Neplánovaná zastávka na cestě k revoluci
Britské deníky a týdeníky se v těchto dnech podrobněji zabývají třicátým výročím roku 1968 - většinou však nikoliv československým Pražským jarem, ale francouzskou studentskou revoltou z května 1968. Zítra přineseme k této věci shrnutí snad nejzajímavějšího komentáře od Neala Aschersona, který v neděli vyšel v týdeníku Observer.
Výjimkou byl deník Financial Times, který v sobotu otiskl dlouhý článek o Václavu Havlovi v roce 1968, od britského politologa Johna Keana, který se zabývá českou politickou situací už dlouhá léta. V současnosti píše životopis Václava Havla, který vyjde začátkem roku 1999 v nakladatelství Bloomsbury.
Zde je překlad Keanova článku z Financial Times z 2.-3. května 1998.
Neplánovaná zastávka na cestě k revoluci
Květen 1968 začal pro Václava Havla příjemným překvapením. Letěl poprvé z Prahy do New Yorku na premiéru jedné své hry a na letišti Charlese de Gaulla v Paříži měl dvě hodiny čekat. Neměl francouzské vízum a neměl v úmyslu opustit letištní terminál. Náhle se objevil u pultu společnosti Air France nápis "Zavřeno" a začala zhasínat světla. Zmizeli i imigrační úředníci. Bariéra mezi východní a západní Evropou zmizela a Havel vyšel z letiště.
Během následujícího týdne, jako host Pavla Tigrida, šéfredaktora nejvýznamějšího českého exilového časopisu, vdechoval Havel jarní atmosféru české kultury v exilu a Paříže ve stavu předrevolučních bouří. Dvě třetiny lycejí stávkovaly a Ecole Nationale des Beaux Arts a Conservatoire Nationale de Musique byly okupovány.
Pařížské povstání proti nepopulární vládě poskytlo Havlovi první zkušenost ze Západu v radikální demokratické náladě: šířilo se podezření, že vláda nezastupuje občany, nálada porušovala sexuální tabu, byla politicky rebelantská. Havel pochopil do určité míry dlouhodobý význam francouzských "květnových událostí", les événements de Mai: šlo o útok na bezduchou byrokracii zesměšňováním předpisů a omezení.
Koncem června se Havel vrátil do Prahy. Jeho první cesta na Západ ho nadchla, ale i vyčerpala. Chtěl strávit zbytek léta na venkově, se svou novomanželkou Olgou. Předchozího roku zakoupili dům a pozemek na Hrádečku, nedaleko polských hranic.
Havel charakterizoval (možná i proto, aby zbytečně nevyvolával pozornost úřadů) svůj nový nemovitý majetek skromně jako "chatu". Bylo to ale daleko větší. "Chata" stála uprostřed kopců a součástí pozemku byl sad a velký les stoletých buků. Vedle hlavního domu na pozemku stála i stodola a rozsáhlé chlévy.
Z Prahy začalo příjíždět množství hostů a přátel. Všechny přivítala tehdy proslulá populární píseň skupiny Bee Gees Massachusetts. Možná protože se v té písní hovořilo sentimentálně o lásce, o stopování do San Franciska a o návratu domů, se Havel rozhodl učinit tuto píseň hymnou svého letního sídla.
Ale od oficiální politiky a literárního politikaření se mu nedostalo oddechu. Havel sdílel všeobecnou naději, že ukáže Komunistická strana Československa pod vedením Alexandra Dubčeka lidskou tvář. Bylo pro něho nemožné, aby nebyl dojat politickými bouřemi, které se staly dramatickými událostmi ve sdělovacích prostředcích.
Zpoza československých hranic to také hřímalo. Večerní vysílání Svobodné Evropy a BBC informovalo o krvavých bojích ve Vietnamu, o zavraždění Martina Luthera Kinga, o dohře francouzského května a o situaci v Londýně, který působil jako erotické, exotické hřiště, kde vznikaly umělecky extrémní experimenty v nepokojné alianci hippies, umělců, studentů, rockových hudebníků a politických aktivistů.
Přicházely zprávy o tom, že John Lennon žije v Indii, učí se tam umění trascendentální meditace a skládá píseň Revoluce. O Bobu Dylanovi. O tom, že papež veřejně odmítl učinit ústupky liberálnímu veřejnému mínění o antikoncepci. O zavraždění senátora Roberta Kennedyho.
