vydal doporučení název Česko a jeho cizojazyčné mutace užívat (jinak se těžko plně vžijí), pro pana náměstka zřejmě nic neznamená. Že jiné země nevystupují pod „zkrácenými názvy“ Canadian (nýbrž Canada), Bulgar (nýbrž Bulgaria), French (nýbrž France), Polish (nýbrž Poland), Greek (nýbrž Greece), Deutsch (nýbrž Deutschland) apod. a že jsme jediní na světě, kteří si takto říkáme o nařčení z negramotnosti, pana náměstka (a spoustu jiných odpovědných činitelů) absolutně nezajímá. Prvořadým úkolem tohoto úředníka, náměstka ministra, by však mělo být hájení státních zájmů. Neměl by tedy ponechávat označování naší země na libovůli sportovních svazů nebo Českého olympijského výboru, které si zřejmě svůj díl odpovědnosti za korektní, nezkomolený název státu, jehož barvy na mezinárodním poli hájí, nejsou často schopni či ochotni uvědomovat. Znovu proto zdůrazňujeme: slovo „Czech“ [ček] znamená „Čech“ nebo „český“ a nemůže být proto užíváno jako jednoslovný geografický název našeho státu namísto kodifikovaného anglického výrazu „Czechia“ [čekia].

Ve sféře politiky

1. Pouze před delegacemi naší republiky je na jednáních třeba v Bruselu tabulka s politickým názvem Czech Republic. Před jinými jsou výhradně tabulky s názvy zeměpisnými (France, Germany, Italy, Poland, Slovakia, Hungary, Austria, etc.). I navenek tak dáváme najevo, že si ani po osmi letech nejsme jisti, jak se vůbec jmenujeme, a tím vlastně zda vůbec máme jako stát „nárok na existenci“. Nevíme-li ani dnes o existenci a funkci plně spisovného a legitimního jednoslovného pojmenování České republiky, dáváme tím najevo nejistotu a vratkost naší národní a státní samostatnosti, doslova ji zpochybňujeme. Podobně je tomu i při vystoupeních našich politiků v televizi, rozhlase a tisku. Spolu s mnohými představiteli našeho veřejného života a kultury hovoří zásadně v lepším případě o České republice, v horším užívají sterilní pojmy s nulovou informační hodnotou, jako například „tato země“, „republika“, nebo dokonce „česká kotlina“ (moravské úvaly jsou zřejmě součástí jiného státu). Ještě i dnes lze narazit na věcně, historicky, státoprávně a geograficky nesprávné označení „Čechy“ jako synonymum názvu „Česká republika“. Naši překladatelé pak cizojazyčná označení pro Česko soustavně překládají jako „Česká republika“, v některých případech dokonce jako „Čechy“ (ačkoliv je jasné, ze řečník např. ve Španělském sále na Hradě při přejímání Řádu bílého lva nepoužil název Tschechische Republik, ale Tschechien, že Němec nenazývá český stát Böhmen, ale Tschechien, že Rus, když mluví o Česku, nehovoří o Bogemii, ale o Čechii, apod.). Mimochodem, pojem „Tschechei“, tolikrát u nás odsouzený, si nevymysleli ani Hitler, ani nacisté, jak se odpůrci názvu Česko snaží demagogicky argumentovat. Jeho první užití bylo prokazatelně na reklamě jednoho vídeňského obchodníka již v roce 1918 a objevil se též ve vydání Brockhausovy encyklopedie v roce 1923. Kodifikovali jsme však jméno Tschechien a naši němečtí sousedé jej začali aktivně užívat. Tím Němci - na rozdíl od spousty Čechů - propagují a ukotvují svébytnost našeho státu, přičemž nedbají na to, že jim tento výraz zní méně „libozvučně“ než Tschechei.

2. Ačkoliv Ministerstvo zahraničí ČR již aspoň dvakrát rozeslalo našim zastupitelstvím v cizině přípis, aby své partnery informovala o cizojazyčných mutacích názvu Česko, nic se neděje, většina z nich to ignoruje. Jeden diplomat si dokonce stěžoval na jistou kartografickou firmu v Londýně, když dala v mapách vytisknout geografický název Czechia, tedy název téhož typu, jaký se používá u všech ostatních států.

3. Tento přístup lze vysvětlit jedině neuvěřitelnou a jakékoliv logice se vymykající skutečností: Ministerstvo zahraničí České republiky provozuje již léta prostřednictvím své příspěvkové organizace Správy českých center webový server, jenž má sloužit jako brána do Česka pro zahraniční uživatele internetu. Tento server má adresu www.czech.cz - tedy ani „www.czechrepublic.cz“, ani „www.czechia.cz“! K tomu již není co dodat, leda snad sarkastickou gratulaci, že MZV v tomto ohledu překonalo ignoranci Českého svazu ledního hokeje.

