Konec americké výlučnosti

Útok na Pearl Harbour dne 7. prosince 1941 měl zvláštní dopad pro mou rodinu. Do čtrnácti dnů podepsal Roosevelt příkaz, podle něhož se museli "lidé japonského původu" dostavit do internačních táborů. Můj dědeček, který si pracně vybudoval ve dvacátých letech v Los Angeles železářství a jemuž se je podařilo udržet při životě i během velké hospodářské krize, je musel prodat za pár halířů a přestěhovat se i s rodinou na zbytek války do internačního tábora v Coloradu.

Avšak změny, které budou následovat po útocích z 11. září, nevyvolají represivnější, nesnášenlivější, xenofobní, rozbitou nebo izolacionistickou Ameriku. Jsou důvody předpokládat, že tato tragedie americkou společnost posílí, bude doma jednotnější a v zahraniční bude jednat konstruktivněji.

Vzhledem k tomu, že jsou nyní obviňováni islámští fanatikové na Blízkém východě, je přirozeně nutno se znepokojovat, aby nedošlo k útokům na muslimy jako na celou etnickou skupinu.

Avšak silně pochybuji, že se tentokrát americká vláda vrátí ke hře vytváření profilů zločinců podle etnického vzorce, navzdory velmi reálným obavám z terorismu, které nyní mnoho Američanů sdílí. Sice už došlo k ošklivým útokům proti individuálním osobám z Blízkého východu, avšak internace Američanů japonského původu během druhé světové války a širší boj za lidská práva od té doby učinily společnost citlivou vůči zevšeobecňujícím kategorizacím na základě etnických či rasových skupin.

Ano, na útoku na Světové obchodní středisko bylo právě pozoruhodné, jak rozličné byly oběti: byl to běloši, černoši, Hispánci, Asiaté, někteří vypadali, že pocházejí z Blízkého východu, byli to bohatí bankéři i skromné uklízečky a vrátní. Nijak se od sebe navzájem neodlišovali, když byli pokryti krví a popelem. Všichni byli terčem téže iracionální nenávisti a všichni vzhlížejí k téže vládě a očekávají, že je pomstí.

Ani si nemyslím, že by útoky vedly k podstatné ztrátě občanských svobod, jako by byly povinné kontroly totožnosti anebo povolení pro preventivní policejní akce. Cestování letadlem bude zjevně od nynějška pro všechny ve Spojených státech daleko obtížnější, ale americká angažovanost vůči otevřené společnosti je tak hluboce vžitá, že ani tato katastrofa nemůže na věci příliš změnit.

Tak jako u jednotlivců, i katastrofy mohou mít mnoho pozitivních rysů. Dlouhodobý národní charakter je vytvářen sdíleným traumatem tak, jak k tomu došlo v případě poválečného japonského pacifismu či německé měnové ortodoxie. Moderní evropský stát vznikl pod tlakem válek a konfliktů, a konflikty byly klíčovým faktorem i při vzniku Spojených států. Americká občanská válka vedla poprvé k vzniku centralizované federální vlády a v důsledku druhé světové války získala konečně Amerika mezinárodní roli.

Naopak mír a prosperita vedou k tomu, že se lidé zabývají jen sami sebou či malichernostmi a zapomínají, že jsou součástí větších komunit. Dlouhé období hospodářské prosperity Clintonových let a převaha, kterou Amerika lehce prosazovala na mezinárodní scéně, dovolily Američanům, aby se chovali takto neodpovědně a samolibě. Mnoho Američanů ztratilo zájem o věci veřejné a o širší svět za hranicemi Ameriky; jiní vládou stále intenzivněji pohrdali.

To nebylo nikde víc pravda než ve světě vysoké technologie a finančnictví, které od devadesátých let ovládl extrémní, až anarchický, technologický individualismus. Podle tohoto názoru neprodukoval stát nic užitečného a byl jen překážkou v cestě tvůrcům "skutečných hodnot". Tvrdilo se, že národní stát už zastaral, technologie a kapitál jsou svou podstatou bez hranic a mohou se vyhnout úsilí národních států je omezovat. Apoštolové této nové ekonomiky prohlašovali, že všechno, co bylo vynalezeno před internetem, je irelevantní, stejně jako každá kvalifikace, která se odlišuje od jejich. Byl jsem šokován, když mi řekl přítel, který spravuje investiční portfolia, že vážně uvažuje, že se vzdá svého amerického občanství a přestěhuje se na Bahamy, aby nemusel platit americké daně.

V tomto ohledu byly útoky proti Wall Street dne 11. září velmi ozdravnou lekcí. Nehmotnost nové ekonomiky vás neochrání před padajícím betonem: vaší jedinou naději v takové krizi je hrdinství hasičů a policistů (jichž zahynulo během útoku několik stovek). Firmy Microsoft ani Goldman Sachs nevyšlou na Osamu bin Ladena letadlové lodi ani stihačky - to může udělat jen armáda. V devadesátých letech výrazně vzrostly společenské a hospodářské rozdíly mezi investičními bankéři, právníky a softwarovými inženýry, vzdělanými na Harvardu a na Stanfordu, kteří pracovali v těchto dvou věžácích, a manuálními pracovníky, kteří je tam šli zachraňovat.