Bujné Pražské jaro a rané léto roku 1968 se, jak se zdálo, se rozvíjeno přirozeným způsobem. Říkalo se tomu socialismus s lidskou tváří, zejména toho termínu používal Alexander Dubček a noví komunisté, kteří se dostali do vedení strany a neměli ruce potřísněné krví. Havel byl nadšen tím, co se jim podařilo. Prvomájový průvod v Praze 1. května 1968 byl nekonečným proudem lidí, praporů a nadšených ovací. "Poprvé z vlastní vůle," byl nápis na jednom transparentu.
"Lidé házeli na tribunu karafiátu, růže, tulipány, voníci snítky šeříku a konvalinek," napsalo druhý den Rudé právo. "Je to jaro naší nové existence."
Havel zastával obdobný názor. "Je si pomyslete," řekl později. "Najednou bylo možno volně dýchat, lidé se mohli svobodně sdružovat, zmizela veškerá tabu, mohlo se otevřeně hovořit o společenských konfliktech a bylo možno ty konflikty otevřeně charakterizovat a analyzovat, šlo veřejně vyjadřovat nejrůznější zájmy, hromadné sdělovací prostředky znovu začaly řádně fungovat, rostlo občanské sebevědomí."
Avšak Havel nebyl jednoduchým způsobem Dubčekovým stoupencem. Od doby, kdy byl Dubček jmenován prvním tajemníkem strany, si Havel uvědomoval rozpory jeho reforem a trpěl "znepokojujícími pochybnostmi a váháním" ohledně práv nekomunistické většiny obyvatelstva. Princip politického pluralismu "prostě nebylo vedení vůbec schopno pochopit" a většina dubčekových stoupenců se neodvážila vypořádat se se stalinisty v bezpečnostních jednotkách, ani s možností vojenské intervence, kterou by nařídil Kreml.
Havla zejména znepokojovaly schizoidní reakce stranického vedení. Náhle se těšilli "mužové ledna" spontánní podpoře veřejnosti a sympatiím občanů. Dosud to nikdy v životě nezažili. Ale popularita plodila strach, a vedení strany také začínalo být ohrožováno rostoucí vlnou očekávání veřejnosti.
Havel se snažil Dubčekovi během své jediné schůzky s ním radit. Začátkem června byl pozván do Hrzánského paláce na setkání s politiky a mladými umělci. Renesanční krása paláce byla naplněna přátelským duchem raného léta. Teklo víno i tvrdý alkohol a vzhledem k tomu, že politikové i spisovatelé byli zvyklí dlouho ponocovat, večírek skončil až těsně před úsvitem.
Večírku se účastnili Josef Škvorecký, Pavel Kohout i Ludvík Vaculík, stejně jako první tajemník Dubček.
Poté, co se Havel posilnil koňakem - konec konců se setkával s představiteli strany a vlády poprvé - přiblížil se k Dubčekovi. Na terase, osvětlené měsícem raného léta a světlomety iluminovanou vlajkou blízkého amerického velvyslanectví hovořili oba muži beze spěchu o budoucnosti socialismu.
Havel předstíral, že je stoupencem vládnoucí politické doktríny, která protiřečila většině jeho politických názorů. Dubček seděl na zídce, obklopen hloučkem obdivovatelů, a většinou je poslouchal.
"Ujišťuji vás, pane tajemníku," ujistil ho dlouhovlasatý dramatik, oblečený v džínsách, "prakticky všichni, kdo žijí v této zemi, podporují socialismus."
"Myslíte?" odpověděl drobný Dubček. Nezvyklé oslovení "pane tajemníku" ho trochu vyvedlo z míry, stejně jako mu trochu vadil jeho nový, elegantní stříbrný oblek, který mu vybrali poradci.
"Zcela jistě," pokračoval Havel. "Podívejte se třeba na mě. Můj otec byl milionář, a mnozí by tedy mohli říci, že by mnoho získal z obnovení kapitalismu. Ale věřte mi, pane tajemníku, mě nikdy v životě nic takového nenapadlo. Nezajímá mě hromadění majetku. Jsem člověk od divadla - a divadlu, alespoň potenciálně, se daří lépe za socialismu."