Ve sféře obchodu

1. Filiálky nadnárodních společností, které se jinde jmenují třeba „Ahold Germany, Sony Belgium“ apod., se u nás nepatřičně a neobvykle jmenují „Ahold Czech Republic“, v horším případě „Sony Czech, Toyota Motor Czech, UPC Česká republika“ apod., či dokonce neuvěřitelně „Boeing Česká“(!?). Stejně neuvěřitelné je, že příslušné úřady ČR tyto firmy s takovýmto názvem zaregistrují.

2. Korunou všeho nyní bylo, že Plzeňské pivovary „zabalily nově“ Plzeňský Prazdroj do etikety, která celému světu hrdě sděluje, že toto pivo bylo uvařeno v „Plzeň.Czech“, čili v „Plzni.Česká“. Tak jako od většiny našich reprezentantů se diváci v cizině nedozvědí, jak se jmenuje stát, který reprezentují (a nebudou si jej moci najít na mapě, následkem čehož v  super- a hypermarketech přecpaných zbožím hůře rozpoznají jeho výrobky), tak rovněž milovníci plzeňského piva se nedozvědí, v kterém státě se toto pivo vyrábí (asi budou uvažovat o Polsku, Jugoslávii nebo Německu, v ideálním případě o Československu). Cennost „geografického“ obsahu obchodní značky můžeme náležitě ilustrovat na zájmu amerického koncernu Anheuser Busch o koupi našeho pivovaru Budvar v Českých Budějovicích (německy jako druhé úřední řeči v Česku do roku 1918 Budweis), a tím i exportní značky jeho piva Budvar „Budweiser“, která je v mnohých státech chráněna právě pro náš pivovar. Proč to americká firma potřebuje? Proto, aby mohla své pivo značky „Budweiser“ prodávat i v těchto státech. Podotýkáme, že uvedená společnost dnes produkuje přibližně osmkrát více piva než celé Česko.

3. Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR ve všech svých publikacích i v projevech svých představitelů užívá výhradně název Česká republika / Czech Republic. Nesnaží se ani zavést a prosazovat značku „Made in Czechia“, která by měla být nástupkyní někdejšího známého a jedině užívaného „Made in Czechoslovakia“ (nikde jinde se nepoužívají obdobné značky s politickými názvy). A tak stále vidíme „Czech made“, „Made in Czech“, nebo zcela zbytečně zkracovaná „Made in Czech R./Rep.“ - v těchto případech je nejvíce patrná nepraktičnost a nevhodnost dlouhých politických označení. Je možná příznačné, že přezíravost vůči názvům Česko / Czechia vládne také v ekonomickém deníku Hospodářské noviny, zatímco jiná periodika (v prvé řadě MF Dnes, Lidové noviny, Sport, Respekt, Ekonom, Euro aj.) název Česko již do své slovní zásoby plně zařadily.

4. Neschopnost, ignoranci a lhostejnost, spojené s diletantismem nemajícím ve světě obdoby, musí „zahlazovat“ nestátní Asociace reklamních agentur, která vydala zdařilé logo „Czechia“ vzešlé z veřejné soutěže a která se snaží jej zejména v oblasti cestovního ruchu propagovat. Za právo jeho užívání ovšem logicky požaduje zaplatit.

Příčiny

1. Většinu českých politiků, ministerských úředníků a ostatních příslušných institucí, v neposlední řadě pak většinu nejvyšších státních představitelů, otázka užívání zeměpisného názvu České republiky vůbec nezajímá (popřípadě ji z neznámých důvodů bagatelizují nebo i vědomě ignorují). A tak se tento název v mezinárodní rovině těžko vžívá a prosazuje. Uvedení činitelé si totiž neuvědomují bezprostřední návaznost jména Česko na předchozí Československo. Ačkoliv jinde zásadně vyznávají standardnost a systémovost, mezera v jejich systému názvosloví, kterou způsobili sami svou lhostejností, jim nevadí. Vzniká tím paradoxní situace. Naše země, náš stát, jehož kulturní a státoprávní dějiny sahají do raného středověku, je ve světě znám většinou jen pod svým politickým názvem, a je tudíž vnímán jako novodobý, nezralý a nedotvořený útvar bez tradice a dějin, vzniklý po rozpadech státních útvarů střední, východní a jižní Evropy v 90. letech 20. století. Paralelu lze najít snad jen v situaci Bosny a Hercegoviny, jejíž dvě entity rovněž vystupují pouze pod politickým názvem - Federace Bosna a Hercegovina + Republika srbská. Zahraničí nás tak vnímá na stejné úrovni právě s těmito snadno zpochybnitelnými jednotkami beze jména a bez historie. Domníváme se, že česká politická reprezentace, která má hájit zájmy a dobré jméno naší vlasti, udržuje svým přístupem k této záležitosti dosavadní nedůstojný stav.

