Ad vyznání Andrew Stroehleina
Jen na krátkou chvíli mne původně zaujal obsah článku Andrew Stroehleina "Česká televize skrznaskrz". Po více než šesti letech (od ledna 1992 do konce března 1998 - zmizel jsem tudíž z Kavčích hor ještě před příchodem stěžovatele) prožitých v čele jmenované organizace (fakta, zážitky, poznatky a zkušenosti nelze vměstnat do internetového příspěvku) ve mně slibný titul probudil pochopitelnou zvědavost. Namísto analýzy České televize jsem však četl plytký výlev ublíženého hocha, který svojí bolestí proťal "skrznaskrz" celou instituci, ve které se, navíc zjevně jen po povrchu, sklouzl pouhopouze zpravodajstvím.
Nemohu posoudit pravé důvody samolibé reflexe pana Stroehleina, ani míru jeho pracovního nasazení, ani jeho odbornost, ani jeho schopnost posoudit reportáž, nechat jí přestříhat, zhodnotit kvalitu komentáře, vytknout chyby či opravit formulace, dohodnout s moderátorem či redaktorem otázky, odhadnout stopáže, domluvit s hosty účast (včetně délky a charakteru vystoupení), zachovat soulad nebo naopak zabránit křížení jemu svěřeného pořadu s ostatními zpravodajskými (i jinými) pořady ČT (mám na mysli zejména formální souvislosti a schopnost aktuálního využití informací), dojednat vhodnou elektronickou grafiku vč. případné animace, přednést jasné hodnocení spolupracovníků a výsledků jejich práce, vydávat zřetelné pokyny a příkazy, komunikovat s ostatními vedoucími vydání i programovou koordinací vysílacího okruhu, chodit včas do práce atd., atd., leč prezentovaná dokonalost suveréna a absence pokory (snad s výjimkou přiznání, že sám řval na bližní "nekulturní ubožáky") je pozoruhodná.
Já jsem se panem Stroehleinem nikdy nepotkal, ani bych jej při setkání nepoznal, snad jsem jen jako divák mohl (?) sledovat výsledky jeho denně čtrnáctihodinového nasazení. (Osobně jsem přesvědčen, že "21" zažila lepší vydání než pod Stroehleinovým vedením a celkově zpravodajství sice vyžadovalo kontinuální pečlivou terapii, ale nikoliv bombový útok.) Proto o dvou měsících pana Strohleina v České televizi psát nechci. Také se ani nemohu zastat osob (jmenovaných i nejmenovaných), jež znám v jiných odstínech než v jakých je líčí Stroehlein. Ostatně, lidé jsou schopni změn nečekaných i neuvěřitelných (např. Kytka v noci z 31. března na 1. dubna t.r.).
Proti některým Stroehleinovým tvrzením o České televizi před 1. dubnem t.r. se však ohradit musím. Nechci tak přisuzovat jeho zjednodušenému pohledu, vhodnému spíš pro Blesk než BL, větší význam, ale současná česká mediální scéna zoufale postrádá otevřenou výměnu názorů. Možná tak pomohu i současným šéfům ČT nahlédnout do metody Stroehleinových kritických postupů.
Pan Stroehlein označil zpravodajskou redakci České televize před 1. dubnem t.r. za "absurdně servilní předkytkovský stav" a dokonce tvrdí, že "...za Kytky... bylo lepší". Pokud vím, pan Stroehlein do 31. března t.r. pravidelně zpravodajství České televize souvisle nesledoval (možná se zpožděním viděl pár kazet), v bezdůvodně napadeném prostředí nepobýval ani minutu a na české politické scéně jej snad nejvíce rozčilovalo embargo prezidenta Havla na styk s komunisty a republikány. Pokud by totiž Stroehlein byl schopen dlouhodobějšího a hlubšího vhledu do vztahu České televize s politickými stranami a státními orgány, věděl by o desítkách našich ostrých střetů v parlamentních komisích, musel by přiznat vysoký stupeň nezávislosti dosažené Českou televizí do roku 1997 (resp. března 1998) a rozpoznat marnou snahu Rady ČT (v roce 1997 nově sestavené z explicitně stranických kandidátů) zabránit vysílání informací stylem "padni komu pandi" (až po pokus člena Rady zkontrolovat konkrétní pořad kritický vůči "jeho" straně před odvysíláním).
Nestrannost České televize a péče o editoriální svobodu jejích redaktorů-novinářů se stala skutečným důvodem letošních personálních změn v čele České televize. Moje názorová disharmonie s politiky, a někdy i s jejich zástupci v Radě ČT, by mohla ilustrovat zlobu, se kterou rozhodli pro "komunikativnější" (vstřícnější?) management. Dnes ještě přesněji vím, kolika "politickým činitelům" jsme leželi v žaludku kvůli nekompromisní obhajobě nestranického a nezávislého postavení České televize, tak důležitého pro šance demokratické společnosti. Noví televizní šéfové jakoby slíbili, že politické strany nechají "na pokoji" (trochu pod heslem mcluhan-kytkovské globalní vesnice, trochu pomocí matoucího humbuku okolo rozhodnutí přerušit neexistující praxi referovat o stranických tiskových konferencí). Dezorientovaný Stroehlein viděl v České televizi dokonce "propagandistický nástroj několika politických stran". Zřejmě proto dosahovala Česká televize vyšších hodnot kredibility než jakákoli politická strana, parlament či vláda! Chápu, jak takové veřejné mínění muselo stranické elity (včetně příznivců z TV NOVA) a jejich delegáty v Radě ČT rozčilovat.
Poznatkem "přesvědčivé charakteristiky ...otevřené korupce" spatřované v tom, "že si mnozí reportéři tykají s šéfy politických stran" se Stroehlein již jen zesměšnil. Zde nemá cenu argumentovat tiskovkami v Bílém domě (tam jsou Stroehleinovým pohledem zkorumpovaní navzájem všichni) nebo českým příkladem, třeba s kým si tyká Jiří Hanák, Petr Nováček nebo Petr Uhl (a co poté bez okolků napíšou).
Už jen hořkou třešinkou na Stroehleinově tragikomickém útoku je jeho jazykové selhání (ale proč tak účelové?) při interpretaci úryvku ze zákona o České televizi "...poskytovat objektivní, všestranné a vyvážené informace pro svobodné vytváření názorů...", při kterém si zahrál (zalhal) s vytrženým slovem všestranné, jež přeložil jako "all-party", místo (JČ jistě zkoriguje) "all-round" či "versatile".
Pokouším se pochopit, proč Stroehlein, jenž o sobě vůbec nepochybuje, ještě dodatečně riskuje destrukci zbytků své prestiže. Kromě nenaplněných ambicí a uražené ješitnosti se nabízí další vysvětlení. Touha viditelného angažmá v českých mediích dostala překvapivou šanci Kytkovým rozhodnutím přijmout post šéfredaktora v České televizi. Chyběla motivace (vždyť Kytka do té doby bez kritických výhrad sloužil Redakci, pod kterou bez sebemenší konstrukční dovednosti později vložil dynamit) a tak si v Británii v kolektivním odloučení od reality vysnili model nekvalitního zpravodajství. Kytka sepsal projekt pro nadšenou Radu ČT a v Londýně si pak jen chabě argumentovanou kritiku tolikrát opakovali, až jí uvěřili.
Pak přijeli, neviděli a místo vítězství vytvořili (tentokrát hmatatelně) skrznaskrz špatné televizní zpravodajství.
Ivo Mathé