První tajemník to poslouchal se svraštěným čelem a jeho pozornost, jak se zdálo, se soutředila na suvenýr, který visel Havlovi na krku: symbol míru z bronzu, na koženém řetězu, který si Havel koupil v Americe před dvěma měsíci. "Jste si skutečně jist, že má socialismus takovou podporu?" zeptal se znovu a dodal: "Možná že vám to tak připadá, protože jste talentovaný. Nacházíte ve své práci plné uspokojení. Totéž platí i o mně. Ale ne všichni mají uspokojení ze své práce. Vy a já věříte v socialismus. Zásadní otázkou ale je, zda v socialismus věří i ostatní, třeba i ti, kdo nemají umělecký talent."
Havel začal mluvit ještě důrazněji: "Absolutní většina věří!" řekl. "Socialismus je epiteton constans moderního světa."
Číšnice v minisukni, která by se hodila i do londýnské Carnaby Street, přinesla na tácu nápoje a občerstvení a rozhovor přerušila. Ale ještě o mnoho let později vzpomínal Havel, že na něho udělalo dojem, jak silně byl Dubček schopen poslouchat a ptát se.
Na Moskvu to ovšem udělalo menší dojem. Stranický šéf Leonid Brežněv a další si povšimli, že "nová verze socialismu" a Dubčekova vize otevřenějšího zřízení jsou nakonec nemožné, aniž by byly revidovány vztahy Československa vůči Sovětskému svazu.
Objevovaly se jasné znaky veřejné opozice vůči "vedoucí úloze" strany - což byl žargon pro absolutní moc. Československý tisk, rozhlas a televize šířily informace, které byly "nesprávné a byly mimo stranickou kontrolu". Tajně probíhala čistka bezpečnostního aparátu a sovětské vojenské velení se obávalo, že dojde k podobným reformám i v československé armádě.
Červencové manévry Varšavské smlouvy na československé půdě poskytly Moskvě příležitost. Účelem vojenského cvičení bylo vyvolat nátlak na Dubčeka, vlastně i přimět československé obyvatelstvo, aby si zvyklo na cizí okupaci. Oběť byla zatažena do pasti během rozhovorů v železničářském klubu v pohraniční slovenské vesnici, kam přijela 29: července sovětská delegace obrněným vlakem.
Brežněv schůzku zahájil čtyřhodinovým monologem, plným urážek, který obsahoval tvrdá odsouzení různých "kontrarevolucionářů". Alexej Kosygin, sovětský premiér, který se předtím vyjádřil, že "kdybychom chtěli, můžeme celou vaši zemi okupovat za čtyřiadvacet hodin", se opakovaně a neústupně dotazoval jednoho československého delegáta na jeho židovský původ.
Rusové mohli zatknout Dubčeka a jeho tým kdykoliv, ale dávali si na čas, pečlivě připravovali podrobnosti a hodnotili rizika intervence. Jen několik hodin poté, co československé vedení zveřejnilo předpisy, které zaručovaly takové principy jako je oddělení státní a stranické moci, ochranu menšinových zájmů a dočasnost zastávání státních funkcí, bylo učiněno rozhodnutí provést invazi do Československa.
Havel byl tou dobou na návštěvě u přátel v severočeském městě Liberci. Během noci z 20. srpna ho budil dlouho trvající hluk nízko letících letadel. Ve městě se rozsvítila světla a začaly zvonit telefony.
Havel se dověděl, že přes hranici z Německa přejelo množství neoznačených nákladních automobilů, naložených vojáky, tanky a obrněnými transportéry. Jedna osoba informovala telefonem o tom, jak navigovalo osobní auto sovětského velvyslanectví kolonu tanků ulicemi Prahy. Jiný telefonát informoval o okupaci pražského letiště, kde přistávala dopravní letadla značky Antonov v šedesátivteřinových intervalech.
Ve 4.30 ráno 21. srpna slyšel Havel, že Radio Praha potvrdilo, že došlo k invazi, a apelovalo na české občany, aby nevyvíjeli žádný odpor. Jak říkají Češi, pravda zvítězila, ale tentokrát nejkrutějším způsobem. Pět komunistických zemí využilo 29 divizí, 7500 tanků a 1000 letadel k invazi do šesté komunistické země, provedené jménem "mezinárodní proletářské solidarity".
Avšak historie obrátila list. Sovětské impérium se nemohlo vyhnout nezadržitelnému úpadku a slovo socialismus bylo nakonec zdiskreditováno. Havlova kariéra jako světoznámého dramatika se rozložila, avšak umožnilo mu to, aby vstoupil do politického života s novou vizí místa Evropy ve světě a svého vlastního místa v ní.
