Spojené státy propadly nacionalismu a není tam nyní místo pro odlišné názory

Velká většina Američanů by podpořila válku, "i kdyby mělo přijít o život mnoho tisíc nevinných civilistů"

Nikdo v Americe se dosud neodvážil vážně si položit otázku "Proč?" Dokud se nezačnou vládci Spojených států snažit pochopit odpověď na tuto otázku, nebezpečí celému lidstvu bude strašlivé.

Pochybnosti o tom, zda je nyní zapotřebí rozhodného činu, považují nyní mnozí Američané doslova za zradu, napsal včera deník Guardian v reportáži z New Yorku.

Dvě noci po bombovém útoku na Světové obchodní středisko byl i nadále Stonewall Bar v Greenwich Village beznadějně uzavřen - ve výkladní skříni byla kondolence. Stonewall má také místo v historii - před třiceti lety tam došlo k útoku na newyorskou polici a bylo to začátkem hnutí za práva homosexuálů.

Nedaleko se vedli za ruce dva mladí muži, když tu najednou narušil ticho ulice hluk policejního konvoje, rychle jedoucího k zóně v jižní části města, kde došlo ke katastrofě. Mladí muži se pustili, zaťali pěsti a zvedli je k nebi a provolávali policii slávu. Hle podpora establishmentu od antiestablishmentu, byla to jen malá ukázka toho, jaká nálada převládla v americkém národě.

Dá se předpokládat, že pravděpodobně všechny domy v amerických obytných čtvrtích nyní mají vyvěšeny americké vlajky, většinou obrovské. Dokonce se vyskytují i miniaturní americké vlaječky, rozmístěné na zemi kolem značek "Zákaz vjezdu", jako by to byly květiny. (Naštěstí si málokdo povšiml, že na mnohých těchto vlajkách je nápis "Vyrobeno v Číně.")

Podpora pro prezidenta Bushe dosáhla 84 procent, což není neobvyklé v době krize (dokonce i podpora pro Geralda Forda astronomicky vzrostla během nyní už zapomenutého incidentu v roce 1975, kdy se Kambodža zmocnila jedné americké obchodní lodi). A jedna zpravodajská televizní stanice , Fox, vysílá trvale na obrazovce heslo "America United" - "Jednotná Amerika".

Země není sjednocena jen smutkem. Když hovoříte s obyčejnými Američany, je pozoruhodné, jak dojemnou víru mají ve své instituce. Skoro nikdo nekritizuje, jak je možné, že rozvědka vůbec katastrofu nepředpověděla. Všeobecně lidi předpokládají, že Arabové, kteří byli od úterka zatčeni, musejí být tedy i vinni. Národ se sjednotil i v požadování msty. Podle nedělního průzkumu veřejného mínění, který provedly New York Times a televize CBS, odmítá vojenskou akci jen 6 procent obyvatelstva a velká většina národa by podpořila válku "i kdyby mělo přijít o život mnoho tisíc nevinných civilistů". Tato podpora je zvlášť silná mezi lidmi, kteří jsou příliš mladí na to, aby si pamatovali druhou světovou válku, Koreu nebo Vietnam. Bylo by asi zajímavé, jak by reagovali, kdyby otázka průzkumníků veřejného mínění zněla "i kdyby mělo přijít o život mnoho tisíc neviných amerických civilistů", ale v této chvíli by ani to pravděpodobně nepřimělo Američany k zamyšlení.

Hlasy opozice byly potlačeny a marginalizovány. O víkendu sice demonstrovali v New Yorku někteří lidé proti válce, ale bylo jich málo. Skoro žádné sdělovací prostředky se nezaměřily na Barbaru Leeovou, členku Kongresu z Kalifornie, která jako jediná v pátek hlasovala proti rozhodnutí poskytnout prezidentovi volné ruce k pomstě. Mary McGroryová, dlouholetá disidentka, napsala v neděli v listě Washington Post, že novináři, kteří vznášejí skeptické otázky, dostávají "lavinu zuřivých telefonátů, kdy jim lidé nadávají, že jsou ostudou své profese a dokonce, že jsou zrádci".

