Pearl Harbor II. a Pouštní bouře
V úterý 11. září došlo v New Yorku a ve Washingtonu k velké a kruté lidské tragédii. Z ohlasů na ní mám ale nepříjemný pocit, že atlantská simultánní takřka divadelní mezinárodní tryzna a proroctví o světě, který prý po této tragédii bude již jiný, zakryla hořké tušení: že se nestalo nic nového (místo nákladního vozu smrt přinesla letadla) a svět se nezmění. Přesto lze z této tragédie vytěžit pro budoucnost: méně kolektivních iluzí v bezpečnostní a vojenské oblasti. I to je cenné a zachrání to v budoucnu mnoho životů.
Velká tragédie v lidech vzbuzuje pocit, že musí být velkým, nepřehlédnutelným znamením. Jako ne každá padající hvězda zvěstovala, že se měl narodit Ježíš zvaný Kristus, ne každá velká tragédie je předzvěstí změny lidského chápání - změny doby.
Teroristické letecké útoky zvané Pearl Harbor II. byly největší americkou i světovou tragédií v dějinách terorismu z hlediska jednoho kalendářního půldne. Zároveň se ale jednalo, z hlediska celkového počtu obětí, o průměrnou tragédii, protože masakry posledních let v Africe byly ve znamení stovek tisíců obětí, z hlediska zátěže obyvatelstva jednoho státu se jedná též o průměrnou tragédii, pokud tuto tragédii vztáhneme k Izraeli, kde je post-atentátní trauma ve společnosti permanentní.
Pearl Harbor II. šokoval proto, že se lidé s ním mohli seznámit podle nejšpičkovějších kritérií amerických akčních filmů. Byl "oskarovým" snímkem do všech důsledků. Šokoval v absolutním smyslu slova, protože "snímek" v sobě koncentroval tři předpoklady strhujícího děje:
1. sugestivní zážitek, který doznívá i po skončení děje – netušený, nepředstavitelný útok
2. děj se odehrává v prostředí dominantních symbolů - masivní jednorázový útok na symboly světového obchodu a americké branné moci
3. děj vtahuje diváka do příběhu a vyvolává masivní reakci souznění.
V tragédii nazvané Pearl Harbor II. se koncentrovala destruktivní esence terorismu. Média zprostředkovala přímý přenos otřesného zážitku mimo oblast bezprostředního vnímání katastrofy. Diváci byli vtaženi do události. Protože k útoku unesených letadel nedošlo k Izraeli nebo v Portugalsku, ale na Manhattanu a proti svatyni americké branné moci, (američtí, pozn. JČ) politici tento akt vzali jako útok na celou západní civilizaci (hlavně spíše americké, pozn. JČ), protože objekty na Manhattanu i Pentagon jsou zároveň symboly západní civilizace.
Manhattan představuje symbol vyspělého mezinárodního společenství G7 (ne G8 s chudým Ruskem) vedeného atlantským křesťansko–liberálním okruhem a Pentagon je garantem akceschopnosti NATO a tím i relativního klidu atlantských států v Evropě a tím defacto i skupiny G7 jako celku.
Nebýt propojení přímého přenosu tragédie a maximální symboliky cílů pro západní politickou scénu, mnohatisícová tragédie by nepronikla až k srdci člověka za televizním přijímačem. Proto nemám pocit, že by v úterý 11. září v New Yorku došlo ke střetu kultur, že v úterý skončila doba zvaná postmoderní.
Mám pocit, který jsem zažil v roce 1991, kdy spojenecká vojska začala s Pouštní bouří. Tehdy došlo také k určitému politickému předělu, ale k jinému, než lidé tehdy tušili. Na Pouštní bouři jsem si vzpomenul před televizní obrazovkou, kde jsem byl jako divák masírován 11. září stejném způsobem jako v roce 1991. Byla zřejmá jedinečnost okamžiku, kdy tehdejší tzv. demokratický svět začal válečnou operací, která vytlačila irácká vojska z Kuvajtu. Podobně vzrušená rétorika a neustále dokola opakování několika málo hlavních záběrů, ke kterým byly postupně přimíšeny aktuálnější, došlo i 11. a 12. září.
Také nekonečné a jalové debaty z 11. září o tom, co to znamenaná a co se právě děje, vzbuzovaly pocit jedinečnosti jako v roce 1991. Jako by se měl změnit svět. Resp. to měl být (v roce 1991) důkaz, že svět se proměňuje k lepšímu. Ve skutečnosti za touto oponou obecného optimismu vysílaného CNN a dalšími TV sudičkami byl pro alianci – NATO, a ozbrojené síly USA především, přepad Kuvajtu Irákem darem z nebes.
Proč? A jaký to má vztah k tomu, co se stalo 11. září 2001?
Mírové orgie ve stínu nebezpečí
Tím, že se na začátku devadesátých let rozpadl východní blok, v politice západu se rozpoutaly mírové orgie. Politici, i nejvyšší vojenští činitelé, málem dostávali orgasmus, když hovořili o míru a odzbrojení. Míroví naivisté se snažili snížit rozpočty armád na minimum na věky věků. Vládla iluze, že rozpadem východního bloku je odzvoněno velkých vojenským konfrontacím a masivnímu investování do armádní výzbroje. Pouze někteří analytici a futurologové potichu hovořili o tom, že opak je, v ne příliš vzdálené budoucnosti, skutečností.