2. Prohlášení prezidenta republiky z jara 1993, že slovo Česko nebude nikdy používat, neboť když jej slyší, lezou po něm slimáci (což je vskutku pozoruhodný příspěvek k budování novodobé české státnosti), sehrálo v této záležitosti věci velmi neblahou roli. Prezident V. Havel tento svůj názor nedávno zopakoval. I když o jazykové korektnosti, správnosti a legitimitě názvu Česko ví, říká, že „...nikdy nepoužil slovo Česko a nepoužiji je. Nemám k tomu žádný vědecký důvod. Mně jen prostě lezou slimáci po těle, kdykoli čtu nebo slyším slovo Česko. Nemohu si pomoci.“ (Týden 18/2001, s. 38). Václav Havel tím jasně dokládá, že nadřazuje své osobní pocity nad racionální chování nejvyššího ústavního činitele a státního úředníka České republiky. O jeho necitlivém přístupu k obyvatelstvu východní poloviny našeho státu napovídá to, že při svých projevech přenášených televizí z pracovny na Hradě má za sebou mapu nikoliv celé České republiky, ale starou, byť hezkou mapu Českého království (Čech) z 18. stol. Domníváme se, že při troše vnímavosti a snahy by bylo možné zavěsit na tuto stěnu vedle zmenšené kopie mapy Čech i mapu Moravy (třeba od J. A. Komenského) a Slezska.

3. V  užívání názvu Česko se již podařilo dosáhnout značné nápravy, a to po vydání „Stanoviska geografů, jazykovědců, historiků a pracovníků dalších vědních oborů k otázce oficiálního jednoslovného geografického názvu pro Českou republiku“, vzešlého ze shromáždění představitelů uvedených oborů, které dne 29. ledna 1998 uspořádala v Praze Česká geografická společnost. Tomuto jednání byla přítomna některá česká média, včetně ČT.

Proč je třeba zajistit v této oblasti nápravu?

Závažné důsledky této situace v oblasti státně-, zahraničně- a vnitropolitické, jakož i její negativní působení na kulturní, národní a státoprávní povědomí občanů České republiky jsou tedy pomíjeny, často i systematicky ignorovány. Snad proto, že velká část dnešní společnosti je na rozdíl od té meziválečné „masarykovské“ příliš jednostranně zaměřena na hodnoty materiální, že slyší hlavně „na peníze“, zatímco k duchovním, nemateriálním otázkám a problémům národní a státní existence se staví dosti lhostejně. Tento fakt, jehož je situace okolo nedůstojného označování našeho státu snad nejkřiklavějším příkladem, rovněž upozorňuje na nedostatečnou míru národního sebeuvědomění a na neuspokojivý stav české politické kultury. Svědčí o tom i to, že ani jedna (!) česká politická strana se veřejně nepostavila proti hazardování se jménem našeho státu. Argumentaci, zdůrazňující absurditu „dramatu“ celé záležitosti, je však možné postavit - jaký to paradox! - i na „komerčním příkladě“:

Vrcholový sport se dávno neřídí heslem „paže tuž a vlasti služ“, ale je významným nástrojem medializace státu, sponzorů a ekonomických subjektů. Spojila se s ním reklama, takže se kolem něho točí obrovské částky peněz.

Z toho plyne:

Obchodním logem států je zpravidla jejich krátký geografický název, který je součástí obchodní značky „Made in...“, například Made in Germany, France, China, Austria, Poland, Hungary, Slovakia - a měla by tu být i Czechia.

Kdyby podle logiky ČOV na našich výrobcích bylo třeba „Czech Machine“, byli bychom vskutku unikátní a každý by věděl, odkud že ten stroj je.

Kdyby podle logiky např. ČSLH (který po české vládě žádá postavit nejen hokejovou halu, ale dokonce i novou budovu pro své úřednictvo, protože má organizovat příští mistrovství světa v hokeji) a náměstka ministra L. Malého měli naši hokejisté na dresech místo „Česká pojišťovna“ jen „Česká“ nebo, jako naši olympionici jiný matoucí či nepřesný název typu „Czech team“, lze se důvodně obávat, že by jim tato pojišťovna nedala ani korunu. Je na pováženou, že zástupci a úředníci našeho státu nejsou schopni či ochotni v této věci jednat a prosazovat zájmy „své firmy“ (tj. českého státu, České republiky) se stejnou důsledností, s jakou tak činí reprezentanti sponzorských firem a komerčních organizací. Ptejme se proč?!