Jediným mainstreamovým komentátorem, který systematicky pluje proti proudu, píše daleko od katastrofy v listě San Francisco Chronicle, je Jon Carrol. Ten napsal: "I 11. září se rodily děti, zrály rajčata, přicházel příliv. Pro drtivou většinu lidí zůstalo všechno reálné a základní úplně stejné jako předtím. Pokud budeme užívat hněvu namísto moudrosti, staneme se jen další světovou diktaturou." Když čtete všechny ostatní noviny, tak vás napadá, co vlastně tak cenného hodlá Amerika bránit. Pluralismus?

I tváří v tvář takto bezprecedentní provokaci by se v Británii systematicky ozývaly kritické hlasy, zpochybňující vládní postoje i většinový názor, a to zdaleka nejen z listu Guardian. V Americe je daleko obtížnější, aby se disidentské názory prosadily, a to z různých důvodů.

První důvod je ústavní. Vzhledem k tomu, že je prezident Bush hlavou státu a zároveň nejvyšším politickým představitelem, je daleko obtížnější kritizovat jeho reakci na krizi - i třeba to, jak zbaběle utekl do Nebrasky. Jako americká vlajka se stává zosobněním rozhodnosti celého národa. Musí jím být, neboť je téměř nemožné ho odstranit z funkce. Dále existuje politický rozměr. V Americe jsou vazby uvnitř každé politické strany daleko slabší než v Británii a lidé očekávají daleko více než v Británii, že bude opozice spolupracovat s vládou; politikům hrozí nebezpečí, že osobně prohrají při příštích volbách, pokud se odmítnou chovat konformně.

Za třetí, sdělovací prostředky jsou daleko méně rozrůzněny. Veškeré televizní zpravodajství v Americe podlehlo stylu stanice CNN, což znamená, že za posledních šest dní se vysílají nepřetržitě zprávy (některé z nich dokonce neobsahují věcné chyby) a nekonečná okamžitá analýza - ta je k dispozici na obrazovce i v tisku. Avšak skoro vůbec nedochází k žádné veřejné diskusi a když jsem včera v Americe procházel všemi jejich televizními okruhy, nenašel jsem žádný důkaz toho, že by víkend Američanům poskytl pravidelnou příležitost k zamyšlení a odstup.

Největším rozdílem ale je, že Američané nyní reagují pudově a iracionálně. V důsledku instinktu, v důsledku historického vývoje i svého místa na světě jsou Spojené státy daleko přímější zemí než je Británie. Lidi jsou zvyklí na to, říkat vám otevřeně, co si myslí, i za normálních časů. A nyní jsou Spojené státy nejen ve smutku, ony byly také uraženy a poníženy. Útoky dne 11. září nebyly jen strašlivým terorismem, ale byly přímým útokem na image, jaký mají Američané o své zemi. Vojenská odplata musí obnovit Američanům jejich pocit sebedůstojnosti.

Senátor John McCain, Bushův loňský oponent na prezidentskou nominaci, v neděli naléhal na prezidenta: "Nevylučujte předem žádnou možnost." Ale četné možnosti byly vyloučeny už od samého začátku. Například možnost nepomstít se.

Někteří stratégové jsou si zjevně vědomi nebezpečí vedení války nikoliv proti státu, ale proti krutému, skrytému a neznámému nepříteli, který je rozmístěn na mnoha místech na rozsáhlém území a jehož vojáci (oni totiž vůbec nejsou "zbabělí", jak tvrdil americký prezident) se nebojí zemřít za své cíle. Toto nebezpečí si veřejnost vůbec neuvědomuje.

Nikdo v Americe se dosud neodvážil vážně si položit otázku "Proč?" Dokud se nezačnou vládci Spojených států snažit pochopit odpověď na tuto otázku, nebezpečí celému lidstvu bude strašlivé.