Válka proti Iráku pomohla křesťansko–liberálním armádám vzbudit nadšení z moderních technologií. Ačkoli se stále držela na výsluní iluze věčného míru a odzbrojení, byla dána po irácké zkušenosti zelená vývoji nejmodernějších zbraní a posílení úderné úlohy letectva. Válka s Irákem potvrdila, že další koncepce rozvoje vojsk USA a NATO musí být založena na vědeckém výzkumu směřujícím k použití pokročilých materiálů a technologií.
Díky tomu došlo sice k redukci dalšího nepotřebného železa a vojáků (čti potravy pro bomby a děla) ve prospěch moderních zbraní, ale efektivita války proti Iráku ospravedlnila další investice do nejmodernějších trendů výzbroje armád.
S vítězstvím proti Iráku skončila sotva zahájená fáze odzbrojení. Že zbrojení bylo znovu nastartováno, ale nenápadně, v pozadí vývojových kanceláří, bylo zjevné až o 6 – 7 let později, kdy byla veřejná politická atmosféra již více náchylnější k posílení úlohy armád, protože lidé měli zažity balkánské události a africká a asijská válečná ohniska na mírovém pocitu nepřidala.
Dnes již není třeba zakrývat, že maximální modernizace armád je základem budoucí politiky euro–amerického prostoru, který bude muset čelit konkurenci nově se formujících mocností v asijském prostoru.
Taková byla realita roku 1991: ale lidé v tom viděli důkaz mírové spolupráce různorodých armád. Vždyť jednotky USA bojovaly v jednom symbolickém šiku také spolu se syrskými jednotkami, což by bylo ještě před třemi roky politicky neslýchané! Jaká je souvislost s 11. zářím 2001?
Tragédie a otevření cesty
Pearl Harbor II. má dvě roviny důsledků. Jedná se o lidskou tragédii tisíců mrtvých a zároveň se dostávají zřetelněji ke slovu koncepce, které nepočítají s mírovou budoucností jako hlavní alternativou. Takové vidění budoucnosti je stále ještě kacířské, protože dosud vládne oficiálně zveřejňovaná představa, že se podaří zachovat mír v rámci prevence konfliktů a ukončení konfliktů, které již probíhají.
Tragédie zvaná Pearl Harbor II. je šokem, v jehož rámci se budou snáze prosazovat koncepce rozhodné přípravy k budoucím konfliktům. Oficiálně i v médiích se hovoří, že 11. zářím začíná nová, nekompromisní fáze boje proti terorismu, ale to je samozřejmé, protože na to voliči čekají. Daleko důležitější je nevyslovené: armády NATO, resp. především branná moc USA, se začne ještě vážněji připravovat na budoucí konflikty.
Terorismus je jen chaotický mezistupeň před globálními konflikty, které v první čtvrtině jednadvacátého století pravděpodobně přijdou.
Útok islámských radikálů na Manhattan a pentagonskou pěticípost je pouze symptomem daleko závažnější choroby, která je ještě v povzdálí. V tom je, podle mého názoru, pravý význam 11. září. Boj proti terorismu je sice nejaktuálnější, ale z hlediska budoucnosti je důležité, že se bude ochotněji naslouchat na vedoucích politických místech argumentům zdůvodňujícím přípravy na budoucí globální střetnutí.
Až 11. září odezní…
Když píši tuto stať, v TV právě Bush oznamoval, že za chvíli začne válčit s jedním vousatým pánem, povoláním milionářem a teroristou. Sliboval dlouhou válečnou kampaň proti terorismu. Obávám se, že terorismus nebude tím nejhorším, co čeká atlantskou křesťansko – liberální enklávu. Terorismus je pouze oslem, na kterém přijede paní globální krize.
Nalistoval jsem si v archivu, co jsem psal koncem roku 1997 a uveřejnil v roce 1998. Na této stati jsem nemusel 15. září 2001 měnit nic:
"Zhruba od roku 2010 budeme moci sledovat postupné zvyšování tlaků regionálních mocností na okolí a znovu se nastolí otázka definic zájmových sfér. Příchod této krize nebude zpočátku zřetelný, nevybočí z obecného rámce nervozity, obdobné dnešní: např. indicko-pákistánské přestřelky na hranicích, palestinsko-izraelská krize, řecko-turecké napětí kolem sporného ostrova a rozdělení Kypru, odmítání zásahů do vnitřních záležitostí Číny jinými státy, íránská nevraživost a vyhrožování fundamentalistických sil vůči západním státům atp. Některé z obdobných situací se mohou stát rozbuškami krizí.
Lidé si budou zvykat na "určitou nervozitu" a zvýší se postupně zbrojní výroba. Již dnes hledají západní státy prostředky na zvýšení svého vojenského potenciálu bez nutnosti zvýšit vojenský rozpočet, což je (pro rok 2015) naléhavý signál z daleké minulosti (roku 1997)."
Straším rokem 2015 hypotetickým jako s mezníkem geopolitické krize, přičemž skutečný čas krize může oscilovat kolem tohoto data s chybou několika let. Na scéně se objeví nové, rozvíjející se velmoci a bude otázkou, zda USA zůstanou jedinou aktivní velmocí. Ne nadarmo USA stahují svojí pozornost z evropského prostoru do oblasti Pacifiku a Asie.
Události 11. září jsou především varováním: takhle to bude vypadat nejen na Manhattanu, pokud podceníme terorismus, ale i přípravu armád na možný(é) globální konflikty, ke kterým může podle některých škarohlídů, dojít již kolem roku 2015…
