Britské listy

"2. května 1998, v atmosféře euforie v Bruselu oznámily oficiálně vlády Evropské unie, že bude v lednu následujícího roku v 11 členských zemích EU zavedeno užívání měny euro."

Jednotná měna je především politickou hazardní hrou, jejímž účelem je způsobit nezvratnou politickou integraci Evropské unie. Právě proto byly hospodářské branky, postavené v Maastrichtu, posunuty na jiné místo, když to vypadalo, že se stanou překážkami. To je argument, který využil německý establishment v úsilí přesvědčit nepřesvědčené Němce, aby se vzdali své milované marky. Proto je hluboce zavádějící, když britští politikové tvrdí, že rozhodnutí britské vlády "v zásadě" euro také přijmout není nic jiného, než pouhá příjemná kalkulace, zda to rozhodnutí bude či nebude pro Británii ekonomicky výhodné. Zavedení eura totiž radikálně změní evropskou politiku do takové míry, která bude mít daleko rozsáhlejší než pouze ekonomický dopad.

Pokud bude euro úspěšné - nechme zatím stranou, jak tuto úspěšnost vlastně definovat - bude to historicky rozhodujícím krokem pryč od národních vlád států, užívajících euro. Tyto vlády už nebudou mít právo rozhodovat o věcech, které rozsáhlým způsobem ovlivňují život jejich občanů a jejich vyhlídky na možnost získání zaměstnání. Ovlivní to hluboce fungování společnosti.

Na té nejzákladnější úrovni nebudou moci ministerstva financí a ústřední národní banky měnit úrokové míry či valutové kursy, ve snaze zmírnit nárazy ekonomického cyklu. Úrokové míry bude určovat Evropská ústřední banka, která bude mít podle zákona povinnost ignorovat nátlak jednotlivých států, užívajících euro. Vzhledem k přijatému "paktu o stabilitě a růstu", na jehož přijetí úspěšně trvalo Německo, nebudou státy smět vytvářet rozpočtové deficity, ve snaze vyhnout se hospodářskému útlumu. Znamená to tedy, že břemeno zmírňování nárazů ekonomického vývoje padne tedy na daňový systém. I tato možnost ale bude asi velmi silně omezena: už nyní vznikl politický tlak, aby byla "nespravedlivá" konkurence v oblasti daní postavena mimo zákon. Hans Tietmeyer z německé Bundesbanky má asi pravdu, když říká, že vlády nebudou moci očekávat, že by si mohly ve fiskálních záležitostech uchovat nezávislost.

Znamená to, že euro vytvoří politické napětí, a to i za předpokladu, že hospodářství jeho členských států budou k sobě dlouhodobě konvergovat. Pokud ale nebudou, a to se zdá velmi pravděpodobné, úrokové míry, které určí Evropská centrální banka, budou vyhovovat některým zemím a jiným ne. Z toho vzniknou trpké antipatie. Země, které upadnou do hospodářské stagnace, budou mít jen dvě cesty úniku. Lidé nebudou mít právo hlasovat pro jinou hospodářskou politiku, mohli by se však teoreticky přestěhovat ve snaze najít zaměstnání do jiných částí Evropské unie. V praxi však bude tato možnost otevřena jen kvalifikovaným pracovním silám anebo lidem, ochotným přijmout manuální zaměstnání, jaká se poskytují přistěhovalcům. Vlády by také mohly žádat Brusel o ekonomické dotace, jenže aby to fungovalo, EU by musela přerozdělovat daleko větší podíl státních příjmů než dosud. Dolar funguje v kontextu federální vlády: jen federální vláda může být nejlepší zárukou úspěšné jednotné evropské měny.

K zavádění eura dochází v době, kdy se většina zemí EU hospodářsky znovu zdárně rozvíjí. Nemá to však skoro žádný dopad na nezaměstnanost, která je v Itálii, ve Francii a v Německu rekordně nejvyšší za poslední generaci. Lidé už nechtějí přinášet oběti pro nějakou jednotnou měnu: jestliže jim zavedení eura nepřinese úlevu, mohla by následovat strašlivá záporná reakce.

Má-li být euro úspěšné, musí být stabilní, silné a musí ho podporovat větší konsensus, než jaký nyní existuje, což bylo dokumentování nejnovější francouzsko-německou hádkou o tom, kdo má být šéfem Evropské ústřední banky. Trapné je, že Francie a Německo chtějí od jednotné měny naprosto odlišné věci. Jestliže evropská měna selže, den 2. května 1998 by se mohl stát památným mezníkem jako onen den, kdy politikové učinili fatální krok,který přesvědčil Italy, Francouze a Němce, aby se postavili "proti Evropě", poskytl xenofobům prostor a zlikvidoval strategii pro odstranění propasti mezi východem a západem Evropy, jejímž účelem je přijmou středo a východoevropské země do EU. Odpověď na tyto otázky bude známa až v roce 2002, kdy vejdou bankovky a mince eura v normální užívání, i když úvěrovými kartami se bude moci eurem platit od 1. ledna 1999.