To, že se oba druhy lidí staly obětmi útoku, mocně připomíná Američanům, že jsou nakonec všichni součástí téže na sobě závislé komunity. Útok proti Světovému obchodnímu středisku také povede k vítaným změnám ve vztahu Ameriky k vnějšímu světu. Za posledních deset let flirtovali Republikáni i Demokraté s izolacionismem: Republikáni odmítají globální angažovanost, Demokraté prosazují hospodářské ochranářství a nechtějí financovat obranu.

Nyní a na dlouhou dobu zmizel izolacionismus ze stolu. Nikdo by neměl podceňovat, jak rozhněvaní jsou Američané, a co všechno podniknou, aby byli útočníci potrestáni. Před 11. zářím zuřila obrovská debata, zda bude možné zvýšit rozpočet na obranu o ubohých 11 miliard dolarů. Nyní budou k dispozici daleko větší částky. Změní se i prioity: raketová obrana sice zůstane cílem, ale vzdálenějším: důležitější bude lepší rozvědka a schopnosti vypořádat se s takzvanými "asymetrickými" hrozbami.

Ale větší změna bude psychologická. Od Pearl Harboru nebyl nepřítel schopen usmrtit Američany na americké půdě, a i to bylo na daleké Havaji, Washington, DC byl nedotknutelný od doby, kdy Britové podpálili a nechali v roce 1812 shořet Bílý dům.

To vytvářelo v americké zahraniční politice vždycky určitý pocit výlučnosti: americké území bylo bezpečné, Spojené státy vždycky uvažovaly, zda mají provést invazi do cizí země, ale nikdy nemusely řešit problém cizí invaze na vlastní území. Důsledky dosavadních amerických invazí do zahraničí vždycky nesli buď spojenci Ameriky, nebo americké zájmy v zahraničí, ale nikdy je přímo nenesli američtí občané. V tomto ohledu byly války v Perském zálivu a v Kosovu absolutně antiseptické a vytvořily nerealistické očekávání, že mohou Spojené státy utvářet světové události, aniž by je to stálo americké životy. To se nyní změnilo.

To, čemu se nyní říká "asymetrická" válka, se vlastně stalo válkou symetrickou, v tom smyslu, že nepřátelům Ameriky se poprvé podařilo vyvinout si schopnost zasáhnout Američany přímo za to, co Amerika dělá. To samozřejmě znamená, že izolacionismus už není řešením. Ale zároveň je to určitým druhem odstrašení protože Spojené státy si poprvé v historii budou muset začít uvědomovat, co je jejich akce v zahraničí může stát. To neznamená, že to povede k tomu, že by Spojené státy nezasahovaly v zahraničí, ale budou muset být v interakci se světem realističtější.

Evropa se ovšem velmi obává, že nynější Amerika, teď plná energie, zaútočí jednostranně na někoho, o němž si představuje, že je to nepřítel, a to neohrabaným a kontraproduktivním způsobem. Zda k tomu dojde, závisí na tom, jak Spojené státy a Evropa budou interpretovat, co se stalo, a jak budou na základě toho jednat.

První otázkou je, jaká je podstata této teroristické hrozby. Pokud, jak tvrdí ministr zahraničí Colin Powell, není tento útok zločinem, ale válečným aktem, pak je správnou reakcí vojenská odveta, nikoliv policejní zásah. Po Pearl Harboru nechtěly Spojené státy postavit Toja a Hitlera před soud, anebo u soudu prokázat vinu pilotů, kteří provedli útok.

Mezi Evropou a Spojenými státy vznikne vážný problém, jestli Evropané podcení, jak rozhněvaní jsou Američané, anebo jestli budou Evropané interpretovat podstatu hrozby příliš úzce.

Pokud vznikne transatlantická shoda ohledně podstaty problému, vznikne nový a potenciálně pozitivní druh mezinárodního angažmá. Válka proti terorismu znamená porazit nepřítele vojensky, což může znamenat preventivní útoky proti těm, kdo vás ohrožují, jak to dělají v Izraeli, a nutnost potrestat státy, které podporují vaše nepřátele. Takováto operace se nedá provést střelami s plochou dráhou letu, ale bude vyžadovat rozsáhlé vojenské operace ve vzdálených částech světa.

Spojené státy to však nedokáží samy. Pokud se ukáže, že je cílem Osama bin Laden v Afghánistánu, pak bude Amerika potřebovat pomoc alespoň od Ruska, od Pákistánu a možná i od Číny - bude potřebovat základnu pro své operace. Bude potřebovat politickou spolupráci umírněných arabských států, včetně výzvědných informací, a vojenskou pomoc od evropských spojenců. Bude jinými slovy muset vytvořit koalici a dělat kompromisy, aby tato koalice fungovala. Toto není formule pro unilateralismus, ale po kooperativní angažmá. Spojené státy se pravděpodobně po těchto útocích stanou zcela jinou zemí, daleko jednotnější, méně zahleděnou do sebe, a budou daleko více potřebovat pomoc přátel. A možná se také Amerika stane obyčejnější zemí v tom smyslu, že bude mít konkrétní zájmy a skutečnou zranitelnost - už si nebude myslet, že může jednat na světě sama a sama určovat, jak má ten svět vypadat.

Francis Fukuyama je profesorem mezinárodní politické ekonomie na John Hopkins University. Jeho nová kniha, Post-Human Future, the consequences of the biotechnology revolution, vyjde na jaře v nakladatelství Profile.