Sportovní reprezentace České republiky, čili sportovní svazy a ČOV, žádají velké částky peněz od svého a našeho státu, a tím i od daňových poplatníků. Povinnost propagovat jméno, tj. „obchodní logo“ našeho státu výměnou za sponzoring v duchu reciprocity však - na rozdíl od propagace jmen komerčních sponzorů - ignorují. Vládní orgány naší republiky jim to svým dosavadním lhostejným postojem přinejmenším umožňují.

Sponzoring vrcholového sportu státem tedy neplní ekonomickou funkci. O státně propagační ani nemluvě. Diváci v Sydney obdivovali třeba naše velmi úspěšné paralympiky, ale nemohli jim - a tak ani České republice - pomoci tím, ze si koupí český výrobek a tak svým skrovným dílem přispějí k rozvoji české ekonomiky a k lepšímu stavu státního rozpočtu. Z našich dresů nezjistili (na rozdíl od dresů ostatních příjemců státních sponzorských peněz), jak se náš stát jmenuje, a naše výrobky tak v obchodní síti nemuseli poznat. Bilance našeho zahraničního obchodu je zřejmě v naprostém pořádku, ve státním rozpočtu je dost peněz na zvyšování důchodů, subvencování kultury a záchrany kulturních památek, na ochranu přírody a krajiny, na investice do zdravotnictví, ústavů sociální péče, péče o postižené a invalidy, na dostatečné zvýšení dnes již ostudně nízkých platů učitelů apod.

Extenzívní výklad práva by potom mohl nastolit otázku, do jaké míry nezodpovědně a neoprávněně nakládají odpovědní státní úředníci a představitelé příslušných sportovních svazů a ČOV s veřejným a se svěřeným majetkem, v tomto případě s penězi daňových poplatníků, nedbají-li na korektní a účinnou prezentaci státu jako protihodnotu za poskytnuté finance (v případě sponzorů soukromých prokázali, že propagovat mohou a umějí!).

Vyzýváme proto právníky, aby se k této otázce vyjádřili. Dojdou-li k názoru, že je naše otázka oprávněná, bylo by namístě, aby byly v této věci podniknuty další právní kroky.

Domníváme se, že na pozadí těchto skutečností by bylo zcela legitimní aspoň uvažovat o zrušení státních dotací na vrcholový sport. Žádný soukromý sponzor by finančně nepodporoval sportovce či družstva nesoucí na svém dresu nesprávné nebo matoucí, tj. komerčně nepoužitelné, a tím neefektivní označení (logo firmy či organizace). Jsme v situaci, kdy náš vrcholový sport stále méně reprezentuje stát a stále více své soukromé sponzory, kteří si ovšem na rozdíl od státu své zájmy úzkostlivě střeží. Stát pro vrcholový sport činí dost tím, že dotuje tělovýchovu mládeže.

Jako odpovědní a sebevědomí občané České republiky, intelektuálové a upřímní vlastenci považujeme za svou povinnost naše „Teze“ takto zveřejnit. Není již v našich silách udělat pro tuto věc více. Je na druhých, v záhlaví „Tezí“ uvedených subjektech a osobách, aby se nad nimi alespoň zamysleli a pak vyvodili závěry a jednali. I my jsme plátci daní!

Někteří z nás budou přítomni na tiskové konferenci o významu správného užívání cizojazyčných názvů našeho státu, kterou v květnu uspořádá v Praze Česká geografická společnost.

V Praze a Brně dne 7. května 2001

PhDr. Jan Balhar, CSc., Brno, jazykovědec

PhDr. Libuše Čižmárová, CSc., Brno, lingvistka

Doc. PhDr. Jiří Felix, CSc., Praha 10, jazykovědec

PhDr. Karel Fic, CSc., Brno, jazykovědec

PhDr. Eva Horová, Brno, lingvistka

RNDr. Leoš Jeleček, CSc., Praha, historický geograf

Karel Kopřiva, Brno, zmocněnec Občanské iniciativy Czechia/Česko

Mgr. Pavel Krejčí, PhD., Brno, jazykovědec a balkanista

RNDr. Josef Rubín, Praha, geograf a člen Syndikátu novinářů ČR

Petr Schnur, M.A., Hannover, historik, religionista a sociální psycholog